radektejkal

Ákroš, আক্রোশ (vztek, hněv) raněných a ponížených, nedoknutelných, tj. otroků. Metody, které používala každá "karetní společnost". Obhájce Bhaskar Kulkarni je tu v pozici abolicionisty, či prvních odborářů, socialistů a komunistů v Evropě na přelomu 19. a 20. století, jmenujme třeba Jeana Jaurèse (ani se nemusíme ptát jako Jacques Brel: "Pourquoi ont-ils tué Jaurès?), aby to nemusel být někdo z našich luhů a hájů. - I jeho závěrečný rozhovor s někdejším přítelem, mentorem a nyní žalobcem o tom, že soudně neprokázaná vražda (případně jeho) nemůže být nic než nehodou, platí rovněž obecně. -  Perfektní detektivka s uvedeným přesahem. Tady by nejspíš selhal i Maigret s Columbem dohromady, zde nejde o šedou mozkovou kůru jednoho ani o kličky a háčky druhého. Jak jinak říct, že toto není indický film, ale světový. Myslím, že by to chtělo ještě nějaký závěr, třeba: "Pokud kdekoli a jakkoli vyslovíte nějaký názor, musíte počítat s tím, že můžete být zabit někým, kdo má názor opačný."

České slovo "vozíčkář" je poměrně nového původu, je správně utvořeno a zní libě (na rozdíl od nejapných kompozit typu "Rollstuhlfahrer" nebo "wheelchair user" - jen více nových substantiv, čeština jich má pořád málo!). A tak tito vozíčkáři (režiséři, scénáristé a herci - pozor, pořád jen dva lidé!) se dávají na cestu z Francie, přes Německo, do Finska (země pro vozíčkáře zaslíbené - samá rovina), aby tam vyřídili určitou reklamaci u firmy Aaltra, kterou řídí Aki Kaurismäki, kterému tím vyfoukli nápad na jeho další možný film. Tím jsou pohledávky vyřízeny a "dálkoví" vozíčkáři jsou u něj "zaměstnáni" na dobu neurčitou. Film vyniká původností, způsobem zpracování i "černým" humorem, který není zase až tak černý, když si uvědomíme, že tito trvalí invalidé opruzovali svá různá okolí pouze a jen na chvilku – až na Akiho, který to všechno zavinil. Firmě Aaltra se raději vyhněte, filmu raději ne.

"Pryč s bídou" neb dobré téma pro italskou komedii. Kupodivu dobrou, alespoň v porovnání s komediemi, které jsem viděl za mlada - to byly italské komedie velice populární. I zde se Anna Magnaniová dostává do obrátek - nesmyslných replik "ženské logiky", nadnesených tužeb a tvrdých ataků na běžnou realitu... Ale i zde jsou všichni (kontrabandisti, četníci, tatíci, ženský salón atd.) nesmírně milí, a tak i to hašteření, provokování, nadávání (italové prostě mají ohebný jazyk a vláčné čelisti) patřilo jaksi k věci. Kdo se chce uvolnit a přitom příliš neslevovat ze svých nároků, vzhůru do poválečné Itálie, někam mezi Řím a Neapol.

Jsem rád, že jsem první Warmerdamův film viděl jako poslední. Jinak bych již možná tolik neviděl... Abel je silné jméno a připadlo mi, že ho nelze použít bez konotace k biblickému tématu (nomen omen), ale nic takového jsem tu nenašel. A tak už jen dodám, že tahle warmerdamská polívka je dosud příliš řídká, je jí třeba přesytit, aby z ní něco mohlo vykrystalizovat (Alexovi van Warmerdamovi se to nakonec přece jen podaří!)

Ema Cardeano Paivová zásadně odmítá přirovnání k Emě Bovaryové, o níž se tu ostatně hodně mluví (i mlčí). A opravdu; její společenská úroveň i její inteligence jsou s ní neporovnatelné. Karlové (Bovary a Paiva) mají více společného, ale o ně tu nejde. Vale Abraão je film o stávání-se, stávání-se-ženou, a pro to si Manoel de Oliveira (jeho scénář je možno číst jako knihu) zvolit nejspíš ten nejvhodnější zobrazovací prostředek. Z epistemologického pohledu je poznání (již od Nietzscheho přes Wittgensteina) možné pouze na mysticko-logické úrovni (nebo podle Bergsona na úrovni intuitivně-intelektuální), buďto ve formě tézí a definic (jako oni) nebo neustálým přibižovánímm se k významu a smyslu (jako je tomu u Gilla Deleuze nebo autora tohoto filmu - "magický realismus", kterým se obvykle označuje část soudobé španělsky a portugalsky psané literatury, je tu spíš jen nálepkou). Asi jednou z mysticko-logických náhod je i následná citace z knihy, kterou zrovna čtu: "Jsou naopak ženy, které řeknou všechno, někdy s příšernou detaiností a přesto toho na konci nevíme víc než na začátku, protože vše zakryjí rychlostí a průhledností. Nemají tajemství, protože se samy tajemstvím staly." (Deleuze, Gauttari: Tisíc plošin (Mille plateaux), překl. Maria Caruccio Caporale.) - Tento týden jsem si dal "filmový break" a podíval se na některé filmy (nedávno spatřené) znovu. Výsledkem je nasměřování pozornosti "někam jinam" (zde například na nekonzistenci postav Ema dítě/ Ema žena), přičemž celkové působení (dojem z filmu) se nijak zásadně nezměnilo. Pozn.: Tento film hodnotilo 6 mých oblíbených uživatelů, všichni pěti hvězdami (to se dosud nestalo).

Plný dojmů, musím hned na začátku říct, co bych snad měl říct až naposled: je to nejhorší film, který jsem viděl za poslední dva roky (a to jsem jich viděl celkem dost). Trapná komedie z prostředí střední americké třídy, kterou od věků nesnáším (jedna taková rodina mě pozvala na víkend na chatu k jezeru Winnipesaukee), zprznění křišťálové hudby Paula Simona, jehož písně měly s filmem společné jen jméno Mrs. Robinson, ale (možná hlavně) všechny ty nepříjemné postavy, které neměly nejmenší snahu o něčem přemýšlet, uvažovat nebo cokoli reflektovat. Možná, že stejně tak i nejen tvůrci filmu, ale i moji oblíbení recenzenti (již bývalí, ti s pěti hvězdami), kteří, pokud tento film hodnotí nejvyšší známkou, už žádné další filmy hodnotit nemohou. A Dustin Hoffman, ten skvělý Maratonec, zde hrál něco, čemuž nebylo možno věřit ani chvilku. Po shlédnutí filmu jsme si musel přečíst několik Čechovových povídek, aby dostal do "normálu".

Quasi dokumentární film o skupině (pod)disidentů. Havlova centrální disidentská skupina si tyto skupinky, většinou soustředění kolem nějaké bigbítové kapely, vzala za svoje a integrovala je do obecného pojmu disidenství, a to i přes různé (často zásadní) názorové rozpory, od významu umění po smysl života. Základem tu byla jejich proti-establišmenskost. V podstatě však bylo jejich zahrnutí do tohoto proudu násilné a mnohá sociální uskupení to zničilo. V době dějě jsem se o tuto situaci spojenou s alternativní hudbu dost zajímal, a s několika z těchto seskupení si vyměňoval kazety s nahrávkami... Pelcovu knihu jsem četl a film považuji za její úspěšné převedení do filmu. Počáteční obavu ze zvládnutí herců (aby nehráli trapně), vystřídal uspokojvý pocit, zvláště v případě Filipa Kaňkovského. Další možné hledisko: "Sex and drugs and rock and roll" zde nepovažuji za relevantní.

Všichni staří chválí dobu, kdy byli mladí a kritizují současnou společnost, přestože byla v době jejich mládí (zřejmě, asi, pravděpodobně) horší. Mládí ve čtyřicátých a padesátých letech bylo jistě obtížnější než v sedmdesátých a osmdesátých. Verva a nadšení a entusiasmus byly nejspíš ale pořád stejné, přestože rizika byla různá. Binka Željazkova vzpomíná na dobu, kdy většina hrdinů umírala. Dnes hrdinové neumírají, protože už žádní nejsou. Zbyli jen staří, kteří nadávají na režim, mladí, kterým je všechno fuk, kterým je lhostejné minulé i budoucí, a těší se na nový den, který bude stejný jako ten včerejší, a ti v produktivním věku, kteří jsou integrováni do požadavků systému. Ale tak jak tak je revolta a odboj v akci příznakem mládí, kdežto stáří se ukájí kecy a spolu s ostatními volbami do vládních úřadů. To, že se v mládí mnohé nepovede (viz i poslání filmu) je normální, méně normální je, když se chyb dopouštějí staří volové.

Takovej brazilskej androš. Všechny takové proudy jsou založeny na "smrti ega" (vzhledem k sobě) a na anarchii (vzhledem ke státu. Koncepčňáci a koncepčňačky se snaží žít ze dne na den bez valného úspěchu a myslím i bez potěšení. Tak to obvykle bývá po krátké době čátečního nadšení.

Film, plný zajímavých tváří a překvapivé reality mi připoměl novelu Hermanna Hesse "Pod kolem - Unterm Rad" z roku 1906. Jakási neshoda mezi charakterovou přirozeností mladého člověka a neochotou okolí jej respektovat "takový jako je". Drobné neúspěchy na jedné straně a drobné ústrky na straně druhé dokáží člověku labilnímu a přecitlivělému sebrat vyškerou chuť do života, vysát ho a slupku rozdrtit , tj: "být přejet kolem". Stejné příběhy se dějí v Německu jako v Indii, či kdekoli jinde. Dílo Konkony Sen Sharmy je prodchnuté stejným melancholickým šarmem jako Kelly Reichardtové či jiných režisérek.