Binne

"Říká se, že se každý člověk rodí s určitou absencí alkoholu v krvi". Tak co abychom to napravili pánové? Martin je vyhořelý učitel na střední škole, který ztrácí pevnou půdu pod nohama v momentě, kdy mu dojde, že jeho děti jsou spokojenější sami než s ním, manželka je více venku než doma a práce ve školství jej přestala naplňovat zhruba po 20 letech neustálého se točení v kruhu. Tahle rozjetá centrifuga v něm zakoření hlubokou apatii vůči vnějšímu světu, až jednou...Po ochutnání doušky alkoholu spolu se starými přáteli začne vzpomínat na staré dobré časy. Všichni příjemně opilí, v dobré náladě a s notnou dávkou bezstarostnosti se bezhlavě vrhají do výru alkoholového opojení, které nebere konce. Zrodil se příjemný experiment, jehož cílem je ukázat světu svou nejlepší verzi. Je to tak ale opravdu? Nejedná se pouze o alibismus a pohodlnou výmluvu pro počínající stádium alkoholismu? A opravdu jsou schopni ukočírovat tuhle novou vášeň pouze v rámci předem stanoveného limitu? --- Snímek je plný skvělého humoru, sympatických protagonistů, krásného prostředí a tragikomických situacích, které jsou v závěru vlastně pouze komické - pro každého, jen ne pro alkoholika. Vlastně nevím, na co jsem měla být při sledování tohohle skvostu upozorněna, před čím varována...jelikož film končí nebývale optimisticky a máte po něm prostě chuť tančit od svítání do svítání, poté se ale strnule usadíte zpět na postel a uvědomíte si, že někde na jazyku Vám zůstalo cosi odporně hořkého, pachuť, která možná přichází úplně s jiným koncem.

Rozhodně se nejedná o snímek, jehož cílem je zachytit poslední dny třetí říše nebo historicky přesné události dobytí Berlína, nicméně se snímku relativně dobře daří zachytit atmosféru posledních hodin v bunkru. Tísnivé a ponuré stěny úkrytu poslední záchrany v sobě drží několik desítek lidí, mezi které patří nejen vysoce postavení důstojníci a nepřímí pachatelé toho, co se právě odehrává - ale také nevinní lidé, mezi které patřilo šest dětí krále propagandy Josepha Goebbelse. Tento film je jedním z těch, které se nesnaží probouzet soucit či empatii s hlavními protagonisty, jelikož to není zkrátka ani příliš možné. Na straně druhé je nám představen velmi dobrý výkon Bruna Ganze, který po celou dobu trvání snímku zůstává neosobní a divák nemá možnost se mu dostat pod kůži. Je to víceméně z prostého důvodu, Hitlerova osobnost a lidskost zůstává záhadou do dnešní doby, je ale velmi podstatné, že byl režisér i scénárista schopen tuto emocionální unylost přenést na plátno. Vedle toho snímek zachycuje také atmosféru posledních dnů říšského Berlína, což se mu daří velice dobře. Film bych s určitou nadsázkou považovala za svědectví o tom, že historii píší vítězové a žádná říše (stejně jako lidský život) netrvá věčně. Od samého začátku mi ale připadalo, že snímek nehraje podle pravidel historického filmu založeného na přesných událostech, naopak, že se jedná o poměrně dobře vystavěné psychologické drama o jehož autentičnosti můžeme dlouze debatovat, to je ale vše.

No, no...pohádka vcelku vydařená, kdyby se nekladl důraz na zbytečný Mattel svět, zbytečného Kena, zbytečnou logiku a zbytečnost historických událostí vzniku této dnes přefeminizované (až na to, že vůbec) značky. Vstupujeme do kouzelného růžového království, kde je možné úplně všechno - tedy pouze pro dlouhovlasé, dlouhonohé krásky bez genitálií. Tento svět nabízí dokonalé zázemí pro hračku barbie, která je doslova čímkoli být chce, jednoho dne se ovšem hlavní protagonistce stane nemilá věc, zploští se jí nohy. Od té doby, jakoby vše přestalo dávat smysl. Naštěstí se objeví podivná panenka, která celou věc uvede na pravou míru. Prostě si s ní dítě přestalo hrát, přestalo věřit na kouzlo Mattela. Celé to v závěru působí jako reklama pro Avon, která nebere konce. Minimálně v popisu filmu měl zaznít žánr "hudební" a většina osazenstva by se této pohádky pro čtyřicetileté přerostlé dívky ,které do dnes řeší pouze muže a aperol, zdržela sledování. Pár hlášek, především pak plynoucích ze strany kenů, stojí za vypíchnutí. Zbytek má trochu trpkou pachuť, předstíraný optimismus a jakousi neuchopitelnou, nedotaženou a plytkou RádOBYhLOUbKu.

Napoleon Bonaparte se ocitá na počátku své kariéry a Ridley Scott mu velkolepě tleská. Období těžkého boje mezi krví revolucionářů a aristokratů lze shrnout pod jediný pojem "Revoluce požírá vlastní děti" a proto každý nadšenec do období Velké francouzské revoluce bude již začátkem uchvácen. Každý v novém věku Francouzské republiky hledal vlastní místo na slunci, ne jiný byl Napoleon. Období pozvolného vzestupu největšího vojevůdce všech dob začíná velkým strachem, komplexem méněcennosti (která by mohla být způsobena tím, že byl nejmladším z osmi sourozenců) a neskrývanou asociativní poruchou osobnosti. Ridley Scott se ale spíše, než velikánovy válečné strategie věnuje jeho napoleonskému komplexu, strachu z žen a zároveň velké touze je ovládat. Určitě je nutné vyzdvihnout představitele hlavního protagonisty, Joaquina Phoenixe, který zvládl bravurně napodobit velký rozpor v povahových rysech Bonaparteho. Jeho odvahu, rozvahu v těžkých situacích, relativně neprůstřelnou diplomatickou schopnost a zároveň prohlédnout soupeřovu strategii - vedle toho ale velmi zdatně sehrál osobnost trpící pocitem méněcennosti, plnou strachu z vlastního neúspěchu i člověka, který se velmi rychle fixuje na své blízké, fanatika, který urputně věřil svému snu navzdory politickým změnám, které se v 19.století odehrávaly mílovými kroky. Záběry z válečných scén byly skvělé, naturalistické a přesto oproštěné od emocí. Byly ale také velmi útržkovité, zkratkovité a bez většího kontextu. Vedle toho scény s Josephine byly náročné, bez hlubší emoce, která by se přenesla na diváka. Byl v nich kladen velký důraz na Napoleonovy slabiny v milostné oblasti a zároveň na jeho dětinskou důvěru a odevzdanost. Josephine tam bylo příliš, válečné vřavy a politického boje příliš málo. V závěru to ovšem byla prestižní a velkolepá podívaná, přičemž Joaquin Phoenix dal tvář a lidskost velké historické osobnosti.

Asi jestli někdo potřebuje nutně ztratit 90 minut života, někoho šikanovat pomocí filmu nebo se prostě chcete cítit dobře, že někdo v bedně vážně trpí - tak jo. Doporučuji. Pokud ale čekáte něco jiného, než jsou docela bídné herecké výkony, mizerný rozpočet (nebo jen pračka na peníze), skoro žádný scénář, hodně krve a hodně nářku, pláče, otevřeného násilí bez zjevné pointy (protože borec prostě jen narazil na pošuky), tak film určitě nedoporučuji. Neuvěřitelně otravný a ukňouraný film, v němž bylo špatně skoro všechno (až na to courání se krajinou).

"Ahoj kamarádi, mám nápad, Všichni jsme vážně zapálení do kultu osobnosti T. G. Masaryka, pojďme si o něm něco ŘÍCT". Úplně zbytečné, rušivé scény z chodby, roztřesená kamera, samé familiární řeči a evidentní nadšení z toho, že mohou za peníze nějakého sponzora objet pár sošek našeho ideálu lidskosti a charakteru. Osobně jsem se u toho strašně nudila, nedozvěděla jsem si nic, co by mi neřekla wikipedie, AI nebo průměrný dokument z YT. Akorát mě naštvalo opětovné vyzdvihování pouze kladných aspektů života našeho TaTÍČka a neschopnost pojmout celou tématiku skutečně objektivně a podstatně detailněji. Ačkoli, pravdou je, že tohle byla spíše osobní prezentace obou autorů, než prezentace dějinných událostí rozpadu Rakousko-Uherska a nastolení naší milé první republiky.

Chtěla jsem se dozvědět více o "Defenestraci 1618"? Ano. Dozvěděla? Ne. Historici v dokumentu sice docela dobře popisují charaktery a motivace hlavních představitelů protestantských stavů, nicméně o Matyášovi, který v té době vládl české zemi padnou zhruba dvě slova (ačkoli jeho úloha v reformách byla zásadní). Defenestrace na začátku dokumentu měla pravděpodobně působit dramaticky, naopak byla ale směšná. O tom, co předcházelo stavovskému povstání se také příliš detailně nedozvíme. Naopak je v dokumentu kladem důraz na kostýmy, výpravu a známé herecké tváře, což kvalitu přenosu informací na diváka akorát pohřbí. Dobrý je popis vlády a přístupu Fridricha Falckého, který je jedinou světlou výjimkou v hraném dokumentu - o jeho oponentech (respektive představitelích katolické církve se hovořilo jen velmi málo, pokud vůbec), a to představovali dominantní část věřících. Poté se dostáváme k hlavní části dokumentu, kterou to mělo skončit i začít, totiž k samotné bitvě na Bílé hoře. Ta je docela dobře popsána a vcelku kvalitně jsou popsány také poměry cizinců v jednotlivých armádách (já jen, tolik k tomu českému hrdinství). Velmi úderná je věta "vojáci nepotřebují hrdinství, potřebují žold", opět ale i v této kapitole hovoří především o "Zimním králi" než aby se věnovali také Ferdindovi II. (protože on jenom zvítězil, přežil první fázi třicetileté války a pokračoval v ní ještě dalších sedmnáct let). Velké finále na Svatováclavském náměstí vůbec velké nebylo, prostě si pár pánů vyslechlo docela morbidní rozsudky (které jsou v dokumentu docela dobře vysvětleny) a pošlo - to už je stará známá věc. V závěru dokument ale hodnotím kladně, pustila bych ho s klidem dětem na základních školách a zároveň bych byla přesvědčena, že si z toho něco odnesou. Jako docela stručný výklad začátku třicetileté války to bohatě stačí a zároveň je dokument celkem atraktivně podaný. Velkým pozitivem byli ale jednotliví historici. Trochu mě mrzelo, že v závěru nebylo vysvětleno, jaký dramatický vliv měla tato část naší historie na Evropské dějiny, bylo tam sice něco naznačeno, nicméně potenciál (především kvůli účasti historiků z klíčových zemí) to nenaplnilo. Také by mě zajímalo, jak se například o těchto historických událostech učí v jiných zemích.

Tady prostě platí, že horor je dobrý do té doby, dokud je zlo jasně neidentifikovatelné. Valak je určitě jeden z nejděsuplnějších záporných postav novodobého hororu, ale tady se z ní vytěžilo ubohé minimum. Kromě toho, že celá pointa ohledně hlavního mužského protagonisty, v souvislosti s Conjuring nedává příliš smysl, nedává smysl ani motivace démona. Na světě existuje tak milion svatých relikvií (protože pro Papežstán je to i kus hadru) a Valak si vybere zrovna tu nejdivnější věc, Farmiga náhodou zaslechne rozhovor o její minulosti a zvěstech o jejím šílenství, Maurice má evidentně výpadky paměti, zmatené chování, křupání v krku a povraždí si pár lidí (Ale nevšimne si, že se v něm nachází nějaká prapodivná entita, protože byl Valak asi dostatečně chytrý aby se pokaždé vykoupal a vypral si hadry od krve), nebo babka v klášteře vidí opravdu divnou verzi svého třicet let mrtvého dítěte ale nenapadne ji "kurva zdrhej"! , tak se raději nechá zamordovat. A ten konec? Jako i v prvním díle stál konec za nic, ale tentokrát? Opravdu stačilo zlejt démona od hlavy k patě chlastem (vím, svěcené víno, stejně), aby se rozpustil? A to upozorňuji, že tu svou relikvii už měl a uměl levitovat! Jediné, co se mi na snímku opravdu líbilo, byla ta hlavní šikanátorka (a nemyslím Valaka).

Otřesné je to do té doby, než si člověk uvědomí, že sleduje film. Chování hlavní hrdinky Stelly je v závěru natolik přirozené, že je uvěřitelná v každé situaci do níž je postavena. Zároveň se nejedná o žádnou prvotřídní bezduchou herečku ale o poměrně citlivého a vnímavého člověka, kterému záleží na druhých i na tom, co si o ní myslí. Snímek vůbec nepůsobí, jakoby byl natočen v roce 2011, nýbrž kamerou i střihem odpovídá spíše začátku milénia, možná konci devadesátých let. Samotná pointa, kterou se dozvídáme v závěru až tak skvělá není, dojem z celého snímku to naopak kazí. Na straně druhé, napětí ve snímku je všudypřítomné stejně jako nepředvídatelnost děje. Stella se ocitá ve světě vlastních traumat, kterým je nucena čelit, ačkoli si mnohé z nich ani nepamatuje. Čím zranitelnější je, tím je neschopnější se bránit hrůzným představám a pomalu se stává snadno ovladatelnou loutkou, která přitom toužila přesně po tom. Nahlédnout do nitra své duše a poznat každou stinnou stránku její osobnosti. Zbourat všechny pomyslné zdi a otevřít se tak světu nekonečných postav a tváří.

Rozhodně se nejedná o horor, spíše typickou strašidelnou povídku Stevena Kinga, ve stylu "Obchodníka se smrtí". Prostředí i postavy jsou vykresleny pro Kinga příznačně. Hlavní postavu bych rozhodně necharakterizovala jako bezcharakterního muže, jedná se spíše o zpohodlnělého jedince, který skrze lidi, kterými se obklopuje, vlastní životní styl a komfort nevidí dál, než na špičku vlastního nosu. Jedna taková situace, ve které se Billy chová více než nezodpovědně jej ale přivede na životní křižovatku, když smrtelně zraní cikánku přecházející ulici. Tento čin a neadekvátní trest (rozumějte žádný trest), zapříčiní cikánské prokletí, kterému bude muset Billy čelit. Prokletí spočívá v nekontrolovatelném a extrémně rychlém hubnutí. Od toho momentu se snímek zabývá nevraživostí mezi "bílým mužem z města" a cikány a zároveň postupnou změnou Billyho charakteru. Film by stačil jako jedna z epizod "Věřte nevěřte" nebo "Neuvěřitelných historek", kromě zajímavého nápadu a skvělé kostymérské a maskérské práce nemá co nabídnout.