radektejkal

Film, který nesnese mnoho přívlastků; myslím, že by stačil jediný: "pěkný". A rozhodně ne jen pro děti a mládež, pokud ne pro lidi v produktivním věku, pak pro důchodce rozhodně ano. Pěkně vykreslené, a dříve typické, postavy venkovanů (teta hraje prim), dědův vnuk, sice již se sluchátky na uších, ale zdaleka ještě ne ve virtuálním světě.

gudaulin ***** případně říká, že "jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek." Je to asi proto, že válka se dá popsat i smrtí, byť jediného člověka; pak už je to jen násobení, případně mocnění. A možná i proto se právě tady jeví skvělý Roberto Rossellini spíš jako dirigent než direktor, a to spíš při zkoušce než při koncertu. Těžko říct, zda víc než o válku, nešlo Rossellinimu o střet dvou, mentálně nekompatibilních světů, (staro)italského a (novo)amerického, prostého a sofistikovaného, chaotického a uspořádaného. Pomohlo by nám, kdybychom věděli, v jakém smyslu slovo "paisá/ paisano" používá. Pokud si jej osvěžíme: 1. civilista, 2. sedlák, 3. krajan, 4. soudruh, 5, kamarád, pak asi musíme dojít k závěru, že jde o všechny uvedené (Podobně i SoolenJV ****: "Válka je sice všudypřítomná, ale film se více soustředí na obyčejné lidi – partyzány, chudé rybáře, mnichy v klášteře..." - tento výčet je ovšem třeba ještě značně rozšířit...).

Když měl tento film premiéru bylo mi patnáct. A to je doba, kdy se (tehdy) mladý člověk ohlíží po spoře oděných ženách, kde to jen jde. A z té doby také o tomto filmu vím, protože jej reflektoval i jeden český časopis (Kino?), samozřejmě si pamatuji už jen na fotku... Teď po padesáti letech (moje premiéra) mě film Vilgota Sjömana překvapil svojí svěží spleteností úpstav i dějů - a do značné míry i aktuálností (i když levicové pohledy jsou vždy aktuální). Tehdy za Olofa Palmeho (předsedou sociální demokracie se stal až v roce 1969) se formoval "švédský socialismus", který právě nyní naráží na četné zkoušky (přístup nejen k migrantům, ale i k vlastním lidem - znám jednu Švédku, která chce kvůli tomu emigrovat).

Dějiny Domu Usherů jdou paralelně s obecnými dějinami filmu, a Zánik domu Usherů je asi mojí nejoblíbenější povídkou z celé bizarní tvorby E.A.P. Domnívám se, že je to díky onomu nezměrnému propojení člověka a místa. Děsivá "stabilitas loci", která mění vlastníka místa ve vlastněného místem. Hned v počátcích jsem v nesourodé situaci dal přednost Klusákově hudbě před Čepkovým přednesem, a nechal se vést jí a Švankmajerovými obrázky.

Šimbarské selské povstání z přelomu let 1637/38. Bohužel zde nedovedu posoudit vliv křesťanství, ale nějak to připomíná selské bouře na našem území v přibližně stejné době (1680). Uvádění do kontextu s husitským hnutím (viz raroh *****) mi nepřipadá patřičné. Ale otázka vzniku a zániku selských rebelii, je přesto zásadní. Sotva si dokážeme uvědomit nesmírnou bídu a zoufalství, která hnala rolníky do předem prohraných bitev (i v tomto filmu taková úvaha zazní) - a samozřejmě zpupnost šlechticů (na celém světě), kterými se dnes zabýváme jako nositeli kultury a civilizace, pro jejichž pra-pra-dědy však měl život sedláka cenu králíka. Film ovšem není jen genezí povstání , ale obsahuje řadu velice pečlivých charakteristik postav (třeba malíř Uemonsaku), které výrazně podtrhuje skvělá režie a kamera. Zvláštní a nečekanou úlohu tu hrají holandští misionáři – ale tak je to vždycky, když se chce chudák postavit na nohy, panskou koalici není třeba svolávat...

Podobné prostředí znám pouze z jednoročního pobytu na vojně. Řešil jsem ho tím, že jsem všechno ignoroval a ničeho se nezúčastňoval. Ještě teď se divím, že mě nezavřeli. Přesto to však bylo dost tristní, a v porovnání s Goranovičovým "pasťákem" snad ještě horší. Nebyla tam jediná sympatická osoba, natož spřízněnec, či přítel. Typ lidi, kteří tento prostor výhradně obývali, jsem nikde předtím neviděl a netušil, že existují, a poté, co jsem jej opustil, jsem se s nimi více nesetkal. Tady měl Pera 'Trta' (Shaggy) lepší pozici: nebyl příliš náročný, už předtím lecčím prošel, ale hlavně měl kolem sebe několik přátel - velice sypatického policajta Canea, vychovatele Munižabu (který tvrdil, že vychovatelé a chovanci si mají navzájem pomáhat) a některé chovance. A tak film, který měl působit depresivně, nakonec vyzněl spíš neutrálně (či i přes tragický závěr dokonce optimisticky), přestože zaběry z interiérů (pasťák) i exteriérů (Bělehrad) se o to mocně snažily.

Film, či spíš studie chování, která se pomalu rozjíždí a - i přes krátkou stopáž - není dlouho jasné, jakým směrem se bude ubírat. O to je překvapení větší a napětí vyšší... Pojem "mladá maminka" (kterou je možná třeba z tohoto důvodu i zplnoletnit), a podobně "mladí rodiče", jsou dnes obsoletní pojmy, ale koukejte, jak si šestiletá "matka" se svou tříletou "dcerkou" rozuměly, jak plný den prožily. Samozřejmě je přitom třeba skutečnou matku a její dcerku postavit do kontrastu (první polovina filmu). A taky se nesmíme ptát, jak se to líbilo jejím (té tříleté) skutečným rodičům. Proto se raději neptejme, kdy si děvčata zas někam společně vyrazí...

Betonová krychle domu, betonové kvádry rozbitých betonových zdí kolem, zabetonovaná zahrada a vbetonovaná mrtvola. Ale přesto tento beton nemůže překrýt prastaré instinkty, není symbolem něčeho pevného, trvalého, neměnného. Z rodiny se po smrti rodičů stává klan (ironická poznámka: Gainsbourgů a Birkinů?). Tabuizované pojmy, jako je danost pohlaví a incest, se stávají porézní jako špatně udělaný beton, z něhož vylézají mravenci a další havěť. Birkinův film nás samozřejmě znejistí: i když víme (odkud?), že to tak nemá být, neděje se tu nic špatného - neobvyklost není vždy nepřirozenost -; jako bychom sledovali vzdálený (snový) odraz událostí, které se odehrály někde na panovnickém dvoře starého Egypta.

Dva muži se pohybují (většinou utíkají) pustinou z neznámého bodu A do bodu B, o kterém se toho také moc nedozvíme, avšak můžeme jej považovat za jejich cíl a spásu. Nedozvíme se ani co udělali, jak se jim podařilo utéct, a jaký je jejich plán, pokud vůbec nějaký mají. A tak se můžeme soustředit jen na ně, na jejich boj s vnější chimérou (helikoptéra) a vnitřními chimérami - Mac (Robert Shaw) je v závěru již nedokáže odlišit. Také jejich vzájemný vztah doznává během putování určitých změn. Z mladého Ansella (Malcolm McDowell) se stává zkušený harcovník, i když ještě nedokáže svého staršího spolubojovníka zachránit. Každopádně natočil Joseph Walton Losey na svou dobu pozoruhodný film - western bez koňů a klobouků (Mac o ten svůj záhy přišel). Pozn. Tento film považuje za výjimečný i postmoderní filosof Paul Virillio (kniha "Válka a film"): "aby se (pronásledovaní) vyhnuli všemu, co vyznačuje a signalizuje používání, obydlení, všemu co informuje, svinují se do terénních záhybů, pokrývky rostlin a stromů, do atmosferických poruch, do noci".

1. Živly: Už neporoučíme větru ani dešti, ale jsme rádi, když přírodní živly spolupracují. Někdy se ovšem chce nějaký živel prosadit na úkor ostatních, a pak tu máme hurikány, zemětřesení nebo tsunami (podle australských domorodců třetí). 2. Sny: Kdysi jsme snům rozuměli, pak se nám přestaly zdát, nyní se vracejí, ale už jim nerozumíme. 3. Mystika: Život bez mystiky, je jakoby bez šťávy, protože jen mystika dokáže propojit celý život (a snad i co bylo před ním a co bude po něm). Mystika ale může být maligní (černá) nebo benigní (bílá). Ta první může končit pádem do nevědomí (neurózy a psychózy), ta druhá může z nevědomí čerpat (a dovést člověka k duchovnímu klidu, což je beze sporu synonymum největšího štěstí)... Peter Weir pozoruhodně kombinuje tyto tři prvky na pozadí rozpadu původní australské kmenové kultury a jejích zákonů (decentralizovanou osou je zarputilost obhájců názoru, že nemůže existovat ve městech, protože - jinak řečeno - by město nebylo civilizované)... Voda dovede být hrozná, ale nepodceňujme ani ten vítr.