Radek99

Panelstory je skutečně hodně dobře zakonzervovaná sonda z doby reálného socialismu, který, i když se tomu dnes dá jen stěží věřit, vypadal přesně tak, jak ho satiricky zpodobnila ve svém filmu Věra Chytilová. Kontroverzní není tedy dnes obsah snímku, protože ten hodně věrně odrážel realitu a skutečný status quo českých panelových sídlišť a tzv. panelákového (gulášového, salámového...) socialismu, ale spíše poněkud schizofrenní forma - tedy autorský rukopis paní Chytilové...ty trochu šílené střihové přechody většinou asociované pohybem v navazujících záběrech, nesourodě až zmateně působící střihová skladba, téměř epileptická ruční kamera Jaromíra Šofra, kakofonický hudební a ruchový doprovod, přehrávající herci...někdy je ten film až k nevydržení... Ale to je metoda Věry Chytilové, s tím už je prostě nutné u jejích filmů počítat. Panelstory pracuje s nadsázkou, ale přesto je satirický pohled výstižný a přesný - to je ono legendární nastavené zrcadlo panelovému světu odcizení a anonymity...až mrazí...

Sacha Baron Cohen ve své raperské reinkarnaci sice není tak úchvatný a strhující jako v Boratovi, ale přesto je tahle bravurní parodie na hip-hopová klišé skvěle ujetá a docela dost vtipná (i když pár hluchých míst se tu najde). Jen by tu nemuselo být tolik fekálního a prděcího humoru, když už ten sexuálního charakteru by vydal na tři jiné filmy. Ale o tom je prostě asi mainstreamový hip-hop:-) Vše ostatní je docela trefná satira...

Kdybyste si na podlaze rozlili kaluž oleje a hodinu a čtvrt se do ní soustředěně dívali, tak to bude zhruba stejně barevné i stejně přínosné... (A mohli byste si dokonce ještě při tom pohledu projektovat fantasknější a zajímavější příběh, než který, zda-li vůbec nějaký, prožívají pastelově barevní poníci...)

Jedno z nejlepší dramat s mafiánskou tématikou vůbec... Skoro až antický rozměr tragického souboje dobra a zla...

Naprosto pohlcující fascinace brakem a přesné postižení ,,pulp" atmosféry, převedené ovšem do zcela univerzálního tvaru dokonalé filmařiny... Quentin Tarantino na vrcholu své umělecké kariéry. Film, který spustil lavinu... (když už to neudělali Gauneři, i když potenciál na to měli) Velice tuctový příběh, který je ovšem vyprávěn naprosto originální formou...

Každý den nemůže být posvícení a každý film nemůže být Trainspotting, to ví už Danny Boyle asi dobře... Po takovém filmu se další projekt točí určitě těžko a očekávání bývají veliká, Boylemu se je bohužel podařilo naplnit jen z malé části. Trainspotting 2 se nekoná, jen velmi průměrná krimikomedie...

Jestli bych měl vybrat nějaký film jako ukázku dobře zvládnutých postmoderních přístupů ve filmovém umění, pak bych zřejmě volil právě Lolu Toma Tykwera. Jeho typicky ,,špinavý" námět o hrdinech překračujících z různých důvodů zákon tvůrce vypráví hned třikrát a pokaždé s jemnou změnou některého z detailů, díky níž se celý syžet uhne a vytvoří zajímavou alternativu ke skutečnému příběhu (tím zřejmě reflektuje nejnovější teoretické poznatky o paralelních vesmírech z kvantové fyziky, tedy teorii paralelních vesmírů profesora Stephena Hawkinga...). V tom ale vězí tak trochu háček Tykwwerova autorského záměru - nedá se vlastně říci, která z těchto tří verzí je skutečná, všechny žijí v paralelních světech a čekají na svou šanci uskutečnit se (podobně, leč ne takto progresivně, nahlíží divák i na dějovou linku třeba i ve filmu Butterfly Effect). Leitmotivem je Lola závodící (originální název Lola rennt = Lola závodí) s časem. Tomu je pak podřízeno téměř vše - obrovská dynamika filmu, rychlý a téměř klipový střih, výběr hudby, synchronizace obrazu a zvuku... Za zmínku stojí i další postmoderní prvek - mísení forem, kdy hraný film je prokládán animovanými sekvencemi. Tenhle progresivní Tykwerův experiment se překvapivě netříští, ale jemným sémantickým posunem modeluje významovou rovinu filmu. Shrnuje v sobě mnoho vlivů - ať už hudební videoklip, fenomén MTv, detektivku, klasický thriller, nebo i německý sociálně laděný film. Zvlášť dobrý je i výkon německé herečky Francesky Potente (škoda jen, že svůj zřejmý talent později zahazuje ve škvárech, jako je třeba horor Anatomie). Zkrátka Lola běží o život je důkazem toho, že se Tomu Tykwerovi vyplatila odvaha experimentovat. Velmi, velmi vydařený filmový experiment...

Typicky hollywoodsky nabubřelá postmoderní ,,slátanina" s geniálními místy, její synkretismus ale narušuje integritu filmového tvaru. Nevadí mi ani tak spojení dekadentní stylizace přelomu 19. a 20. století s hudebními trendy konce století dvacátého, šantán s Nirvanou, Madonnou či Davidem Bowiem, ale spíš povyšování kýče na umění a hledání úhlů pohledu, který by v kýčovitosti našel umělecké kvality. Navíc čistě americký přístup povrchního přístupu k mimoamerickým reáliím a překroucení historického kontextu, který se z celé dekadentní Paříže zaměří jen na pár všeobecně zažitých ikon. Jistě - je tu celá paleta skvělých pěveckých a choreografických výkonů, scény vypočítané na efekt doslova přetékají z plátna či obrazovky, zaujme velice módní bravurní střihová ,,klipovost", práce s kamerou je takřka na samé hranici maxima profesionality, film je nádherně vizuální, ale jaký má tenhle spektákl vlastně smysl?

Za estetickou a vizuální stránku, za odvahu tuhle adaptaci kultovní knihy Douglase Adamse natočit, za humanistické poselství, za postavu Johna Malkoviche a za těch několik skutečně vtipných vtipů dávám čtyři hvězdičky. Ale jinak lze jen konstatovat, že film se po slibném začátku rozpadá a jeho celistvost je navíc několikrát narušena základní otázkou: Je to skutečně tak průměrná slátanina, jelikož ji natočili víceméně Američané, nebo už nerozumím britskému humoru, který jsem měl vždycky tak rád? Nebo je to prostě čistý průměr, jelikož jde o britsko-americkou koprodukci? :-) Jaký počítač mi na tohle odpoví?

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe...