radektejkal

"Karaul" je mnohovýznamové ruské slovo, jehož všechny varianty překladu se Rogožkinova filmu týkají. Pokud postavíme vedle sebe "Karaul" a "Svéráz..:", zjistíme, že i ony mají mnoho společného a Rogožkinovy filmy vůbec tvoří pospolitý uzavřený svět... Zde (i onde, u nás) je "tmelem armády šikana" (parafráze). Šikana (vojáci, vězni) je statická, přestože se jeví v neustálém pohybu, zatímco zimní krajina kolem (vlaku) - v monotónních a mystických vizích - ubíhá. (Zdeněk Rytíř napsal kdysi pro Olympic pěkný verš:  Zdá se nám, že vlak stojí / Krajina ubíhá / My vídáme svět dvojí / Pravý se nehýbá...) Sám jsem byl na vojně jen rok, v 26 letech, u motostřelecké divize, skončil jsem jako frajtr.. Šikana mě přímo nezasáhla, ale vím přesně, o čem režisér mluví, i to, že pro její vyjádření zvolil kreativní a zároveň adekvátní prostředky.

Dalo by se čekat, že když se do díla pustí společně Alain Tanne a Myriam Mézières, tak to bude další tannerovská pecka. Ae plně tak to nedopadlo. Alain to podcenil (už také vzhledem ke svému věku, 73) a Myriam si tannerovské dovednosti dosud zcela neosvojila (že by příliš mladá?). Výsledkem je předvídatelný, logicky rozkvetlý "krvavý květ", příliš reálný na to, aby se zrodil v Tannerově alchymické laboratoři.

Aniki bébé, aniki bóbó! Včera jsem se (znovu a opět ne do konce) díval na "Pelíšky". Abych se zmátožil z filmu tak hanebného a odpudivého, jako je ona "Vesnička středisková II", zkusil jsem dneska střelit naslepo, a málem desítka! To, co Carlitos prožil ve svém útlém mládí, na to bude asi už jen vzpomínat. Co nového mu může ještě život přinést? (Kluci šli do sebe pěstmi, to ani za mého mládí nebývalo. Také se nelezlo po střechách, ale po stromech. O Eduardově skoku do vody bychom si tak mohli akorát zdát.)

Už jsem docela zapomněl, že se takové filmy kdysi točily. Na hřísné lidi z Prahy, Modravy, Kladna či Brna, včetně tisíce repríz, se nedívám, takže nemám srovnání. Nemám asi proto, že nechci. Prostý příběh, dobře natočený.

Malárie. I film, který je technicky úplně stejný jako většina ostatních, může být kulturně naprosto odlišný. Tu je kulturně odlišné všechno, v jednotlivostech ne příliš, ale zato všechno: Po krátkém exposé, v němž se seznamujeme s vojákem a duchem, se dostáváme do města, kde se tyto rozdíly dokonale stírají. V závěrečné části (filmově nejlepší) už jde jen o to, zda duch pozře vojáka či voják udolá ducha, protože navozená jednota chce být nadále zachována. Samozřejmě ani homosexualita tu nehraje tu roli, kterou zaujímá třeba v Evropě, zde je spíše sjednocením dvou (či více) složek (skandha?) jednoho člověka. Protože se nacházíme v zemi buddhismu (samozřejmě opět jiného než ho běžně známe), může se jednat i o hledání "střední cesty".

Opět menší exkurze do filmů "krimi". A když už, tak alespoň k "mrtvému v zeleninové zahradě". Řekl bych, že filmů v žánru "krimi" se produkuje nad 50% z celkové filmové produkce. Nejspíš je to proto, že takové filmy rychle působí na duševní relaxaci diváka tím, že celostní myšlení redukují na pseudomyšlení a skutečné problémy na pseudoproblémy. Člověk se rychle a efektivně oprostí od sebe samého. Pro tuto simenonovku to platí především. Inteligentní, ale přitom chladnokrevný inspektor (Bruno Cremer, to je důležité) nás provádí řetězcem možností, ze kterých chrirgicky odřezává ty nejméně pravděpodobné, až se dostane k výsledku, který ho už nezajímá, stejně jako mladý zloděj nezajímá místního četníka. "Stalo se, co se mělo stát a nic se s tím nedá dělat", je ostatně sympatický závěr.

Zvířata pomáhají autistům. Autisté pomáhají zvířatům. Vynález autistické "objímačky". Nakonec zvládla (po svém, po božím) i objasnit náhlou změnu živí zvíře/maso. Nedávno jsem se 14 letým autistou dokázal postihnout náhlou změnu nafukovacího veleauta v hrstičku svraštělé gumy. Obdivuji bezpočet variací této choroby; toto byla jedna z nich.

Pod spalujícím sluncem a se spoustou skupinek turistů na dohled, se kláštery na vrcholcích slepencových skal jeví jako bez života. Občas ale i tam dojde k něčemu, čemu se říká příběh. Mladý Spiros Stathoulopoulos nám ukazuje jeden z mála možných. Nepodává nám to příliš vlídně, mnoho vlídného se tam za téměř tisíc let sotva co stalo. Nicméně mám pocit, že to tam dnes může chodit bez turistů nějak tak, jak to režisér zobrazil; s pastýři koz, asketou, flétnistou a mniškou putující prostorem. Přesto, že sem dosud nedorazil vynález kadkostroje, ďábel už tu má svoje nástrahy dokonale propracované (viz animovaná část). Na rozdíl od mnohých si myslím, že film svoji atmosféru měl, ta turistická je falešná.

Despierte la novia, despierte... Nic moc originálního ze strany Lorcy, Saury ani Gadese, dojem ze vší tří dohromady ale dokonalý. Nejspíš proto, že ti tři dohromady byl pan Flamenco, na němž nikdy není nic nedokonalého. V roce 1988 jsem byl v Poznani na Dnech Federica Garcii Lorcy (mohlo to být v jiném roce, v jiném polském městě a mohlo se to i jinak jmenovat). Ten den se promítal film Lorca, muerte de un poeta. Od té doby je mi každé jeho dílo spojeno s jeho bídnou smrtí, tady dvojitou.

Po týdnu filmové absence (od operace kýly) jsem se pokusil o film, který by mi napětím a vzrušením pomohl na čas zapomenout na bolesti (napadla mě totiž navíc i dna). Podařilo se to jen částečně. Místo přísně logického, deduktivního, "křížovkářského" myšlení, které mě nikdy příliš nebavilo, jsem se sice mohl kochat efektivním pobíháním účastníků zápletky po lodi, ale nakonec to bylo sámé jádro oné zápletky, něco, co mi v ní neštymovalo, co mě popuzovalo: vražda milující manželky svým manželem na svatební ceště ranou do spánku ve spánku. Autorce se zde podařilo dosáhnout mimořádné zvrhlosti.