strougy

"Děje se kolem nás spousta věcí, které nechápeme" Ano, spousta takových věcí se skutečně děje, krásným důkazem jest tento snímek. Už od prvního setkání obou hlavních postav mi zcela unikalo, o co se vlastně jedná, proč se chovají, jak se chovají, a většinu filmu mi zabralo přemýšlení nad tím, kdo z nich víc mimo. Pochopení jejich myšlenkových pochodů bylo evidentně mimo mé intelektuální možnosti. Ani charisma hlavních představitelů, ani několik silně působících scén mě nemohlo uchlácholit od pocitu, že ztrácím čas sledováním pokusu o myšlenkově hluboký film, který ovšem hloubky nedosáhl, zůstal na mělčině a zaslouží si tak místní oblíbenou nálepku "rakovinotvorný art" .

Pokračování Amaenaideyo!!, ve kterém se sice objeví jedna nová postava (Kazuki, která se narozdíl od ostatních dívek pokouší vyvolat Ikkovu schopnost a zbylé dívky se jí v tom snaží zabránit) a jakýsi pokus o jednotlivé epizody spojující dějovou linku, ovšem jinak nepřináší nic nového a zajímavého a působí stejně ošlivě jako zvětralé pivo. Sledovat to je zbytečná ztráta času, to, že jsem viděl všechny epizody a i speciální (nejlepší) díl svědčí evidentně o tom, že svůj volný čas zbytečně utrácím a měl bych ho do budoucna vyplnit smysluplněji. Slabé 2*.

Znepokojivé drama, které stojí na vynikajícím hereckém vystoupení Karlheinze Böhma, který skvěle dokázal vystihnout jak plachost a nejistotu své postavy, tak obsesi strachem a zoufalou touhu po zachycení toho nejpřesnějšího výrazu hrůzy na tváři své oběti. Snímku se navíc podařilo propojit temnou linii příběhu s postupně se rozvíjecím vztahem mezi hlavní postavou a slečnou bydlící v pokoji po jeho matce, což spolu s krásně chladnou atmosférou a sugestivně působícím koncem dělá z Peeping Toma film, který rozhodně stojí za vidění. A až potkám na krátko ostříhaného zrzavého chlapa s kamerou, tak budu okamžitě mazat co nejdál od něho :-)

Docela zábavný film o tom, kterak si spravedlivý černý šerif přes veškeré překážky získá respekt a úctu obyvatel jednoho malého městečka. Svým poselstvím samozřejmě politicky zcela tendenční, ale má to příjemné postavy, kde vyniká zejména rázovitý starý starosta, co nechce mít žádné pletky s Washingtonem a nesnáší hlodavce na své zahrádce, příjemnou atmosféru a díky slušnému tempu to uteče jako voda.

Shura No Toki vypráví postupně tři příběhy, ve kterých se skutečně žijící postavy jako například Miyamoto Musashi či Sakamoto Ryoma setkávají v různých situacích s legendami opřenými bojovníky Mutsu. Tedy přesněji, v každém příběhu se nachází jeden Mutsu, který je vždy hlavní postavou a v tom je kámen úrazu. Nejen že se od sebe nedají rozeznat, jelikož vždy vypadají úplně stejně a liší se vlastně jen jménem a dobou, ve které se objevují, ale navíc se pokaždé i stejně chovají a to tak, že připomínají kombinaci hloupého Honzy a Otesánka měnícího se při souboji se silným protivníkem v nadživotní mlátičku. Jako postava se vůbec nevyvíjejí, což není problém v prvním, nejlepším a nejkratším příběhu, kde v podstatě jde jen o závěrečný souboj s Musashim a vše předtím slouží jen k tomu, aby se ukázalo jaký to oba jsou machři a souboj tak získal pořádný náboj. V druhém příběhu, kde se Mutsu přidává k dívce a jejímu starému pomocníkovi, kteří se snaží dostat na turnaj konaný před samým šogůnem, se poprvé objevuje druhé úskalí použitého modelu. Pokud je Mutsu vložen do mytického rámce bez ukotvení v skutečných historických událostech ( o jeho souboji s Musashim se v dalších dílech mluví jako o legendě) a jde vlastně jen o něj a jeho protivníka, vypadá to celkem přirozeně a dá se jednorozměrnost jeho postavy přežít, ale jakmile se kolem objevují další postavy, které nemají prostor a navíc se vše snaží skloubit se skutečnou historií, začínají se v ději objevovat nesmysly a kupit se zbytečné, děj nikam neposouvající scény. Druhý příběh ještě zachraňuje celkem svižný průběh a postava Yubeie Yagya, která působí dost démonicky a zábavně, takže se to dá přežít, to se ale nedá bohužel říct o závěrečném příběhu, odehrávajícím se za doby občanské války proti šogunátu. Sem už se postava Mutsu vůbec nehodí, což je vidět při směšných scénách větších bitev, a navíc se stává společníkem hlavního strůjce revoluce, Sakamota Ryomy, jedné z nejotravnějších postav, se kterou jsem se v anime kdy setkal. Jeho odporně svatouškovsé postoje, neustálé dělaní "ča ča ča", kterým uváděl snad každou svojí řeč, které se stejně nikdy netýkali ničeho jiného než pitomě znějících vět o věčném přátelství s Mutsu a tím, jak je rád že ho potkal a podobně. Navíc zde po většinu času chybí skutečný protivník, se kterým by se utkal a když už se objeví, je příliš pozdě na to, aby souboj získal skutečnou sílu a divák si ho mohl pořádně užít, jelikož prostě k protivníkovi neměl čas si udělat nějaký vztah. Je to celkem škoda, kdyby tvůrci skončili po prvních dvou příbězích či nejlépe po prvním, byl bych spokojen, takhle můžu jen nespokojeně bručet nad promarněnou šancí a dát slušné dvě*.

Příjemná komedie o neschopných gangsterech a jejich pokusech zabít šéfa Baccalu. Už animované úvodní titulky mně příjemně navnadily a scény jako nepovedený cyklistický závod, opakující se pohřby po krásně zpackaných atentátech a hlavně spousta povedených hlášek mi udržely příjemnou náladu až do konce. Škoda, že i přes účast obecně oblíbeného De Nira se jedná o tak málo známý film, rozhodně totiž za vidění stojí.

Snímek, který označit jako špatný či příšerný by bylo urážkou těchto slov... Nefunguje tady vůbec nic, od nesmyslně překombinovaného příběhu, kde hlavní vševysvětlující důkaz se objevuje po psychologickém vyšetření jedné z postav, která ho měla po celou dobu skrytý v podvědomí, po příšerné herecké výkony, kterým vévodí zejména Linda Hardy se svým "jsem drsná a zlá mrcha" výrazem, jenž jí po celou dobu nesleze z tváře. Doporučit se to dá jenom jako mučící pomůcka na úrovni skřipce.

Zábavné krátké hříčky o dvou rozdílných králičcích v trikotu, co jsou spolu zavření ve vězeňské cele za dveřmi, z kterých vykukují očíčka, vyvádějí všelijakou neplechu a postupně se osazenstvo dokonce rozroste i o malé ptáče a žábu. Časem se dostanou i ven a v ukradeném autě demolují vše, co se jim připlete do cesty, takže trochu připomínají mě, kdybych se někdy rozhodl udělat si řidičák :-) Povedené.

Po dvou třetinách filmu jsem seděl na gauči, ani nedutal a cítil přímo fyzickou bolest ze strachu, který mě ovládal. Pak přijde posledních třicet minut a režisér, zjevně nespokojen s tím, že natáčí "pouze" úžasný horor, se pokusil o zoufalý filosofický přesah, který je nejen zbytečný, ale hlavně strašně nudný a tak posílá děsivou atmosféru kamsi do temných končin posmrtného života. Škoda.

Corman a Poe, dvojice, která jde tak krásně dohromady... I tentokrát se jedná o velice podařenou adaptaci, ve které mi ani nechyběl obvyklý Vincent Price, jelikož ho zde výborně nahradil Ray Milland, a dovolím si dokonce podotknout, že svým soustředěným a klidným projevem do příběhu sedí lépe než většinou poněkud výrazně působící Price. Jinak se tady nachází všechny klasické propriety, které mám na klasických horrorech tak rád: gotický dům s kryptou umístěnou ve sklepení, zpustle působící zahrada zalitá hustou mlhou či zhýrale vypadající dvojice vykradačů hrobů, to vše spojené zkušenou rukou páně režiséra v kvalitní kousek, který si zaslouží své místo v pantheonu klasických strašidelných kousků.