Radek99

Což o to, Česko bych rád i měl, ale nějak mi nejde pod nos tento pořad...další primácká estráda maskovaná jako vědomostní soutěž...x-tá mutace zahraničního televizního formátu...vyprázdněný svět celebrit, s kterými nemá smysl ztrácet svůj drahocený čas...

Zajímavý film. Nejdříve to vypadalo, že autoři použili málo vídaný koncept ,,v půli filmu nečekaně vyměníme hlavního hrdinu", který jsem naposledy zaznamenal u Davida Lynche blahé paměti, když uprostřed Ztracené dálnice z neprodyšně uzamčené vězeňské cely nechá nějakým iracionálním eskamotérským trikem zmizet jednoho hrdinu a místo něho se bez bližšího vysvětlení zjeví druhý, pak ale Derek Cianfrance nechá hrdiny prostřídat znovu a vznikne klasický postmoderní vztahový propletenec, kde nakonec vše souvisí se vším. Ryan Gosling byl opravdu uhrančivý a osobně jsem litoval, že jeho hrdina nedostal prostor na celé ploše filmu. I když... ten příběh, s nejstarší možnou motivací - pomstou, ozvláštněný tím, že jde o pomstu transgenerační, mu vlastně prostor sekundárně dává...respektive jeho genům. :-) Po formální stránce jsou všechny tři dějové plochy oddělené střihovým přechodem asocizujícím vodu a vodní plochu, jež vytváří jakýsi magický halucinogenní dojem, zaujme také několikeré použití postupů převzatých z počítačových her, konkrétně ono již dříve zmíněné procházení filmem v rolích jednotlivých hrdinů coby obdoba RPG her, nebo scén, v nichž kamera sleduje hlavního hrdinu formou snímání 3rd Person Games, tedy dlouhá kamerová jízda, při níž kamera snímá zátylek a část zad hlavního hrdiny. Škoda jen té předvídatelnosti, scénář mohl být trochu rafinovanější...

Argentinský Kameňák, samozřejmě s vyšší úrovní humoru a nesrovnatelně kvalitnějším řemeslným zpracováním. V dnešní době už je ale skoro standard, že se dějové linky jednotlivých povídek prolínají a zručný scenárista vytvoří i sofistikovaný postavový propletenec, koncept Divokých historek však zůstal v tomhle směru planý. Navíc žánr urban legends, tedy ,,městských legend" funguje spíš v narativním podání, možná ještě v literárním zpracování, ale jako filmový tvar mne to úplně neoslovilo. Stejně tak mi vadilo místy to příliš laciné moralizování a taktéž fakt, že z příběhů je až moc cítit ono tradiční latinskoamerické levicové vidění světa (povídka o sražení těhotné ženy), které má třeba konkrétně v povídce o Bombitovi čistě anarchistický rozměr. Hodnocení povídek: Povídka z letadla: ** Povídka z restaurace: ** Povídka o yuppiem a redneckovi: *** Povídka o Bombitovi: *** Povídka o dopravní nehodě: *** Povídka svatební: **** PS: Mnohem povedenější byly loni ,,divoké historky" z Austrálie The Little Death ...

The Battery, nezávislá postapo zombie road movie bromance (z anglických slov brother + romance), tedy snímek o blízkém, nesexuálním, vztahu mezi dvěma baseballisty bloumajícími opuštěnou Amerikou po (zombie) apokalypse, experimentální přístup, opravdu originální variace amerického nezávislého filmu...ale zároveň jeden z nejlepších pokusů o vážné zombie drama. Indie zombie drama je potřeba říci. :-) Z filmu je cítit zápal a nadšení tvůrců, snaha o atmosféričtější styl zaměřený víc na postavy než na akční stránku. A náladu, ta je možná nejlepší devizou filmu...skvěle podpořena indie hudebními čísly. Jeremy Gardner je samorost indie scény... Film s podobným prostředím, hrdiny a atmosférou je nezávislý americký remake Prince Avalanche...

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje...

Australské zombie béčko s občasnými záškuby humoru. Spalovací motory na zombie cool, mobilní laboratoř maniackého vědce trapná (kdyby tam tenhle motiv nebyl, Wyrmwood by byl hned o třídu lepší). Taky trocha z estetiky Šíleného Maxe. Inu, Austrálie. V tomhle subžánru ale dál zůstává nekorunovaným králem americká seriálová tvorba...

Jeden z nejočekávanějších spin-offů v dějinách seriálové tvorby nezklamal...

Když tělo je vězení... Herecký výkon, který tu předvádí Eddie Redmayne, je fenomenální...

Australské Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) pro 21. století, když na rozdíl od roku 1972 vlastně už úplně všechno víme, ale přesto je nám to málo platné, neboť tady platí Murphyho zákon, co se může pokazit, to se pokazí...stereotyp je totiž vysoce účinné hnojivo manželské/partnerské krize. Ale zpátky k filmu - 21. století si žádá postmoderní formu, tak Josh Lawson rozvíjí naraci postavového propletence, mozaikovitě skládaných příběhů několika svými osudy se proplétajících postav, v poslední době v západní artově laděné kinematografii tak populární tvar (který v 90. letech odstartoval PTA se svou Magnolií). Jen ve zkratce největší klady Lawsonova postmoderně-povídkového filmu: skvěle odpozorované momenty ze života, chytře napsaný scénář, potutelné, ale i osvobozující, silou humoru ventilující negativní a potlačené, skvěle zahrané, vtipně vypointované. A ve své odvážnosti je to v podstatě velmi decentní. Možná jen náhodná je pak další podobnost s Allenovským kultovním filmem - nad všechny ostatní ční závěrečná kapitola, v tomto případě ne o neurotické spermii, ale o bizarní sexuální úchylce s názvem telefonní skatologie (sexuálním vzrušení z obscénních telefonátů s cizinci) - jednak je to to nejvtipnější, co jsem za dlouhou dobu viděl (a že jsme toho viděl), druhak je to ta nejkrásnější romantická linka, nádherná, čistá, dojemná, odzbrojující... Josh Lawson je scenáristický i režijní génius... A právě v éře všudypřítomného boomu tuctových 50 odstínů šedi je dobré tohle vidět!

PTA a jeho dnes již kultovní základy pozdějšího boomu postmoderně-povídkového filmu, v níž rozvinul originální naraci postavového propletence... Divné věci se dějí pořád...