radektejkal

Předpokládám, že každý z nás má pár úhlavních nepřátel, které by rád viděl pod drnem, a každý druhý den ho někdo nasere. Čím je ale člověk starší, řeší to stále více na mentální úrovni. Kdo má být pod drnem už tam stejně je. Tohle byli ale mladí lidé, s jinou technikou. A taky to bylo v Japonsku, a hrdinové byli poevropštění Japonci, co do vizáže i způsobů.

U těchto typů filmu skrblím hvězdami. Ty se o svou slávu postarají sami... Gestapák Kappler se snaží distancovat od politiky, nejraději by měl všechno z krku, ale trpí tím, čím ostatní "renesanční" SS prominenti: láskou k řecko-římskému umění (mnohdy  ř-ř zápasu); zde od Homéra k Masacciovi, a potažmo tak i italskému a řeckému etniku. Proto se cítí příklonem Itálie ke spojencům tak zaskočeni, zrazeni a uraženi, zatímco italští odbojáři nejsou nijak citově ovlivněni, a proto si důsledek svého činu v tomto měřítku neuvědomovali. Němci nikdy nepřihlíželi k tomu, že Itálie jejich namlouvání obecně odmítala. Přesto se snaží urážku "odmítnutého milence" (i když se domnívám, že Německo tu vystupuje v roli milenky) pomstít co nejkrutěji. Exces, který nebyl jediný, v Itálii ani oblastech, které Itálie okupovala (právě Řecko).

Hustonovy dobrodružné filmy mají různou úroveň. Tento lze považovat za jeden z těch slabších - pokud vám ovšem nebylo patnáct a méně, tedy v době jeho vzniku. Pokud od něj odečteme Poklad na Sierra Madre, pak zůstane jen burleska. Dvojička Connery, Caine mi přišla spíš protivná. Podtext rasismu patrný.

Existuje takové nařízení ... soudruhu strýčku. Toto prohlášení má dvě části, ta první je obecná, abstraktní, oficiální, úřední; ta druhá je ale zatraceně konkrétní. Jedno je vyhláška a druhé její provádění.   Filmové ztvárnění povídky Jiřího Křenka Čas ozimů je o tom druhém. Ostatně, všechna Evangelia jsou o tom druhém... Přinese nám ČT na Vánoce 2022 ještě něco podstatného (kromě obvyklých keců a gagů)? Zde se televizní dramaturg zřejmě nechal unést slovem evangelium, to přece k Vánocům patří. Nebo už ne?

Kdysi populární pop-punková skupina The Clash zpívala rytmicky zručnou píseň I Fought the Law (I needed money 'cause I had none / I fought the law and the law won). Možná by se dala naroubovat i na film Georgi Djulgerova, který ji ovšem pojetím i zpracováním daleko přesahuje. Kdo zná Hochštaplera Thomase Manna, shledá i zde málo podobnosti. Protože se mi ruské titulky v azbuce špatně "chytaly", rád bych na to místě viděl zasvěcenější komentář.

V mnoha rovinách znepokojivý a znepokující film i v naší době. Jednou z nich, která mě nejspíš nejvíce zaujala je vztah Hermana a Lydie. Je toho ovšem mnohem víc; záleží na tom, kam až to chce kdo rozkrývat a jakým směrem. Fassbinder má na čsfd mnoho příznivců, je to pratrné ze zasvěcených komentářů. V poslední době mě stále více zajímá soubor jeho sociálních a politických názorů, které jsou v jeho filmech  vždy hojně zastoupený.

Touto seancí u televize jsem si nechtěl ani tak připomenout tento film jako jeho tvůrce. V době mého dospívání neměl na nás nikdo takový vliv jako právě Bergman (z toho je ovšem třeba vyjmout mnohé italské režiséry, Felliniho, Viscontiho,...). Bergman určoval nejen co, ale i jak. V Lodi do Indie poznávám však více "jak" než "co". Existenciálním "námořnickým" otázkám: Kde jsem doma? Kdo jsem já a kdo jsou moji milí? Jak se minulost mění v současnost? atd. se ovšem nevyhneme ani zde. Loď do Indie připravena k plavbě. Všichni na palubě.

Zvládl jsem jen polovinu. Co dělal Švejk do roku 1943? Chaplin přišel také poměrně pozdě, ale něco alespoň přinesl, tady jen snůžka hloupých narážek a nejapných gest. Není to zvládnuté lidsky ani politidsky. Skutečně pochopit Švejka je samo o sobě dost obtížné, a že by se to podařilo nějakému Cockneymu po bombardování Londýna, jak se domnívá Jan Masaryk, je sotva pravděpodobné. Archeologie rádoby haškovských vtipů a gagů je naivní až hloupoučká. Tento film by prospěl víc, kdyby nebyl.

John Wayne Is Big Leggy, Dětská písnička ze začátku osmdesátých let (Haysi Fantayzee), v jejím refrénu je JW charakterizován jako: He stands so high / It's enough to make any red skin cry / He knows what's right and he knows that God is with him / 'Cause he is right, Big Leggy lives / J-J-J-J-J-John Wayne. Svým způsobem se to shoduje i s vyzněním tohoto dokumentu, v němž role herce přetavily jeho vlastní podstatu do stavu naprosté nerozlišitelnosti. Možná, že bychom jej v tomto mohli (bez záruky) označit jako protiklad Marlona Branda.

Jedna z těch skandinávských (pře)ceněných detektivek. Zaujaly mě tu jen dva momenty, oba ovšem dobře pojednané: "kapitalistické manželství", luxusní barák, luxusní auta, rodinné problémy (rodič, rodička, děti), pomoc dítěti však nelze na úkor luxusu, potřebé peníze je třeba ukrást, osobně prospěšná sbírka není v oblibě. Slabý silný muž neví, jaký poklad pro něj znamená silná slabá žena. Muž chce vyměnit své zlato za cetku (láska není v jejich hře než cetka), žena si chce své zlato ponechat (za každou cenu, a cenou je tu všechno). Ovšem A woman is the boss. Krize je překonána, pakt znovu zpečetěn dalšími vklady,, tentokráte už skutečně nadosmrti. Třetím momentem (o kterém jsem se původně nechtěl zmiňovat) je skutečnost, že se přes ujišťování detektiva, jehož promluva příběh rámcuje, se zde vůbec o lásku nejedná. O co se zde jedná je podivná směs, obsahující především výron  testosteronu a vlastnického pudu, kterou jsem pracovně označil jako "kapitalistická láska / manželství". Lapidární úvod od Netflixu: Tenká hranice mezi láskou a nenávistí se prolomí, už naznačuje, že láska a nenávist je totéž, záleží pouze na tom, z které strany se na to podíváme.