waits

Vlastně nakonec průměr, ale klidně po týhle věci šáhněte! Uzavřený prostor a cizí lidé na dosah, nemožnost utéct a nebezpečí zvenku (?..!) evokují první povedenou Kostku, nájezdy na výškové budovy pod pomračeným philadelpským nebem a případná hudba budují opdovídající atmosféru. No, pokude nejste ukázkovými klaustrofobiky, asi se nějak zvlášt bát nebudete, ale práce s temnými prostory a blikajícím světlem svoje odvede a nebýt konce, spojujícího zbytečně dějovou linku, moc prostoru pro útrpná povzdechnutí není.

Robert Leroy Johnson se jednou v noci na křižovatce upsal dáblu a stal se díky tomu nejvlivnějším bluesovým kytaristou 20. století, muzikantem, kterého citují Clapton, Dylan, Zeppelini nebo Stones. Pravda, jen žil za to jen krátce..(1911-1938). A na téhle historce stojí i road movie, ve kterém dávný Johnsonův spolughráč Willie Brown (Joe Seneca) a mladý Machio ukazují něco z blues...Ovšem trochu rozpačitě a povrchně. (Jestlipak exitsuje film o samotném Johnsonovi s jeho hudbou? Chtěl bych ho vidět!) Největším nedostatek je pro mě obsazení Macchia do hlavní role. Toho bluesmena v něm prostě ne a ne vidět. Druhým nedostatkem je to, že jde v podstatě jen o odkaz na onu dábelskou historii, blues z filmu nevychází, jen se hraje..Rychle ke kladům, hraje se tu skvěle. Kytaru obstaral veleschopný všeuměl Ry Coooder, harmoniku Sonny Terry, mihne se tu i Steve Vai (Whitesnake, Van Halen). Hudba je taky hlavním důvodem, proč se na film dívat a za ní a přece jen slušně vykreslené Mississipi a v dálce probleskující upoutávku na dřevní blues dám čtyři. Když na začátku filmu přijde Johnson do studia..! Některé věci ze soundtracku (Walkin Away, Feelin Bad Blues) jsou boží.

S přimhouřenýma očima tři, ale jen tak tak. Infantilní jednohubka, u které jsem ztrácel čím dál tím vic zájem. A není to jen tím, že čarodějky mám od chvíle setkání s Bábi Zlopočasnou docela v oblibě. Už si ani nepamatuju co jsem to včera po kinu chtěl filmu vytknout. Doporučeno pro teenagery.

Jakožto vlastník téměř kompletní první dvoustovky kupující dnešní příhody už jen nahodile dětem jsem se obával horšího než co jsem dnes viděl se synkem v kině. Zůstala ona naivní bezstarostná atmosféra a přatelský úsměv, se kterým se Čtyřlístek vrhá do dobrodružství, animace byla slušná, Soukupova hudba přesně tak (tedy ne tak moc) pompézní, jak vyžadovala situace. Scénář Lamkových byl podle mého zbytečně komplikovaný, pěteiletý synek se poměrně záhy ztratil, a to se orientuje i v některých dílech Sipmpsonů. Lítáni zlé postavy z minulosti tam a zpět ale na něj bylo moc. Rudolfa II svedla dohromady se Čtyřlístkem už kdysi Ljuba Štípová (48 Na rozkaz císaře) a od té doby se historické cestování časem několikrát recyklovalo, s tím už se čtenář/divák musí smířit. Osobně mi vadilo zvolení jména Zimozel (paralela se Zmijozelem), přehnaný PP a absence trpcjhu originálnějších zápletek. Všechno jakoby bylo odněkud převzaté..Ale synek se párkrát zasmál, na film se dodíval a snědl i nezdravý bonbon, co dostal zadarmo k lístku.

Pamatoval jsem si Motýlka jako celistvé dílo s mnoha nezapomenutelnými momenty, ale po letech vidím i hluchá místa, trochu zmatený strřih a přílošnou stopáž. McQueen a hlavně Hoffman jsou ovšem stále mimořádní.

Firth a Rush zblízka jako na divadle, radost pohledět. Tedy vidět tyhle dva na divadle, na konci stojím a fakt dlouho aplauduji..Ten film je v podstatě komorní, režie nevtíravá, vše s důrazem na mluvený pro-projev (hehe). Rušivá pro mě byla jen manýra, schválnost, se kterou kamera zabírá doleva hledící postavu na levé stranš plátna a vice versa. To co jsem nejprve pokládal za snahu o vyjádření psychického stavu dotyčného se ukázalo být zbytečnou originalitou (Hobber toéž použil, tíž zbytečně i v dalším filmu). Náhled pod pokličku královského trápení je ovšem velmi povedený, Churchill je přirozeně charismatický, Eduard VII je vzhledem ke svým historickým minelám (příklon k Hitlerovi během války) podán v celkem přijatelném světle, hlavní persona JIří VI je zahrána naprosto skvěle. Jen nevím, jestli se budu někdy dívat znova. Přece jen to koktání je trochu nakažlivé..:)

Konská dávka humanity. Vrazil jsem ji do sebe a slušně se mnou zatřásla. A vůbec se za to nestydím.

Divadlo pro (nebojte, i jen částečné:)) intelektuály se smyslem pro humor. Je radost sledovat Ivana Vyskočila, jednoho z nejzajímavějších lidí české divadelní scény, v akci. Ocituje prameny, ktereého ho inspirovaly, přehraje s Vlastou Špicnerovou pro osvěžení Hamleta s kuchynským nádobím a pak už se pustí do své zmodernizované verze, ve které nezapře svoji původní profesi psychologa. Vyskočil si hraje se slovy, tak jak to umí (viz literární tvorba Malý Alenáš nebo Ivan Vyskočil a jiné povídky), pouští se skvělých monologů, mezi obrazy vysvětluje, koulí očima, pobíhá kolem stolu a u toho všeho se potí jako prase:) Celou dobu je tahle hra vtipná, originální a duchaplná. Nic pro Troškaře. Vyskočil se nádherně si rozumí se Špicnerovou, Vyskočilová je tu pak už jen do počtu a dokonce trochu ruší.

Zajímavý film, od Spikea Leeho možná ten nejlepší. Hodně stylizovaný (herci mluví/deklamují často do kamery), až plakátově barevný, zpočátku lehce uvolněný, ke konci vyhrocený, tak jak se uvolní latentní (no, ani moc ne) rasové rozepře. Do toho jedou Public Enemy (Fight the Power) a muzika spojená s Big Apple - černošský jazz (Al Jarreau). Film má skvělé obsazení (Aiello byl nominován na Oscara) a hlavně scénář v dobrém slova smyslu provokativní (reže, scénář, hlavní role i produkce všechno Spike Lee). Korejec nadávající na židy, Ital nadávající na černochy, černoch nadávající na bělochy, Mookieho chování v závěru, Salova snaha udržet chod pizzerie - to jsou všechno silné momenty, které divák jen tak nezapomene. Spike Lee chtěl něco sdělit a měl energii a talent to sdělit výborně. Osobně bych si jen odpustil číst si v závěru moudra od Malcolma X, ale to se dá prostě vypnout. Pozn. k New Yorku: Rasová nenávist je jistě aktuální, momentálně by ale filmař zašel spíš do Paříže nebo Amsterdamu než do Brooklynu, který dnes vypadá na pohled ještě přívětivěji než před třiceti lety a kde třeba jižní část, obydlená Rusy, vysedávájícími ulicích a hrajícími šachy zažila snížení kriminality na minimum. Druhá poznámka je k dabingu: Vyhněte se mu a dívejte se na originální verzi

Před lety, na pokoutně sehnaném videu to bylo na čistých pět, dnes už střízlivě za čtyři, přesto kupříkladu Masonovo solo na bicí snímané ze všech možných úhlů nemá chybu. Pro příznivce psychedelic rocku povinnost. Běžné obecentsvo ale mnohen víc ocení obrazovou orgii The Wall nebo prostě něco z pozdějšíhé období. Floydi se po Pompejích nadechli k prvnímu kroku do světa komerční hudby s albem The Dark Side of the Moon (1973)Režisérský sestřih (DVD v roce 2003)1.„Echoes, Part 1“ „On the Run“ (záběry ze studií) 2.„Careful with That Axe, Eugene“ 3.„A Saucerful of Secrets“ „Us and Them“ (záběry ze studií) 4.„One of These Days“ 5.„Mademoiselle Nobs“ „Brain Damage“ (záběry ze studií) 6.„Set the Controls for the Heart of the Sun“ 7.„Echoes, Part 2“, k vidění třeba zde http://www.youtube.com/watch?v=n1yxNjU7u_8