pantokrator

Skákání, pobíhání, ježdění na kolečkách, mlácení, kotrmelce, kopy z otočky, ždímání emocí... Tfujtajbl.

Když vezmu v úvahu o čem to je, jakou se to snaží mít atmosféru, kdo koho hraje etc, měl bych být nadšený. Nejsem však, alebrž jsem se strašlivě nudil, a ani jsem první řadu nedokoukal celou.

Scénář blbější než u Gumídků. Dialogy hloupější než v Twilightu. Herecké výkony jako na výroční besídce dementária. Bravo!

Viděno v roce 1987 černobíle na vysílání rakouské televize. Jakože ano, film je takový vynasnažený. Ale proti Vetřelcovi (staršímu o čtyři léta) výrazně ztrácí právě v těch vizuálně (potenciálně) bohatších obrazech, kdy si člověk najednou uvědomí, že vidí jenom dost mizerné triky. Švankmajer mi v tomhle ohledu přijde působivější, ač jeho triky se ani nepokoušejí svou ne-přirozenost zakrývat. Viděno pak po mnoha letech, a to již s Vetřelcem nesnese srovnání vůbec.

Když už tedy není Sandy mezi námi, pokusím se na ten gel trochu zavzpomínat. Do našich kin přitekl někdy na počátku let osmdesátých, kdy jsem trpěl pubertou a učil se mít rád muziku. Koukal jsem na to jako tele a vůbec nechápal o čem že to je. Přitom se zdálo, že podobně hluboké problémy řeší moji vrstevníci: Chodit jako po rektálním vyšetření, chovat se jako debilové, plácat píčoviny a tlemit se jim, pokoušet se o styk a pak se bát otěhotnění. Snad jen místo echtovně vytuněných auťáků měli moji spolužáci Pionýry a Mustangy. To všechno mě míjelo jak v reálu, tak ve filmu. Prý že choreografie a hudba. Nu, něco takového ve filmu bylo. Ovšem ta doba byla prostě už taková, že místo tanečního Duc-duc pro mátohy na drogách se hrálo Disco, které mělo všechny náležitosti opravdové hudby, jako Melodii, Harmonii a Rytmus, že texty měly Rým, Metriku a Obsah. Takže tím ta hudba nijak nepřevyšovala cokoli, co se dalo na prohnilém Západě slyšet v rádiu nebo koupit na desce. Závěr soundtracku(You're The One That I Want) je ale opravdu pecka dodnes. Navzdory mé zálibě v úplně jiné muzice. Asi tak po dvaceti letech mi došlo, že devizou filmu mělo být vlastně účinkování dospělých herců v rolích puberťáků. No, sice jsem takto prozřel a pochopil, čím že měl ten gel být zajímavý, ale na mém vnímání to nezměnilo nic. Je to vyprázdněné pestrobarevné hemžení o vymaštěných starostech  dospívajících blbečků, jejichž nejvyšší metou je povozit sexy buchtu v božím auťáku, čvaňháka v držce a ruku z okna. Chápu, že cílem autorů asi nebylo tuhle vrstvu lidstva glorifikovat, ale parodovat. Nicméně na mě to ňáko nefunguje.

Takže logika věci je asi taková: Slečna dochtorka si v budoucnosti posteskne, že u bytového domu neroste žádný strom. Pan architekt tedy na její popud v minulosti nechá strom zasadit, načež se ten strom v budoucnosti zničehonic objeví. Pokud ho ale pan architekt nechal zasadit v minulosti, jak to, že tam ten strom celou dobu nestál? Kam se poděla část zpevněné plochy, jež byla stromem a jeho obrubou nahrazena? Jinde jsem napsal, že pokud mám u filmu založeného na časových zkratkách, smyčkách či přesmyčkách rezignovat na principy kauzality, musí ten film být kurevsky zábavný, případně musí nést nějaké jiné, zásadnější poselství. Tokání dvou nicneříkajících postav neshledávám ani v nejmenším zábavným, natož abych v něm zřel nějakou tu věčnou pravdu.

Jako je rozdíl mezi sladkým a přeslazeným, nebo slaným a přesoleným, je rozdíl i mezi romantickým a přeromantizovaným. Kostěj je archetypální, úplně nejvíc správňácký CHLAPÁK. Přičtěmež loď jako nezbytnou rekvizitu chlapáctví a romantyky, k tomu něžnou a citlivou ženušku (kdyby neumřela, byla by z ní časem nesnesitelná manipulativní potvora s andělskýma očima), a k tomu hormonálně-emotivní nerovnováhu právě se akutně zamilovávající paní redachtorky. Prostě sračka jako Brno... Abych ale neurazil Brňáky. Tak třeba jako Nairobi. Chlap, co by neuronil ani slzu nad ztrátou ženy, není u mě chlap, ale příšera. Ovšem chlap, co se poté do čtvrt roku nesebere, neudělá čáru za minulostí a jako magor píše svojí mrtvé ženě vzkazy v láhvích, to je na Chocholouška.

Kolemdokola opakovaná šablona: Barnabymu před očima vraždí další a další postavy. Redundantní Troy se chová jako debil. Barnaby na poslední chvíli zabrání poslední vraždě, přičemž vrahounovi udělá psycho přednášku o tom, proč to dělá, kdo s kým je příbuzný, a komu co nemůže z minulosti odpustit. Odporná čarodějnice Barnabyová jede svůj part podle návodů z časopisu Žena a život, čímž mi nápadně připomíná krávy z jedné zdejší maloměstské party, které si vždycky našly nějakého nového cool koníčka, načež jim padly za oběť všecky flaštičky a šutry, i kdejaký kousek bílého hadru v okolí (protože zrovna drátkovaly nebo malovaly na hedvábí), oblažovaly okolí sborovým secvičováním nějaké vánoční kokotiny, případně si představovaly, že hrají divadlo.

Myslím, že na tento hudební nemuzikál naprosto přesně platí Vodňanského Slovo o fabuli. https://youtu.be/HacQjHqG9QY Hudba přitom špatná není.

Moje nejoblíbenější Zemanovina.