Morien

Morien

Dagmar Pokorná

okres Třebíč
Mumie s pozlacenými víčky spí v muzeích a to je láska

homepage
Instagram: dagmarversus1001movies

207 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    A sedmnáct jim bylo let... (1965)

    Ráda bych učinila patetické a oficiální vyjádření, že toto je jeden z filmů, díky kterému jsem ráda, že jsem naživu. Nejenže jsem se kvůli němu zase začala do kina šňořit, jako kdybych šla na rande, ale zároveň jsem ještě mnohem intenzivněji začala vnímat filmové řemeslo jako takové. Tento jediný film katapultovat režiséra do desítky mých oblíbených. A díky Ponrepu za ohromnou příležitost vidět to na plátně. Chci umět maďarsky. ♥♥♥

  • poster

    Malá mořská víla (1976)

    -"Nikdy jsem ti nelhal, ani když jsi byla malá a chtěla vědět věci, které se dětem neříkají." Moje nejoblíbenější pohádka. Všichni lidé nemohou být šťastní, i když tento postoj v poslední době přehodnocuji a snad ho jednou zavrhnu. Mé osobnosti je velmi blízké, jak je tato pohádka zároveň velmi chladná i horoucí jako oheň uvnitř zemské koule. Když jsem byla mladší, tak jsem se samozřejmě ztotožňovala s malou mořskou vílou a i nyní je mi její část její naivity stále velmi blízká, ale jak postupně stárnu a mám už nějaké věci za sebou, tak nejvíc rezonuji s jejím otcem, králem všech moří. Protože malá mořská víla je přese všechno příliš jednostranná. Vybere si svůj cíl a obětuje mu všechno, věnuje mu veškerou svou pozornost, svou sílu, svou důstojnost, a to do takové míry, že nakonec ani ona sama sebe neslyší. Zmizí a rozplyne se. Nejen doslova (a jak krásně tady scénáristé upravili původně silně mučednicky křesťanský konec předlohy Hanse Christiana), ale hlavně symbolicky, ve vztahu k sobě samé. Symbolizuje mládí, které nikdy nedospěje. Král všech moří oproti tomu přežil své začátky, ustál i hluboce zraňující trauma a ztrátu životní lásky, a pokračuje dál. A je to on, kdo je navenek chladný jako říční led a uvnitř vře nejhlubšími (komplikovanými!) emocemi. Zároveň má široký rozhled, velmi dobré pozorovatelské schopnosti a neskutečně suchý/štiplavý smysl pro humor. Ukažte mi jinou postavu v rámci českých pohádek, která by byla takto hluboce rozpracovaná a skutečná. Masivní podíl na tom nepochybně má Radovan Lukavský, který jako by se přímo narodil pro role jedinců, kteří na lidský rod nahlížejí zvenčí, a který je právě díky schopnosti minimalisticky na omezeném prostoru vytvořit celé širé světy, mým nejoblíbenějším českým hercem (spolu s Petrem Čepkem - démon). Ale tím výčet věcí, které mi na Malé mořské víle imponují, nekončí. Výtečná mimozemská výprava a kostýmy - šaty, které nosí víla po příchodu mezi lidi, bych brala okamžitě (ačkoliv jsem obvykle milovnice barev a vzorů). Zvolený minimalismus kombinovaný s výraznými detaily a akcenty skvěle odráží náladu celého příběhu a vytváří uvěřitelný a zároveň velmi jiný svět od toho našeho, kde se může všechno odehrávat. Hudbu Zdeňka Lišky snad ani netřeba zmiňovat, ten muž je zkrátka nedostižitelný génius a jeho melodie nejenže propůjčují pohádce nezapomenutelný zvuk, ale zároveň jsou umně součástí příběhu samotného. Kachyňa všechno skvěle propojuje a přímo mistrovsky nabízí a využívá sestry Šafránkovy - jak jsou si podobné a zároveň jak je každá jiná. A to, jak se rozhodl film zakončit... Ten konec je prostě skvostný. ♥♥♥ -"První kámen, bílý, s její dlaní srůstá. Druhý kámen, rudý, zamyká jí ústa. Třetí kámen, černý, ten jí v srdci zůstal... A v tom třetím kameni sama navždy zkamení."

  • poster

    Olověná vesta (1987)

    (1001) -"I am... in a world... of shit." Za mlada jsem nechápala, proč jsou tyto dvě poloviny dány k sobě. Dnes mám pocit, že je vše přesně na svém místě, od holení hlav až po Paint It Black. Za mně nejlepší film o Vietnamské válce, a jak jsem obecně spíš proti vytváření "žebříčků nejlepších filmů všech dob", tak Full Metal Jacket by měl být na každém. ♥♥♥

  • poster

    Sunshine (2007)

    Let me see just who I will become... ♥♥♥ Jak se zpívá ve skvělé titulkové písničce skupiny I am kloot, tento film pro mne vypráví zejména o tom, jak se lidé chovají, když je postavíte do vyhrocené a vypjaté situace. To ostatně dělá Danny ve svých filmech často. Taky musím vyzdvihnout naprosto dokonalý hudební doprovod - u Surface of the Sun mi vždycky běhá mráz po zádech. Prach jsi a v prach se obrátíš. P.S.: A možnost vidět film po letech znovu na velkém plátně v brněnské hvězdárně - o la lá!

  • poster

    Vetřelci (1986)

    (1001) Prý čistě akční film! Pch. Když se Ripleyová zeptá: "Nějaké zprávy o mojí dceři?", tak můj slzný aparát vyhlásí červený poplach a začne produkovat slzy jako o život. Lance je zlatíčko. Kdo by byl řekl, že ho budu milovat víc než Biehna. A rozhodně bych si někdy měla vyšetřit čas a napsat mnohem rozsáhlejší obdivný komentář. ♥♥♥

  • poster

    28 dní poté (2002)

    2008: Jeden z mála "novodobých" hororů, jež se mi líbí, a který mi paradoxně nepřijde jako horor. Ve 28 dnech vidím schématicky zobrazenou lidskou společnost se všemi jejími nedostatky. Cillian a Brendan svým civilním herectvím odpalují Dannyho hozený míček a to společně s fantastickým soundtrackem vytváří opravdu jedinečný filmový zážitek, který si ráda dopřávám znovu a znovu. Aneb film o tom, jak se lidé chovají, když všechno dosud samozřejmé přestává existovat. ♥♥♥ - Dodatek 2014: Ani s plynoucím časem se můj názor na film nemění, jenom si to sama pro sebe umím lépe představovat. Je to velmi krásná cesta hrdiny s působivými neoprimordiálními milníky - za vymyšlení tohoto slova jsem na sebe velmi pyšná. Vystihuje to můj názor, že film odpovídá současné moderní kultuře, ale zároveň se vyjadřuje k vnitřním základním stavebním kamenům lidskosti. Jeho promyšlenost a struktura film posouvá úplně někam jinam, než by člověk čekal od obvyklého survival/nákaza hororu. Ještě víc to vynikne při srovnání s "pokračováním" 28 týdnů poté, které představuje právě jenom žánrový produkt bez přidané hodnoty, kterou nalézám zde. Také se jedná o jeden z posledních filmů, kde jsem ochotna přiznat, že má Danny Boyle mozek v hlavě, a nejen to, dokonce vysoce funkční. Tady s poměrně nízkými náklady dosáhl něčeho, čemu se Marc Forster o jedenáct let později s mnohem vyšším rozpočtem, proslulou literární předlohou a Bradusem v roli herce i producenta ve Světové válce Z ani nepřiblížil. Například tu není ani jedno dítě s astmatem, zato je tu tak mocná anagnorize při pohledu na letadlo letící nahoře za větvemi stromů, že prostě nemůžu zůstat emocionálně neroztrhána.

  • poster

    Perný den (1964)

    (1001) Buďto jsou Brouci znační exhibicionisté nebo Richard Lester dobře vede. Nebo oboje plus mistrovská hudba a místně až absurdně vtipné scény - Lennon ve vaně, Můžete nám vrátit náš míč?, John a Millie, George v reklamní agentuře, Paulův dědeček na policejní stanici... a tak by se dalo pokračovat a pokračovat. Mám to ráda. A jak bych nazvala ten účes? Arthur. ♥♥♥♥ Zajímavým filmům dávám jedno srdíčko, srdcovkám tři srdíčka, ale Brouci dostanou čtyři, jako jediní.

  • poster

    Osvícení (1980)

    (1001) -„All day work and no play makes Jack a dull boy.“ ♥♥♥ Pokaždé, když přijde řeč na tento film, začne můj taťka o tom, že super super, Nicholson maniakální k zbláznění (muhaha), ale že si určitě musím přečíst ještě tu knížku, protože tam se teprve dozvím, proč a jak se to všechno děje, a že se tam King mnohem víc věnuje historii hotelu a bývalým mafiánským majitelům a vůbec. A já si pro sebe říkám, že právě to by pro mě byl možná problém, protože King často neví, kdy přestat, a nahlas se snažím vysvětlit, že o to Kubrickovi nejde, že on překládá slova vysvětlení do pocitů a pocity do obrazů a ve výsledném filmu tak nechybí nic, co člověk potřebuje, aby byl proti vlastní vůli vzdělán (rozuměj vystrašen k smrti). Vždycky, když si vzpomenu na "redrum", tak se bojím jít v noci potmě na záchod. Jinými slovy, film, u kterého se leknu, i když se objeví pouze titulek "úterý". Líbí se mi, jak Kubrick v jenom rozhovoru zmiňuje Kafku, když popisuje svoje rozhodnutí být civilní a realistický při adaptování výchozího materiálu: „Jeho (Kafkovy) povídky jsou fantastické a alegorické, ale jeho styl psaní je jednoduchý a přímý, skoro žurnalistický. Většina lidí, co se ho pokouší adaptovat, to úplně ignoruje a snaží se udělat všechno co nejvíc divné a snové.“ Ten rozhovor jsem si přečetla teprve poté, co jsem narazila na nějakou příšerně dlouhou a extrémně podrobnou fanouškovskou analýzu filmového Osvícení (analýza má dvacet jedna kapitol a k tomu několik dalších souborů s poznámkami a rešeršemi a několik hodin doprovodných videí). Namátkou: Autor v ní rozebírá třeba význam štaflí stojících na začátku filmu v chodbě (padne i přirovnání k pyramidě na americké jednodolarovce) nebo to, že Jack Torrance symbolizuje amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, protože dva lidé na závěrečné fotografii z večírku roku 1921 jsou v obličeji mírně podobní Wilsonovi a jeho ženě Edith a že žena na fotografii má na šatech brož ve tvaru srdce zkříženého s holubicí a že skutečná Edith Wilson dostala od Francouzů diamantovou brož Holubice míru. Náhoda? Nemyslím si! Obvykle rozhovory s režiséry nevyhledávám, protože si myslím, že všechno podstatné už by mělo být ve filmu samotném. Po přečtení této analýzy jsem potřebovala trochu uklidnit a Kubrickův styl přemýšlení mě rozhodně uklidnil a dovolil mi nedbat na holubice a pyramidy. Zpátky k mé vlastní recenzi. Realistický, ale svým způsobem velmi podvratný přístup k filmu ústí v to, že největší děsivá síla filmu tkví v sérii nenápadných detailů. Například už od prvního zhlédnutí před mnoha a mnoha lety jsem si říkala, že vidím největší problém v tom, že Nicholson vypadá jako blázen ještě předtím, než se oficiálně zblázní. A teprve poměrně nedávno mě dostihlo plíživé uvědomění, že ona to je pravda. Jack se s příchodem do hotelu nijak nezměnil, všechno zlo si už přinesl uvnitř sebe a hotel mu jenom poradil, jakým způsobem svou zlost soustředěně ventilovat. To je kruté. To je zlé. Jen si poslechněte, co v jednu chvíli řekne barmanovi: "Just a little problem with the old sperm bank upstairs." Jéžišku, on je tak odporný člověk, že mávání sekerou skoro vypadá jako projev jeho něžnější stránky. A je to zvlášť působivé, protože Wendy v podání Shelley Duvall je jedna z mých nejoblíbenějších filmových matek a Danny v podání Dannyho Lloyda je jeden z mých nejoblíbenějších filmových synů. Při scéně, kdy spolu tito dva bloudí zeleným bludištěm, Dagmar pravidelně brečí prostým dojetím z toho, jak krásný vztah spolu ti dva mají. Jak on je vedle ní malý a jak se drží za ruce. Kdyby ti dva neměli ani sebe, bylo by to absolutně nelidské. A speciálně miluji, že chlapec je svým rodičům rovnocenný partner, chová se velmi chytře a je aktivním účastníkem probíhajících událostí, tzn. že netrpí klasickými neduhy malých dětí v (amerických) filmech. A jako myšlenkové cvičení si odnáším představu, jaké to je vidět úryvky minulosti a budoucnosti, ale nevědět, co je co, co se už stalo a co se teprve stane.

  • poster

    Terminátor 2: Den zúčtování (1991)

    (1001) Ach jo, tohle je tak krásně zkomponovaný film. Co se děje se Sárou (fyzická transformace; obě scény rozhovoru s psychiatrem!; proměna ve zvíře a zpět ve člověka), co se děje s přátelstvím a láskou (jak John považovaný za takového dacánka naprosto automaticky a bezelstně vysvětluje terminátorovi, že některé věci se prostě nedělají a že některé věci se prostě nedají vysvětlit; když se Dysonův synek vrhne před tatínka a křičí "Neubližuj mu!"), jak se prohazují role (když divák během úvodu neví, kdo je zlý a kdo je hodný; když se ze Sářiných věznitelů stanou blázni), jak se pracuje s dvojčaty, jak se prochází mřížemi, jak se tisícovka dívá na stříbrné manekýny v obchodě s oblečením, a vůbec, tisícovka je asi můj nejoblíbenější typ terminátora. Dokonce mi ani nevadí, že se film bez ustání pohybuje dopředu, protože mám dost času se v každé situaci zorientovat a uvědomit si všechny emoce a pohnutky, které to rozhýbávají. Nejvíce pohnutá jsem asi v momentu, kdy se Sára probudí a vidí, že vyryla do dřevěného stolu "NO FATE". A potom mě ještě nevýslovně dojímá scéna, ve které už je Arnold hodně rozmlácený, padne k zemi, má jen jednu ručičku a přesto se pořád plazí dál, plazí kupředu a my vidíme, že se natahuje pro zbraň, která tam předtím dolů spadla. Myslím si totiž, že v současných filmech je poměrně těžké najít podobnou scénu, která by vyvolávala emoce nonverbálně, pouze za pomoci herecké akce a kontextu. A nebo mě prostě jen dojímají hrdinové s odhodláním, i když je jen naprogramované. -"The unknown future rolls toward us. I face it, for the first time, with a sense of hope. Because if a machine, a Terminator, can learn the value of human life, maybe we can too."

  • poster

    Sametová extáze (1998)

    Neuchopitelný Jonathan, explozivní Ewan, tápající Christian, zdeptaná Toni, kulervoucí písničky, podpatky, zvonáče, Oscar Wilde a ten pocit... "Nic neudělá člověka tak pyšným, jako když mu řeknete, že je hříšník." Nejvíc mě štve, že tenhle dokonalý film si zaslouží dokonalý komentář a já ho nejsem schopná vymyslet. "It's funny how beautiful people are when they're walking out the door." ♥♥♥