Radek99

Další ze (skoro)geniálních filmů Woody Allena... Tentokráte transponovaný do britské prostředí a stylizovaný coby napodobenina moderních produktů BBC (které tenhle film skutečně koprodukovala). Jistý posun v evoluci Allenovské filmografie se ale nabízí - tím jak postavy, které ztvárňuje sám Woody, pozvolna opouští ohnisko příběhu a stávají se jen jedněmi z několik hlavních představitelů, jeho filmy také malinko pozbývají oné intelektuální výlučnosti a Allenovské exkluzivity, stávají se sice masově akceptovatelnějšími, ale také ztrácí gloriolu události, jsou jen dalším vynikajícím filmem geniálního scénáristy a režiséra Allena. Ale že pozbývají na vtipnosti?! Kdeže! Cituji jednu náhodně vybranou repliku:,,Jakého jste vyznání?" ,,Vyrůstal jsem v židovské rodině... Ale později jsem konvertoval k narcismu..."

One-woman-show aneb divadlo jedné herečky je určitě tou nejobtížnější hereckou činoherní disciplínou, ale Eliška Balcerová dokazuje, že je skutečně výbornou herečkou a že i tenhle náročný divadelní formát s přehledem ustojí. Herecká erudice, cit pro odstín a zabarvení řeči (to množství různých lidských typologií, které paní Balcerová ztvárňuje - od lidí s různými poruchami výslovnosti až po asijskou zdravotní sestřičku...). Až na těch pár zbytečně lascivních vtípků je to nadprůměrná komediální inscenace...a příjemné setkání s dílem irské dramatičky Geraldiny Aronové...

Další z velkých ženských pohledů na svět, tentokráte francouzsko-belgická koprodukce, která je ovšem lokalizována do Gruzie, což je asi její jediný nedostatek, jelikož byť jsem nebyl přímo v Gruzii, ale jen na Ukrajině a v Rusku, zdá se mi, že pohled na místní život trpí mírným stereotypem a paušalizací. Je ale nepopiratelné, že Francii a Gruzii pojí nejen historické a kulturní vazby, takže migrace francouzským směrem i francouzské jazykové povědomí je realitou a jistě ne něčím neobvyklým, trochu mne jen zarážely některé gruzínské reálie...(kupř. časté výpadky proudu v gruzínském hlavním městě se mi zdají být spíše naplněním zkreslené představy Západoevropanů o tamějších poměrech než skutečnou realitou...) Každopádně filmově, formálně i lidsky je toto drama velmi povedené a ona ženská triáda babička - dcera - vnučka je pro nezaujatého mužského diváka skutečně obohacením (o divačkách nemluvě). Příběh (ne nepodobný tomu v Good bye, Lenin ze stejného roku) je nosný a psychologicky dobře vykreslené vztahy autenticky načrtávají vztahovou mapu rodiny, kde chybí mužský prvek. Přílišná dominance vůdčí ženy sice umožňuje rodině přežít, ale zároveň rodinu postupně latentně rozbíjí (stejný proces se udál již v minulosti ve vztahu matka - syn - dcera). Silné pařížské finále s pokračující formou hry a předstírání, do kterého se zapojí i babička, je odzbrojující a dává rámec tomu, co latentně bylo přítomno již od začátku...nevyhnutelnost odcházení...(z rodiny, z rodné země, ze světa...)

Nevím, proč tohle někdo vydává za artový snímek (asi kvůli asijskému jménu a původu režiséra...exotika je sama o sobě vnímána jako art), coby zástupce žánru romantický film je to však snímek nadprůměrný a hodně povedený. Jde o ten progresivní přístup, neortodoxní rámec, který Kar-wai Wong i coby scénárista, svému romantickému dramatu dává. Dva se sice na začátku potkají a na konci to skončí podle očekávání, ale vše mezitím je dosti osobité - narativní složka si chytře pohrává s osudovostí, konec předznamenává začátek druhého, nově vznikající vztah je potřeba konfrontovat se vztahem právě dohořivším (výtečná dějová odbočka v podobě rozpadu manželství notorického alkoholika-policisty a alkoholičky), sama sebe je hrdinka nucena konfrontovat se svým charakterovým opakem, aby došla k racionální sebereflexi... Dějová linka je koncipována jako několik až přízračných barových zastavení (epizodičnost je pro tenhle styl zřejmě dogma...), opojný trip (road-movie) po barech amerického středozápadu, odér barové ospalosti a malátnosti (symbolizující i těkání hlavní hrdinky) je formálně tvořen zpomalenými záběry, které v tomhle snímku jednoznačně dominují. Zpomalení a detaily evokuje neustále příchod čehosi stěžejního, možná osudového...celé to barové bloudění je vlastně osudová cesta k nejmenovanému baru newyorskému... Do toho Kar-wai Wong přimíchal několik klipových sekvencí, dění v baru většinou snímal zpoza výkladního skla skrze sofistikované nápisy (symbolický ,,ključ" v azbuce), nádherně si vyhrál s obrazem a ozdobil Moje borůvkové noci silnou vizuální stránkou... Příjemný, neprávem podceňovaný romantický snímek...

Docela příjemná romantická komedie s mile nostalgickými nápady (batyskaf jako by vypadl z ilustrací verneovek, Lada Niva zase připomíná dávno zapomenutou éru...), krásnou krajinou, krizí středního věku, se scénářem rozverně si pohrávajícím s vcelku banální zápletkou...trochu se tu v malém ,,vrtí psem" aneb tak trochu se demaskují pravidla mediální manipulace a neeticky vytvářené mediální reklamy... Žádná díra do světa, ale docela milý film...

O tom, že žánr western ještě naštěstí není úplně mrtvý a že jako spící vulkán jen dřímá a občas vyvrhne trochu vroucího magmatu, se divák může přesvědčit třeba právě v momentě, když nasedne na 3:10 Vlak do Yumy... Není to sice úplný vrchol žánrového ranku, ale o renesanci žánru se skutečně jedná... Všechna ta železná pravidla a zákonitosti westernu (jde o remake stejnojmeného snímku z roku 1957), charaktery hrdinů, čest, která zastiňuje vše ostatní v motivaci jednání postav a která sbližuje oba dva protipólné světy - svět desperáta Bena Wadea i charakterního rančera Dana Evanse, příznaková mizanscéna, skvěle zvládnutý casting... Za vyzdvižení stojí především čistota žánru, James Mangold se nesnaží western uchopit z pozice postmoderního tvůrce, nehraje si ani neexperimentuje s narací, nehledá nové modely vyprávění a směr, kam by daný žánr svým snímkem posunul, ale naopak zůstává na dobře známých pozicích a snaží se z nich vytěžit maximum...a nutno uznat, že se mu to daří... Uznávám, že s inkriminovaným sporným závěrem jsem měl trochu problémy i já, ale v intencích žánrového schématu a kontextu sémantiky příběhu jsem ho přijal... ano, takhle má vypadat a končit western...svět nedostižných ideálů mužského charakteru...každý nemusí být hrdina...ale zemřít musí každý muž čestně! Podobné filmy: Proposition, Nesmiřitelní, Bledý jezdec, Psanec Josey Wales, Cesta za záchranou / 3:10 to Yuma

Tenhle dokument je silně poznamenán svou televizností, a to nejen ve formě zpracování, ale i ve smyslu průměrnosti... Leč mám rád Jarka...takže za něj přidávám jednu hvězdičku navrch:-) Jinak skutečně spíše průměrný dokumentární snímek... (který byl natočen dlouho předtím, než se provalila Nohavicova temná minulost a začal smutný hon na čarodějnice)

Atmosferický duchařský thriller/horor odkazující až někam k temným původním folklórním pohádkám, které byly přirozeně strašidelné a hororové. Mystérium prokletého domu chytře ohraničuje příznačné uzavřené prostředí, kde je od začátku přítomno neviditelné tajemství, které chce býti odhaleno. Za vyzdvižení stojí (s pohádkou propojující) princip hry zajímavě použitý ve struktuře příběhu, obdobně jako motiv pohádkové knihy Petera Pana, který (stejně jako postavy ve filmu) odmítá zestárnout. Šikovně jsou proti sobě postavena i paradigmata racionálního přístupu k realitě a paradigma připouštějící existenci nadpřirozena (jejich stěžejní střet předznamenává i nejsilnější scénu filmu - médium vydávající se kontaktovat druhou stranu, geniálně zaranžované v metazáběrech kamer, kdy se tým pokouší tento kontakt multimediálně dokumentovat...). Ve filmu byly použity podobné kamerové rastry, jaké bývají ve filmech Guillerma del Tora, který určitě ne náhodu tenhle snímek produkoval. Obrazovost a symbolickou hloubku jeho filmů sice El Orfanato nemá, na to mu schází del Torava mýtotvorná fantasie, ale svou funkci (tedy uchvátit divákovu pozornost a napnout ho mnohdy až k nevydržení) určitě splňuje dokonale. Mám rád španělskou a obecně hispánskou kinematografii a ani El Orfanato (Sirotčinec) mne nezklamalo...

Silně působící drama ryze ženského pohledu na svět, tichá výpověď o tom, jak může být někdy úděl ženy krutý a deprimující. Film hodně komorní, pomalý, se statickými záběry (symbolicky přírodní koloběh vody okolo příbytku ústřední dvojice - okap s podzimním listím, zamrzlá pumpa...) vytvářejícími předěly. Obrazy jsou hlavním nositelem významu - opisují ženské vnímání tvořené hlavně složkou pocitovou (úžasně natočený závěr plný statických záběrů sušícího se prádla, jejichž řetězení přímo evokovalo bouři pocitů uvnitř hlavní hrdinky...). Ten zvláštní milostný trojúhelník byl hodně zajímavým řešením situace, bylo interesantní ponořovat se do otevírající se bolavé ženské psychiky a duše... Dlouho jsem si říkal, co všechno ta silná ženská postava vydrží, obrácení filmové kamery (a duševního i hodnotového světa hlavní hrdinky) na konci filmu ale bylo racionálním vyústěním situace...dlouhodobé vytěsnění frustrace do oblasti podvědomí se muselo nějak projevit... Citlivý film plný těch nejběžnějších životních situací ... a přitom tak mezních a výjimečných osudů... Nádherně stylizovaný film působivých obrazů se skrytou vnitřní silou... Obraz vnitřního světa jasně vymezeného typu ženy - obětavé matky... (na mne ale především ze začátku poněkud rozvláčněný a zdlouhavý)

Kdybych si měl vsadit na jistotu v české televizní tvorbě, bylo by to určitě jméno režiséra Jiřího Stracha. Když se navíc ujme scénáře talentovaného (a velmi činorodého) Marka Epsteina, je skoro jisté, že vznikne zajímavé a osobité dílo. Komorní rodinné drama BrainStorm je ukázkou moderní současné české produkce - zaostření na mezilidské vztahy, krize v partnerství, v rodině, přitom ale smířlivý tón a lidský rozměr... Výchozí mikroklima je neradostné - manželství v troskách, senilní otec, který dětem zůstává na krku a starost o něj je jen na obtíž, spíše věc než člověk...který je ovšem jen katalyzátorem zprvu spíše podprahového vývoje a změn rodinného klimatu (symbolicky zvolená lokace staré rodinné vilky v rekonstrukci symbolizující stav oné dysfunkční rodiny...) Krize má vícegenerační rozměr. Epstein se Strachem ale zajímavě fabulují a shodou náhod hlavní roli začnou hrát zázračné regenerační pilulky...nebo možná metafyzická interpretace spojená s postavou záhadného cyklistického messengera... Pochvalu zaslouží herecké obsazení - jak Radek Brzobohatý, tak Ivan Trojan předvádějí své vysoké herecké standardy, zdatně jim sekundují též herci ve vedlejších rolích (dětské nevyjímaje)... Nevím, jestli by tenhle námět unesl celovečerní filmové zpracování, proto budiž pochválena volba televizního formátu...a lze si jen přát, aby podobně vyzrálých projektů vznikalo v České televizi více...