MrCreosote

Woody Allen asi během natáčení požil příliš cukru, jinak si totiž tuhle sacharidem přecpanou muzikálovou romanci nedovedu příliš vysvětlit. Některá hudební čísla vynikající, etuda Tima Rotha jakbysmet, ovšem vzato kolem a kolem se jedná o jeden z těch slabších kousků slavného pana neurotika. Nicméně ideální film na svatého Valentýna nebo při stavu akutní zamilovanosti.

Nejprve musím pochválit členy castingu za obsazení výborného Bruce Davisona do role mladého a křesťansky vychovaného poručíka kavalerie, protože v naprosté většině ostatních westernů je právě tahle postava nejméně sympatická, často až nesnesitelná a zralá na dobře mířenou ránu koltem. Ne tak zde, protože jeho nenávistný postoj k Apačům je účelně konfrontován s názory zkušeného, zcela pragmatického a nesentimentálního stopaře v podání Burta Lancastera či s indiánským "odpadlíkem", který se i přes znatelný odpor přidal ke druhé straně a osobně jsem každou chvíli čekal, kdy se vrátí zpátky ke svým. Právě dialogy mezi třemi hlavními postavami mají největší sílu, když si k tomu navíc připočtu i vyobrazení výsledků krutého apačského mučení, vychází mi z toho film, jenž danou tématiku uchopil podobně stylově jako Fordovi legendární Stopaři, přičemž dané téma nenávisti mezi bílými a rudými ještě rozvíjí. Závěr sice kráčí ve šlépějích žánrového klišé, poslední předtitulkový záběr na Lancastera s cigaretou byl ovšem naprosto výstižný. Určitě ne nejlepší Aldrich, Ulzanův nájezd nicméně v kontextu demytizujících westernů rozhodně obstojí.

Poslední ostří hoši pokračují v tradici amerického westernu 70. let, který byl ovlivněný Samem Peckinpahem a jeho zpomalenými krvavými balety a stavěl žánrová pravidla na hlavu. Zde máme na první pohled klasickou premisu pomstychtivý zabiják vs. ochránce zákona, se kterou se ale umně a překvapivě pracuje - nejvíce v momentu, kdy se má dcera hlavního hrdiny stát obětí znásilnění. Tady by se asi družina pod vedením Johna Waynea zachovala trochu jinak. Herecky dominuje především James Coburn, expert na všechny druhy drsných chlapů a taktéž mě zaujal mladý Michael Parks v roli šerifa pozorujícího zpovzdálí svého zkušeného předchůdce. Zajímalo by mě, co si v posledním záběru všichni přeživší mohli mezi sebou říkat....

Jak zde již bylo mnohokrát napsáno, stokrát omletý příběh o jednom drsném chlapíkovi a zpackané loupeži, ze kterého by jinak mohlo vzniknout ucházející béčko vysílané kolem půlnoci na Nově, se Refnovi podařilo proměnit v jeden z nejlepších amerických filmů roku. Svou zamyšleností mi Drive i přes nijak cudné zobrazování násilí připomněl náladově podobný film Roberta Altmana Dlouhé loučení. Zřejmě tou noční scénou u moře a hlavní postavou - tou je totiž samotné Los Angeles, které v noci i ve dne září barvami a v obou filmech má své nenahraditelné místo a dějotvorný význam. Refn není rozhodně první, kdo tohle pochopil - čím by byly například filmy Čínská čtvrť nebo Mulholland Drive bez Města andělů?

Bertolucci je jako malé dítě, které se nedokáže soustředit na jedno téma a patřičně ho rozvíjet. Jednou si hraje s filmem jako takovým, pak přeskočí k sexem prodchnutému vztahovému dramatu jedné podivné mladé trojice, aby nakonec zauvažoval o revoluci jako o zdánlivému vyřešení všech problémů (to zdánlivého zdůrazňuji). Zkrátka se jedná o tři rozdílné kapitoly, které mě příliš nepřesvědčily o vzájemné souvislosti důležitosti v příběhu. Což je škoda, protože samy o sobě fungují více než dobře viz komentář Douglase.

Síla obrazu zkombinovaná s přirozeným herectvím dětských představitelů vytváří jeden z nejdojemnějších němých filmů. Nebýt zbytečně přepjatého závěru, dal bych plné hodnocení.

"A pozdravuj Trockého!" Pro někoho, kdo už přemýšlel o tvrzení, že "tenkrát bylo líp" a logicky došel k závěru, že se jedná o úplnou hloupost, nebude Allenova Půlnoc v Paříži obsahovat žádnou překvapivou pointu ani sdělení. Může se ale pobavit nad hravostí a mladistvou vervou nejslavnějšího filmového neurotika. Naštěstí pro mě nedošlo k drsnému popření romantických ideálů jako v Purpurové růži z Káhiry, ale naopak k přirozenému smíření s realitou. A samozřejmě platí, že čím jste informovanější v oblasti literatury, výtvarného umění a filmu, tím víc si Půlnoc vychutnáte a nasmějete se u ní.

Duo Mann - Stewart si s westernovým žánrem dokázalo několikrát poradit více než zdařile (Winchester '73 a Muž z Laramie), bohužel v tomto případě mě film nechával od začátku do konce chladným. Ingredience jsou v zásadě podobné - komplikovaný charakter hlavní postavy, která neustále balancuje na hranici tvrdohlavého pomstychtivce a muže se smyslem pro čest nebo výrazná práce s exteriéry. Zde se ale celý příběh táhne jako roztavený sýr, situace se opakují dokolečka a pošetilé jednání některých zúčastněných je i v rámci žánru na pováženou. Akční závěr naštěstí mnohé napravuje a herecké výkony jsou taktéž bez výtky, takže nakonec jsem byl svědkem příjemného westernového průměru.. P.S. Verze, kterou vysílala ČT, vypadala po obrazové stránce vyloženě odpudivě a skoro mě z ní bolela hlava. Takže pozor na ni.

Svatba jako z reality vytržené absurdní peklo vs. zánik světa jako klidná až komorní přirozená věc. Von Trier vládne.

Satirický až výsměšný western, kde Kirk Douglas zpochybňuje základní hodnoty, na které jsme na Divokém západě zvyklí. Jeho U.S. Marshall kandidující na senátora je mazaný pokrytec, jenž si dokáže svým projevem omotat prostý lid kolem prstu a má pusu plnou bezobsažných plků. Bruce Dern tak v roli přímočarého desperáta vedle něj působí jako vzor všech ctností. Zpočátku dokonce nevíme, s kým máme sympatizovat a tahle dvojznačnost funguje až do konce. Kirk Douglas se ukázal být sebekritickým a přemýšlivým tvůrcem, který neváhá i do zdánlivě klasického westernu vložit spousty demýtizujících prvků (ani ta americká vlajka nevyjde bez úhony), takže po skončení máme o čem přemýšlet.