Morien

-"I dreamt I saw my mother again." Když už chcete otevírat svůj film narací, tak takhle se to dělá. Akorát by stačila ta jedna věta, zbytek byl nadbytečný. Takové plýtvání perfektně dobrým Deakinsem. Ta trocha emo Finna Wolfharda mě v tom gigantickém návalu rezignované beznaděje aspoň pobavila, ačkoliv se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je to dobrý herec, nebo jenom roztomilý chlapec. Ale dobrý bože, opravdu všechno zkrátit tak na půlku. Říkám si, že když už se neuměli rozhodnout, co je pro celovečerní film nosné a co je jenom neschopnost adaptovat ("zredukovat") rozsáhlou knihu do snesitelně dlouhého a smysluplného filmu, tak z toho měli udělat televizní minisérii, kde by každý díl měl svou vlastní pointu a celek jako celek by potom dával ještě další, větší smysl. Tohle je takový dost zmrzačený ptáček, vidíme hlavně ten řetěz, kterým je připoutaný k bidýlku, ale nedostaneme se k té všeobjímající kráse, která by ho měla dělat jedinečným.

(1001) Pořád jsem si říkala, že celkem dobrý, ale že kdyby tam nebyly furt ty písničky, že by mě to bavilo víc. A potom začala zpívat matka představená a už jsem brečela jak želva. Nicméně když se člověk zamyslí nad tím, jaké další filmy vznikaly v půlce šedesátých let, tak je to prostě film ve všech směrech předpotopní.

"Es geht eine Träne auf Reisen..." Ten svůj plán dívat se víc na německé filmy, abych si procvičila jazyk, jsem nějak nedomyslela. Film je vlastně sám o sobě docela dost dobrý, ale ugh. --- Po dni a noci přemýšlení zvedám hodnocení na pět hvězdiček, protože Zlatá rukavice je velmi chytrá a metodická, a kdo já jsem, abych neocenila sebevědomý film, který přesně ví co a jak chce říct. Rámování pomocí sousedovy dcery a potom samozřejmě snové ženy a jejího společníka je velmi nenápadné, ale zároveň velmi pádné, jestli si můžu dovolit slovní hříčky. Herci byli extrémně skvělí, ale jsem si jistá, že to pro ně byl stejný očistec jako pro nás diváky.

Inu, čekala jsem od Garetha víc než jen requiem z Vesmírné odyssey. Pokud tedy sdělením filmu ve skutečnosti není, že veškerá lidská činnost je zanedbatelná a že jakékoliv snažení je bezvýznamné, a on to chce doložit i svým plytkým filmem (s několika vizuálně pěknými momenty, ať nežeru), a v tom případě mission accomplished.

Námět super, některé pasáže velmi zábavné (Tim McInnerny!!!), ale chtělo by to inspirovanějšího filmaře, který by nezačal tolik klopýtat ve vysvětlování a raději se oddával zvrácené radosti.

Jako jo, děcka jsou pitomý, ale jsou až takhle pitomý? Octavia Spencer je boží (ale Tate Taylor asi není), nicméně nyní se na ni trochu hněvám, že mě nalákala na tenhle film.

Pokud chtějí natáčet sračkozní lekačkové horory beze smyslu a příběhu, tak směle do toho, ale nemusí to vydávat za adaptaci známé knihy. A to si ani nemyslím, že adaptace musí být doslovná či zcela věrná, ale přece snad alespoň (nějaká) myšlenka by tam rozpoznat jít měla/mohla.

(1001) -"Whatever you do, do it carefully." Konečně páně Andersonův film, ve kterém poznávám své vlastní rezervovaně vášnivé šílenství.

(1001) Jaký roztomilý malý film o sebevraždě.

Tak to se Jonahovi hodně povedlo! Mám velkou radost, a to zvlášť proto, že se teď nějak hodně dívám na nové/novější filmy a většina mi připadá tak špatná, až si občas kladu otázku, jestli filmaři zapomněli, jak se dělají (pořádné) filmy a nebo jestli je chyba na mém přijímači. Zvlášť obdivuhodné mi připadá, jak velmi jistě pan debutující autor ví, co ukázat, co neukázat, kde přesně střihnout, co vyslovit, co nevyslovit. Fantastickou oporu má v perfektně zvolených hercích. Sunny Suljic mi připadal skvělý už v Zabití posvátného jelena, a tady jenom potvrzuje, že to nebyla náhoda, že dokáže utáhnout i hlavní roli a že dokáže přirozeně ztvárnit i tak komplikované emoce, jaké by u některých "dospělých herců" člověk stěží pohledal. Lucas Hedges navzdory minimálnímu prostoru jede jako drak, u něj se opravdu těším, v co se vyvine v budoucnosti, protože si vybírá samé zajímavé a vyzývavé projekty, a řekla bych, že on a asi Timothée Chalamet potáhnou nastupující generaci na svých bedrech, pokud se někde něco nepokazí. U Katherine Waterston mám poprvé pocit, že do své role přesně patří a je v ní skvělá, což je super, protože v každém jiném projektu, který jsem s ní viděla, mi byla extrémně nesympatická. Kluci z "gangu" byli taky skvělí, zvlášť Na-kel Smith, ale to souvisí hlavně s tím, že jejich role byly přesně a civilně napsané. Zároveň mi přišlo super, že film se nijak neutápí v té aktuálně tak populární nostalgii po osmdesátkách a devadesátkách. Využívá dobu jako zasazení příběhu, ale nedělá z toho samoúčelnou fetiš. V tom nejvíc pomáhá hudba tím, že kombinuje rapery a Nirvanu na pozadí s atmosferickou hudbou, která to celé aktualizuje a "znadčasovává". Zkrátka a dobře, velká radost.