radektejkal

Divočina ve všech ohledech. Ale začnu vtipem, jak už jsem to tady několikrát viděl. Jede kamarád si stěžuje druhému. Budu se asi rozvádět, žena se mnou už měsíc nemluví. Druhý odpovídá: To si tedy rozmysli, Takovou už stova někde najdeš! Pokračujme tedy v legraci a hrubostech daných divočinou. Neotesaný trapper La Bête (Zvíře) si kupuje ženu za tisíc dolarů (mohl ji mít i za stovku, běžně se žena neprodává a její hodnota roste nebo klesá - do minusu - společným životem. La Bête s ní také jedná jako by se zvířetem; ale je to jen "jakoby", varuje se toho, aby jí neznásilnil, což by se při své povaze u zvířete asi nerozmýšlel. Eva ovšem začíná nabývat na hodnotě až převýší trapperovu i s jeho kožešinami.

"Oddechovka", snad větší než by bylo záhodné, Indiáni brutální, ale padlí byli jen na jejich straně. Robert Mitchum si na svoje lepší role také musí počkat. Snad až příliš dlouho jsme se propracovávali k závěrečné katarzi: Do as your ma says - Udělej to, co ti říká máma.

"Strom života" je určitě ambiciózním filmem či pokusem o něj. Někteří lidé se do něho nechají vtáhnout a jiní ne. Já patřím k těm druhým. Ke kritice bych použil známé dělení "zážitku" na obsah a formu, a výhrady mám k obojímu. Formálně film sestává z realistického znázornění dějů prolnutého mystickými obrázky jakoby z krasohledu, které doplňuje kamera nezvyklým (podle mě samoúčelným) způsobem snímání. Co do obsahu se mi nejvíce zamlouvá shrnutí do žánru "agitka" či "pohádka", což nakonec vyjde nastejno. - Teď jsem se zarazil a přečetl si recenzi od Flakotase, která je uvedena hned pod mojí konceptem. Jeho názor v podstatě sdílím. A po přečtení několika dalších recenzí jsem došel k přesvědčení, že jednou z předností tomuto filmu je právě tato polarizace názorů; a ujasnění si svého. Nebo jak říká Flakotaso: buď onen Béla Tarr nebo tento Terrence Malick.

Příspěvek do košaté litertury "doktoři a pacienti". Viděno sice z trochu jiného pohledu nebo dokonce více pohledů, ale to není postatné. A protože to není můj první Weerasethakulův film, jsou i momenty překvapení, které obvykle bystří mysl, mizivější. Z tohoto filmu mě nejvíce zaujaly dialogy, zvláště mezi thajskými muži a ženami, na evropské poměry nemyslitelnými. Ještě víc by mě možná ale zajímaly dilogy mezi thajskými muži a evropskými ženami, místem dění bych ponechal Thajsko. Možná by to šlo redukovat pouze na dialog Apichatponga Weerasethakula s Ursulou von der Leyenovou, mohlo by to být i v thajštině. I tak by bylo na co se dívat.

Ulricha Seidla sleduji průběžně a patřím k jeho příznivcům. A tak jsem se dopídil i k jeho poslednímu kousku, a jak říkají Pražáci: a jsem za to velmi rád. Nejdřív jsem si přečetl místní recenze (není jich moc, 14) a poznamenal si v nich uvedená mužská jména (Seidla a Richieho Brava samozřejmě pomíjím): Deuce Bigalow, Karel Gott a Mickey Rourke, recenzent Topco doplňuje Karola Duchoně, a já z vlastní zkušenosti Stanistava Hložka, která nás kdysi obšťasňoval na podnikové konferenci, naopak Pavel Novák byl na podnikovém plese skvělý) . Možná to je jakási základna, nad níž se film vypíná. Uvidíme. Z malatestovské slávy jsme toho v Rimini (město znám poměrně dobře) sice moc neviděli, hodně ovšem z pádu člověka, který odmítá stárnout a bláhově se domnívá, že ještě dokáže něco napravovat. Rimini není "pro starý", podobně jako - byť v jiném smyslu - Mannovy Benátky. Seidl, jako správný stratigraf, kope zběsile kolem Richieho Brava, který je sám o sobě nedotknutelný ve svém povolání i přebývání, a na povrch vynáší jednu vrstvu za druhou, nic neodděluje ani nepřesívá, jen to strká do vitrín... Uvedl jsem seznam jmen, některá jsem zatím vynechal: sebe a vás. Poprali jsme se lépe se svým osudem? Nezapomínejme, že Ritchie byl až do samého konce svobodným člověkem... Samozřejmě se se mi to moc nelíbilo - zvlášť italalsko-německý popík by sotva snesitelný, ale těším se na dalšího Seidla, kterému osud Richieho Brava zřejmě nehrozí, alespoň dokud nezačne odkrývat "svoje vrstvy".

Paul Muni měl ještě možnost (a využil ji) konzultovat reálie se skutečným "Jamesem Allenem", s Robertem E. Burnsem (Paul Newman o 35 let později už tuto šanci neměl). Přesto by bylo velice zajímavé oba filmy porovnat, už proto, že Cool Hand Luke byl filmem mého mládí: obě verze se drží stejného dějového schématu, přitom jejich vyznění se výrazně liší. Největší rozdíl však vidím v hereckém projevu (charakterovém ztvárnění) hlavního hrdiny obou Paulů, pólů.

Nejspíš se tato koláž "zpráv ze světa" a "zpráv z domova" mohla jmenovat Krieg in Prag, ale i jinak.  Glawoggerovy a Seidlovy příspěvky jsou přitom snadno odlišitelné. Glawogger je akčnější, Seidl systematičtější - a je to právě jeho "systém", který oceňuji vždy a především.

Íránského kluka nehoní parta kluků, rozlobený otec ani divoké zvíře; honí ho vybuchují bomby a zkáza, kterou přinášejí. To je silný námět! Mouřenín Bašu se po zběsilém útěku dostane až na sever, kde žijí "bílí" lidé mluvící jiným jazykem (gilaki - v Íránu se vyučuje 8 jazyků, jazyk Bašuův ani vesničanů mezi nimi nejsou). Další shodou okolností se dostává do péče rodiny místní krásky, impulsivní Na'i... Místní narážka na Bašua, jako otroka, není od věci: bubnování, zpěv a léčba jsou afrického původu... Při posuzování kultury Íránců, Země Árjů, by bylo vhodné si vždy uvědomit, že odtud pochází jak indická, tak evropská civilizace.

Pro toho, kdo se s tím nesetkal naživo, je to samozřejmě neuvěřitelné a tím pádem i nesmyslné. Sám jsem se s tím naživo nesetkal. Ale "Dotahování šroubu" Henryho Jamese (též zfilmováno) už je realitě hodně blízké. Východoasijské představy nám tento film navíc ještě odcizují, přesto se jedná o podívanou napínavou a plnou významů. Třeba tranformační / metamorfozní prostředí: jeskyně a džungle. Krasová jeskyně (snad proto, že jsem z Moravského krasu) má pro mě spíše negativní konotace, zatímco džungle mě fascinuje (podobně asi jako Celníka Rousseaua, škoda jen, že film je převážně ve večerních tlumených barvách - ale třeba obraz Zaklínačky hadů z Musée d'Orsay je pro film zcela patřičný a použitelný). Strýček Búnmí tu sice přímo nepopisuje některá z jeho dřívějších zrození; ty se však evokují jeho předsmrtnou úzkostí... Nejlepší recenze: Morien

"Karaul" je mnohovýznamové ruské slovo, jehož všechny varianty překladu se Rogožkinova filmu týkají. Pokud postavíme vedle sebe "Karaul" a "Svéráz..:", zjistíme, že i ony mají mnoho společného a Rogožkinovy filmy vůbec tvoří pospolitý uzavřený svět... Zde (i onde, u nás) je "tmelem armády šikana" (parafráze). Šikana (vojáci, vězni) je statická, přestože se jeví v neustálém pohybu, zatímco zimní krajina kolem (vlaku) - v monotónních a mystických vizích - ubíhá. (Zdeněk Rytíř napsal kdysi pro Olympic pěkný verš:  Zdá se nám, že vlak stojí / Krajina ubíhá / My vídáme svět dvojí / Pravý se nehýbá...) Sám jsem byl na vojně jen rok, v 26 letech, u motostřelecké divize, skončil jsem jako frajtr.. Šikana mě přímo nezasáhla, ale vím přesně, o čem režisér mluví, i to, že pro její vyjádření zvolil kreativní a zároveň adekvátní prostředky.