MrCreosote

Oproti původní verzi přibyl říznější humor a celkově se dočkáme satiričtějšího ladění. Elegantního Granta nahradil cigaretami pročáchlý Matthau, který by dokázal seřvat snad i Matku Terezu. A Jack Lemmon? Přesně takový novinář chybí v redakcích českých deníků.

Jak se na to dívám, musím jít po druhém zhlédnutí o hvězdičku dolů. Ty tvůrčí rozpory jsou totiž v Odplatě sakra vidět. Začíná to jako drsná, cynická kriminálka bez stopy humoru a s jedním tvrďákem, který zabíjí pohledem a ze kterého jde strach. A pak najednou cvak. Začínají se tu množit komické postavičky, v každé druhé scéně je nějaká vtipná vsuvka a celý film se stává až příliš komediálním, což je pro mě neodpustitelný odklon od původně vytyčené linie. A navíc ty totálně zbytečné monology. Vzhůru na režisérský sestřih!

Robert Aldrich si tímhle filmem nastartoval kariéru neskutečným způsobem. Už tady přitom můžeme najít jeho klasické postupy a trademarky - nevybíravé zacházení se ženami (ty se tu dočkají pořádné fackované) nebo vychcané hlavní hrdiny, kteří sledují pouze vlastní prospěch a jsou ochotni ho dosáhnout jakýmkoli způsobem. Nic takového samozřejmě neplatí o Gary Cooperovi, ten tady podobně jako V pravém poledni hraje jedinou čestnou a férovou postavu, ostatní jsou stejně falešní jako zuby Burta Lancastera. Přičtěte k tomu jedinečnou technicolorovou kameru, bohatou výpravu a solidní akční scény a máte western jako víno.

Tradiční galerie záporáků a podivných živlů byla tentokrát obohacena zcela unikátním exponátem: rakouským ostrostřelcem baronem von Schulenbergem se sestřihem á la Vilém II., který si při přestřelce nasazuje monokl a ve volném čase si rád zahraje na piano. Opravdu půvabné. Samotný příběh je tradiční a nijak extra originální - Lee van Cleef hraje dalšího z oněch zástupů lovců odměn, který má kromě peněz přislíbené i senátorské křeslo. Jenže se mu moc nelíbí, že jeho zadavatel ho má kvůli tomu až příliš v hrsti. La resa dei conti je pravou esencí klasického spaghetti westernu, kde se dočkáme spousty zvratů, dějových odboček a samozřejmě i závěrečného souboje (v tomto případě hned trojnásobného) s tradičně výbornou Morriconeho hudbou - uslyšíme dokonce variaci na Beethovenovu Fur Elise! Nedivím se Tarantinovi, že v Hanebných panchartech použil hned dvě skladby z tohoto výborného žánrového kousku.

Je zajímavé, že i když mi u Leoneho dolarovek vůbec nevadilo, že hlavní hrdinové jsou podrazáčtí vydřiduši, kteří jsou kvůli té troše peněz schopní odprásknout libovolné množství lidí, tady mě to neustálé zrazování a vyděračství spíš lezlo krkem. U obou hlavních hrdinů jsem nebyl schopný najít aspoň pár důvodů, proč s nimi sympatizovat a nepřát jim nějaké to střelné zranění. Spíše na škodu je také upozadění Jacka Palance a předčasné finále za zvuků geniální Morriconeho skladby L'arena. Žoldnéř není špatný western, Sergio Corbucci režíruje hravě a s citem pro detail a i kamera se směle může měřit s legendárními Leoneho fláky. Jenže Nero není Eastwood a Musante v sobě nemá ani špetku Wallachova sympatického rošťáctví.

TOP 10. Přemýšlivý Robert Altman a hollywoodský casanova Warren Beatty v roli ctižádostivého, i když mírně natvrdlého majitele bordelu dokazují, že western na počátku 70. ještě nezemřel. Jenom přístup se výrazně změnil. Hlavní hrdinové už nestojí o věčný život vyhnanců, ale chtějí žít v klidu a míru a mít své životní jistoty. Stejně tak i McCabe netouží po ničem jiném než po prosperujícím podniku v jednom zapadlém hornickém městečku, což ale v éře nastupujícího amerického kapitalismu není nic snadného (zdravím Roye Beana a v opačném gardu i Daniela Plainviewa). Sychravé počasí, tklivá hudba Leonarda Cohena a kamera Vilmose Zsigmonda utápějící se v opiovém oparu onu melancholickou atmosféru ještě umocňují.

Příjemné odpolední posezení u čaje se dvěma starými dobrými známými. Peter Falk jako senilní, ale stále vitální dědula a Woody Allen ve své typické neurotické herecké poloze (jenom ty intelektuální vtípky chybí) celý film v pohodě utáhnou. Spíš než nějaká třeskutá komedie je to spíš nostalgické vzpomínání na staré zašlé časy, kdy bylo vtipné říkat slova obsahující písmeno "K" a schválně někomu prskat do obličeje. Jsem zvědavý na původní adaptaci s Burnsem a Matthauem.

Německá kinematografie od konce 1. světové války až po nástup nacismu, to jsou samé mordy, podivné existence a záliby v temných zákoutích. Usuzuji tak podle třech filmů, které jsem z tohoto období viděl: Murnauova Upíra Nosferatu, Langova Vraha mezi námi a právě Wieneho Kabinetu doktora Caligariho. Poslední jmenovaný mě ale zasáhl nejméně, a to i přes vytříbenou výtvarnou stránku a zajímavý příběh. Nějak se mi celou dobu nedařilo dostat se do děje, nicméně i tak bych si dovolil tento snímek označit za jakéhosi hrdého praotce všech hororových, mordýřských a vůbec "pokleslých" filmů.

Série absurdních scének a vypointovaných skečů, která mě okouzlovala po celou svou stopáž. Kdyby se na jedné z bezpočtu zmařených večeří a dýchánků najednou objevil některý ze členů Monty Pythonů, vůbec by mě to nepřekvapilo.

Přesně ten typ filmu, ve kterém ze sebe autor vychrlí spoustu nápadů, aniž by si pohlídal, zda k sobě vůbec pasují a jaké mají v příběhu místo. Epizoda s úchylným manželským párem a závěr popírající celé vyznění příběhu to jenom potvrzují.