waits

Čekal jsem jihokorejskou verzi house invasion se současně více či méně zakrytým poselstvím, ale to asi nebylo to, co režisér Pon zamýšlel. A jestli ano, pak jsem to nepoznal. Film se tváří jako komedie, stojící na kontrastu finančních možností obou rodin s náznakem nějaké thrillerové katarze (částečně splněno), s vážnějšími prvky sociální kritiky. Pro mě tenhle model, popravdě nebyl příliš funkční, od dvou třetin filmu jsem sledoval další překvapující zákrutu v ději poměrně vlažně, hlavně proto, že jsem si nebyl jistý, co mi vlastně režisér předkládá - na samotnou samoúčelnou taškařici s neobvyklými zvraty nijak natěšenej nejsem, těch jsem už viděl desítky. Ale možná, že nerozumím jihokorejskému stylu vyprávění a že jde prostě o sociální drama, oblečené do černo humorného náhledu (veselé, ale vlastně tragické Maléry pana účetního) - pak bych tomu rozuměl. Anebo ještě dál: Postavy, at už z jakéhokoliv prostředí, nejsou nika sympatickými postavami, třeba tím režisér ukazuje bídu systému nebo společnosti. Dobrá, rozumím,ale pod kůži mi tenhle film nezalez - snad kromě tatíkova povzdechu "Peníze jsou jako žehlička. Všechny problémy prostě vyžehlí."

Už jsem chtěl nad Netflixem zlomit hůl, většinu produkce do druhém díle přestanu sledovat, valnou část vidím jako profesionální,ale unifikovanou podívanou, která ve mě nezanechá žádný dlouhodobější dojem, ničím mě neobohatí. A najednou přijde Ricky Gervais, který vystřihne neokázalou až obyčejnou postavu Tonyho, neschopného se smířit se smrtí svoji manželky a trefujícího se díky tomu svými sarkasmy do svého okolí, někdy vtipně, někdy nevhodně, někdy krutě. Postavy kolem Tonyho jsou životné, zajímavé, lidské, to samé se dá napsat o dialozích. A na mě tohle představení chlápka z maloměsta, co uvažuje o sebevraždě, ale je schopný nalézt ve svém okolí důvod v životě pokračovat působí až dojemně.

Plná pětihvězdičková epizoda. Tony už prostě není jen sarkastický cynik, ukazuje v náznacích i ono zminované dobré srdce. Vtipné, civilní, osvěžující.

V poslední epizodě Gervais malinko ujel z kýčařiny originální do kýčařiny obvyklé . Ale odpouštím mu to a nechávám celou serii stále na plném počtu.

Gervais přesně balancuje na pozici smutné komedie a dokáže od prvního okamžiku vzbudit zájem o sebe i ostatní. Tony nejde do extrémů, hraje vlastně docela na jistotu, obzvlášt když souhlasíte s jeho (tedy autorovými) názory na svět. Dočkáme se i sarkasmu a cynismu,ale v menší míře, než by člověk čekal,a současně okamžiků smutných až depresivních, hlavně ale těch okamžiků, kdy člověk cítí empatii a sounáležitost, těch, je zase mnohem víc. Příběh, výborně vybraná, vždy jen lehce nahozená, hudba (Daughter, Nick Cave, Bill Withers, Lou Reed aj.) a prosluněné exteriéry dohromady vytvořili skvělý civilní kýč. Kam se hrabe většina rádoby neokázalé produkce!

Tak na tohle se snad nemůžou koukat ani Soukupovy milenky. Naprosto amatérský, nevtipný pokus o politickou satiru, ve které je Soukup mnohem horší než ve svých monolozích (věřil by to někdo?) - v těch je aspo uvěřitelně autentický, v tomhle otresne odbytem pocinu je ale trapnost a neumetelstvi tak vysoko, ze marne vzpominam na nejake priblizne srovnani. Videny prvni dva dily a protoze mam zalibu v upadko a dila,jeste tak dva dam.

Nevím, nevím, ale tenhle naprosto ujetý výkon možná přesvědčí i některé potenicáliní voliče, že tudy cesta nevede.

Tak tohle už tak absurdní nebylo - Soukup prostě třetí díl předělal na Kauzy Jaromíra Soukupa s několika málo vložkami a jednou ženskou, která jeho názory konstantně chválí. Možná, že tohle bude cíl seriálu - Premiér nakonec bude řešit korupci rešit, aby ukázal , jaké by to bylo, kdyby byl Premíér premiérem. Další už neuvídím - z absurdní podívané je prostě nudná.

Nekomplikovaná, staromilská podívaná pro příznivce jednoduchých akčních příběhů. Vůbec to nebyla ostuda, Rambo z roku 1982 by se s mexickým gangem yypořádal přesně tímhle způsobem - od posledního Ramba se víc asi čekat nedalo.

Dvacet sezon jsem se výborně bavil, devět sezon sledoval seriál s upadajícím zájmem, až nakonec došlo ke střetu mezi překotným vývojem ve světě a mám (zdravým, nemocným?) rozumem. Ještě před lety si na tohle téma dělali Groening legraci (Jak voní číslo sedmi?), dnes sleduji karikaturu chlapečků, nepřejících si genderová nařízení a malé teroristky, které jsou podle nesnesitelné Lizy cool.