strougy

Kterak babička získala kouzelné klubko a díky své chamtivosti o něj zase přišla. Slušné 4*.

Na malý okamžik se zdálo, že film místo očekávaného závěru překvapí zajímavějším vyústěním zápletky a že schematičnost předchozího dění byla jen chytrá past na žánru znalé diváky. Žel, nestalo se, a Mad Doctor of Blood Island tak bohužel zůstal pouhou nepříliš vydařenou variací na Ostrov doktora Moreaua.

Popularizační sovětský dokument o Marsu, informacemi samozřejmě poplatný úrovní znalostí v tehdejší době a přeplněný nadějnou vizí planety přeplněné životem. Vidět to má smysl ze dvou důvodů, jednak kvůli inspiraci pro tvůrce, jak má podobný druh filmu vypadat, jelikož to i po letech působí zábavněji než většina moderně pojatých dokumentů a umím si představit, že by mě to v mladém věku inspirovalo k většímu zájmu o vesmír, jednak díky neskonale vtipné sekvenci, která vysvětluje, jak by mohla robotická sonda při průzkumu planety selhat při své snaze o nalezení zdejších známek života.

Klasický Robbe-Grillet. Diskrepance mezi pravdou a lží, realitou a fikcí, žena jako středobod, věčná nejistota. A zde rozbité skleničky. Jenže, ostatně tak jako u něj vždy, mi k dokonalosti chybí nějaký střípek. A já ho opět nemohu odhalit a stále mi uniká.

Dosti depresivní pohled na mládež postrádající obvyklou americkou selankovitou vizi, řídící se heslem "Za dobrotu na žebrotu" a v závěru místo optimistické katarze nabízející realisticky temné vyznění. Film, který člověka nepotěší, nýbrž zdeptá.

Tu samorostlost, lásku k tradici i nenávist k modernizaci bez vztahu k místu, tu animální touhu po žití ve všech směrech i třeba tu neschopnost zabít býka, co má na svědomí jeho otce, lásku k synovi i chtíč po ženě(ách), vášnivost v srdci často vedoucí k špatným rozhodnutím, to vše jsem u hlavního hrdiny chápal a prožíval. A i díky tomu jsem ochoten filmu odpustit určitou tezovitost poplatnou dílům tematizujícím protiklad tradice/moderna či nevýraznost ostatních charakterů. Slušné 4*.

Já si nemůžu pomoct, ale mně milý hrobník hrozně připomíná Ladislava Klímu...

Skutečně zvláštní směska hororu a parodie, kde krásně temná hororová atmosféra vznikající z obvyklých žánrových propriet jaké představují opuštěný hrad obklopený hustou mlhou či temný les plný pověšených lapků dostává neuvěřitelně komickou úroveň díky prkenému ( mírně řečeno ) herectví Lexe Barkera či Karin Dor a dialogům, které jim scénář vkládá do úst, zejména vysvětlení proč sluhu nezraňují kulky mě dostalo do kolen...

Již brzy po začátku, zhruba u Hugova tance, mi začal unikat smysl. A až do konce, i přes několik pamětihodných momentů (Kde mám svůj olej?), jsem ho už nenalezl.

Ernesto Fosca, mladý houslista, je jednoho dne při hraní v kině okouzlen krásnou dívkou. Ta ho později pozve k sobě domů, aby jí začal dávat hudební lekce a zdá se, že se do mladíka zamilovala také. Ovšem nic možná není tak, jak se na první pohled zdá... Zajímavá záležitost, jejíz největší devizu představuje tajuplná, zneklidňující atmosféra dodávající snímku až téměř hororovou náladu. Závěrečná pointa sice není z těch, které by diváka poslaly do kolen, ovšem přesto potěší a spolu s výborným hudebním doprovodem tak výsledný film představuje velmi podařený kraťas.