radektejkal

Thérèse Desqueyrouxová je protikladem a zároveň doplňkem Emmy Bovaryové, jiného slavného francouzského spisovatele. Tak, jak je Ema bytostně senzuální, tak je Tereza racionální. Jedno ovšem mají společné: nerozhodnost, zmatek, bezcílnost; jednak z nedostatku činnosti (lhostejnost k vlatnímu dítěti, nezájem o vedení domácnosti), jednak z egoismu a pýchy, počátku všeho hříchu. Tereza je konfrontována s osudem své přítelkyně Any, její vášnivý poměr by chtěla posunout na (svou) intelektuální úroveň. To se jí nepodaří, nepodaří se jí ani další podobné pokusy, uvědomuje si je jen, jak jí unavují hovory s manželem o lovu a počasí. Největším trapasem je její pokus o vraždu manžela, o který se pokusila "jen tak, aby se něco dělo" - viz též její sen o založení požáru. Když se jí v závěru Bernard ptá, proč to udělala, odpoví, že mu řekne pravdu. Neřekne mu nic pochopitelného ani srozumitelného - a právě to je její nezpochybnitelná pravda. Nakonec se přece jen z manželských a mateřských vztahů vyprostí a vydá se "mezi lidi" do Paříže. Jak se jí tam bude dařit? Hmm. - Flaubertova charakteristika (jedna z mnoha) jeho Emy platí i pro naši Terezu: Ostatně obestírala teď všechno takovou lhostejností, ..., že už ani nebylo možno rozeznat sobectví od lásky a zkaženost od cnosti. Z jiného pohledu jsou Ema i Tereza tiché průkopnice feminismu. Neodmítají jen tadiční "ženskou roli" a nedomnívají se jen, že sami mají rozhodovat o svém osudu, ale též že mohou rozhodovat o osudu svých a jiných (zde se jim ale nedaří) mužů. - Nemluvil jsem dosud o hercích, stačí o herečce, Audrey Tautouová zde zřejmě naplnila představy autora knihy, režiséra, a zřejmě i moje, a dostala se vzhledem k "Amélii" na vyšší stupeň herectví. Pozn.: Považovat Françoise Mauriaca za červenou knihovnu, to je stejná síla jako považivat za ní Dostojevského.

CLABA! Čemu či komu?  Srpu a kladivu? Ano, ale jen proto, že se v něm skrývá utečenec ze zóny "Labutí jezero".  Iljenkova kamera a Paradžanovův scénář nedá člověku vydechnout. Nedozvídáme se všechno, události jsou řazeny bez ohledu na jejich důležitost a časové umístění, úplná rekonstrukce je na nás. A je to fuška, kterou nás pověřili autoři, aniž bychom udělali něco špatného. Nebo přece? Také Labutí jezero doznalo od dob Čajkovského jistých změn, i když labutě se nezměnily. Loni mě na Labutím jezeře (rybník Krejcar u Kameniček) jeden labuťák vytlačil z vody, tyčil se nade mnou a pohled na jeho zobák z vodní hladiny jasně značil, kdo je tady pánem. Při filmu se mi vybavil Solženicynův GULAG, jeho racionální zdůvodňování a přísná metodika mě nechaly celkem chladného, ale když popisoval ůtěky, měl jsem podobné pocity jako v celém tomto filmu. Hodnocení "oblíbených" 98%.

Frantova a Régulina rodina snáší svůj osud nejen s pokorou, ale ve své pospolitostí s důstojností. I strejda Azarías má svůj symbol důstojnosti, který je nedotknutelný. Francisco Rabal v roli Azaríase (ve své životní roli!!) je výborný, ale tak i ostatní členové rodiny - a vlastně všichni. Say It Loud, I'm Black & I'm Proud, jak zpívá James Brown, a to platí pro všechny opomíjené a ušlapované, politická situace přitom nehraje téměř žádnou roli. Spolupráce Camuse a Larrety je příkladná, obrazy nejen krásné, ale i do puntíku promyšlené. Hodnocení "mých oblíbených" je přes 90%. - Spatřeno podruhé po čtvrt roce: vzorový film!  Extremadura je země mé volby, nikoli touhy. Z Extremadury pochází většina šílených conquistadorů: Hernán Cortés, Francisco Pizarro, Nuñez de Balboa nebo navíc I filmově proslulý Francisco de Aguirre.

Dobře zkomponované a natočené filmové drama, matně připomínající český film (o 2 roky starší) O slavnosti a hostech. Mezi nimi bych však nehledal shody, spíše rozdíly, které ukazují, v čem se naše etnikum liší od chorvatského. Přísná kauzalita skutečně upomíná na antické drama (rivah*****), které je Chorvatům bližší již jejich zeměpisnou polohu - ovšem: Plitvická jezera jsou vhodnější pro desperáty, kdežto kamenitá Dalmatinská Zagora se hodí spíš pro partyzány.

Film jsem včera viděl už potřetí, nepamatuji si, že bych některý film viděl vícekrát. Přesto to není můj nejoblíbenější film, ani ho nepovažuji za zvláště cenný. Je to spíš něco jako testovací film: film, který se musí líbit všem: tátovi, mámě, děckám, od svého vzniku až po dnešek. Komu se nelíbí, měl by nad sebou zapřemýšlet. Kdyby se dne natočil remake, pak by nejspíš bychom v němi viděl místo řeckého nedospělce dospělého teenagera, chudé dívky neuspokojenou lesbu, hluchoněmého hrdiny dychtivého transvestitu atd. Možná by to působilo stejně, ale nejspíš jak pro koho. Mr. Singer jako hendikepovaný anděl, jako jsou hendikepovaní všichni andělé, dává lidi dohromady, jejich problémy ho trápí tak, že zapomíná na svoje - dokud si neuvědomí, že je to on sám, kdo nemá nohu a má rakovinu plic. Nicméně Oskarova**** kritika je zcela na místě. Všichi víme, že je to tak, ale mlčenlivě to přecházíme.

Orinoko. Mystika vzájemného objevování. Mystika dobývajících a dobývaných, domorondců a konkvistadorů. Domorodci přetrvávají ve svém obleku i ve své hudbě, zatímo druhou stranu necharakterizuje jedno ani druhé; starý svět a nové světy (svět Kroštofa Kolumba, Sira Waltera Raleigho a Alexandera von Humboldta jsou pro nás tři různé staré světy). Film z původní křehkosti jednoho světa začíná eskalovat a dělit se vizí El Dorada (zlatého muže, monstra, města, části krajiny či duchovní mety) někde u soutoku Orinoka s Amazonkou. Někdy v tomto okamžiku mohl mít původ surrelismus, kdy mystiku začíná přesahovat magie a souvislé se vyjadřuje možným.  Je opravu s podivem, jak je možno v začátcích vzniku pseudo-dokumentárních filmů natočit takový výmluvný a vemlouvavý neverbální dokument, založený "pouze" na magických kvalitách obrazu a hudby. A teď, jako noví konkvistadoři, s pohledem kmitajicim mezi Indiány na Orinoku a možnými planetárními civilizacemi, jsme vyzváni k tomu, abychom definovali, který svět je starý a který nový, a který je ten náš, a proč... Vedle mé recenze se objevil odporný zelený mužíček s nápisem Více na alza.cz. Tak tedy, více tam!

První recenze se mi zobrazuje od Marigolda a nevím proč bych s ní neměl souhlasit; včetně poslední věty. Duševní boj o dodávku a kompresor je dobojován, přestože všechny předchozí výhry byly zpochybněny na jednu i druhou stranu, stejně tak jako prohry. Marigold tu píše o "holém lidství". mě tu spíš zaujala "holá pravda". Ostatně vůdčí myšlenka: naposledy se vidět se syny, manželkou, rodinou a dávnými příbuznými a známými je inspirující, poslední roky se tomu chci také věnovat

Podle standardního přepisu do angličtiny (tedy i češtiny, sanskrt má tři sykavky) Ghaṭaśrāddha - "śrāddha" je v sanskrtu zádušní mše a "ghaṭa" představuje nějakou vhodnou nádobu; tedy: Nádoba na zádušní mši. V tantrickém významu je nádobou i tělo. Co to ale znamená v kannadštině ví čert, nejspíš nádobu hříchu. Malý bráhman, ty nádherné mandlové oči, se po vstupu do "védské" školy seznamuje s dívkou Jamuna či Jamunakka (to není zdrobnělna, indologové pomožte!), která ve škole zastává jakousi úlohu školnice. Je to mladá, podle indicií ovdovělá, indická kráska, bohužel těhotná. V Idii byla škola a sex v přímém rozporu. A tak odešli: nejprve žáci a potom - po nuceném potratu a exkomunikaci - i ona. Mladý Nani tedy maturitu z véd zřejmě neudělal; zato vystudoval univerzitu života, o které si i Maxim Gorký může nechat snít. Po druhém shlédnutí zvyšuji hodnocení na maximum. - IMDb uvádí, že "The student returns home as his school shuts down". Není to pravda: "škola skončila, protože studenti odešli. - Samozřejmě příběh vyžaduje řádnou společenskou (komunální) kritiku, při které je třeba si ale uvědomit, že tento, na rituálu založený řád, funguje docela spolehlivě několik tisíc let.

Čoma je otcem sedmičlenné rodiny, je zadlužen, holduje alkoholu, ale má dva buvoly a přitom nemá půdu (ani pronajatou), na které by s nimi mohl pracovat. Svoji suverenitu dokáže vyjádřit pouze svojí mrdangou (malý buben). Rozpad chalupnické rodiny je tu sice vyjádřen po indicku (práce na poli, smrt, cizí náboženství, prostituce), ale naše slavné romány z rolnického prostředí (Mrštík, Holeček atd.) mají - odmyslíme-li si folklór - k tomu hodně blízko. Cyril Rybář se oběsil v lese, Čomovi puklo srdce při sólu na mrdangu, nebo při sólu právě na to srdce?  Ne, nedalo se to nijak sladit; Čoma měl zásady, ale ty mu v tomto měnícím se světě, bez almužen a dobrého slova, nebyly celkem k ničemu. Samozřejmě nechápu některé reálie, nevím ani, proč tolik usiloval o pronájem půdy, jako "nedoknutelný" stejně na ni neměl nárok. - Ae nesmíme zapomenout ani na hudbu jako celek, skvělý soundrack!

Makhmalbafovy scénáře jsou výborné, výjimkou není ani scénář tohoto filmu; odpovědní za scénář jsou sice dva, ale myslím, že hlavní nápady jsou jeho dílem. Po exposé, které nám předvádí (ostatně jasno- či tmo-zřivě) běžný život presidenta-diktátora a následné převzetí moci opozicí, nastává "velká proměna": velký president se stává malým člověkem a z malých lidí se stávají malí prezidenti. Film postupuje po dějových krocích krocích až po předpokládané vyvrcholení. Nakonec si pak ještě mužeme říct: ten president mohl být docela dobrým chlápkem, kdyby nebyl presidentem. (A recipročně také: ty lidi jsou stejná lůza předtím jako potom.) - Po druhém zkouknutí přidávám hvězdu.