raimi

Některý filmy má člověk spjatý s různýma životníma událostma. A některý projekce jsou prostě a dobře speciální. Ať už to bylo promítání Čelistí při podvečerní plavbě na parníku na brněnským Pryglu, nebo projekce Utrpení Panny orleánské v budově Husova sboru v Brně za živého hudebního doprovodu na autoharfu, varhany a bicí, kterej zařídili Petra Hermanová a Jon Eirik Boska. Dechberoucí a intenzivní film a stejně tak úžasná hudební kulisa. Jo, a pak jsme šli s kamošem na pivo, docela se zpili, a ve tři hodiny ráno jsme na rozjezdech na Hlavňáku, při žraní gyrosu se smažákem (fakt), sledovali policajty v autě s houkačkama, kterak nahání mezi kolejama místní galerku.

The Gravedancers jsem poprvý viděl v roce 2007 na Festivalu Fantazie v Chotěboři. A tak nějak se mně ale vůbec nelíbili. Nelíbil se mně ten tmavej, zrnitej vizuál a v tý době mně to přišlo moc trendy - moderní, dravej a efektní film. Leč léta běží, lidskej vkus se vyvíjí, a o The Gravedancers se pořád někde mluví a píše v pozitivním duchu. Což mě nahlodávalo víc a víc, až jsem si teda po sedmnácti letech lajzl opakovanou projekci. A dobře jsem udělal. Mendez byl v tý době na koni, a The Convent i The Gravedancers jsou boží béčka, kde jde cítit tvůrčí zápal i talent. Film má sympatický herecký obsazení, žádný hluchý místa a finále, kde se režisér fakt nezapře a dost se utrhne ze řetězu. Spokojenost.

Příšerně nudný a kýčovitý melodrámo s bodrým kovbojem, dámou v nesnázích, komickými postavičkami a megažárlivým padouchem. Jenže po hodině béčkového utrpení se na scéně objeví nenažranej dinosaurus s neposedným a rozevlátým jazyčiskem, kterej rozpoutá parádní stop-motion inferno. Zakusuje béky, dělá ďóry do střech, zakrslýma pracičkama šťárá po ukrytých hrdinech, a ti ho za odměnu vostřelujou pišťůlkama po rypáku a bodají ho kudlama do nenechavých pracek. Zkrátka, posledních dvacet minut je naprosto super.