leden. 240 vteřin do půlnoci. 2019.

Podstatou života je prý změna. Je jedinou jistotou. Aplikace ticha, klidu a samoty funguje. Blahodárně laskají mé traumatizované bytí. 12 let píši tyto zpovědi. Od roku dvatisícesedm se toho stalo tolik. Přečetl jsem kolem 170 knih, vydělal několik milionů korun, málem přišel o dítě, tři nebo čtyřikrát plakal, smál se, rezignoval a několikrát nevěřil vlastním smyslům. Změnilo se však tak málo. Vnitřní pocity zůstávají žel Bohu konstantní. Neměnné. Vzhledem k výše řečenému se nabízí otázka jestli vůbec žiju. Asi ano. Asi. Jakkoli se však na to dívám stále jsem přesvědčen, že přestože pořád kráčím dopředu má cesta je jen cestou do nikam.

 22:42 Kalendář vítá rozkvétající květen. Rok 15, rok naivního? optimismu.

Patnáct let. Patnáct let inhibitorem koroze. Kov, ocel, pure Fe, litina. Zn, Sn, Ni, elox. Denní kontakt organismu s kyselinami. Sírová, dusičná, chlorovodíková, octová. Prostupují mými póry.Denní kontakt s kovem zdá se transformuje mé srdce v kov. Mé svaly pod jeho tíhou a kvantitou dobrovolně rezignují a odevzdaně atrofují.

Ani jizvy na duši se neléčí nejlépe. Obzvláště jsou-li stále jitřeny. Farmakoterapie se míjí účinkem. Psychofarmakům jsem již odrostl. Zbývá už jen soustředěná aplikace ticha, klidu a samoty. Do tohoto silného triumvirátu vkládám své naivní! optimistické naděje. A budoucnost? Budoucnost mé budoucnosti závisí na mé síle, odolnosti a trpělivosti jejíž pohár už kurva dlouho přetéká!

Sociopat a misantrop, patnáct let oblečen v černé. Houba absorbující hněv a zoufalství.  Empatik v jediném okamžiku změněný v kámen.  Apatická zombie predikující fakta díky schopnosti nazřít události v širším kontextu. Absolutní realista. Esence trpělivosti a nepochopená morální autorita. Ledovec,  který uvnitř pláče. A hoří.

Toužím se sublimovat a ve formě mlžného oparu splynout s lesním podrostem. Exhalovat do vůně ranního mechu. Nic netvořit, jen existovat. Nic neovlivňovat, jen být.

 24.6.13 1.15

Jsem enigma. Jsem enigmou sám sobě. Nečitelná a nerozluštitelná je má duše. Jsem částí puzzle, která nikam nepatří. Jsem otcem generace emo. Má podstata je vám neviditelná. Jsem vakuum přetékající karcinogeny. Jsem parazit vaší rádoby smysluplné existence. Mé oči vidí svět jinak. Snídám strach, obědvám lhostejnost a večeřím sám. Jsem eroze vašich úsměvů.

Černobílá duha nahlodaná alkalickými dešti. Jsem podzim života. Pocit neštěstí. Rozpínám ruce snažíc se zachytit smutek ranních mlh. Jsem cíl sledující vaši cestu. Jsem enigma.

221120110050

Matka

Nesahej. Nesahej na mě!

Vrásčité ruce oděny jen ve špíně hledají azyl gumových rukavic. Optimistická žlutá je tak odporná.

Nepřítomně těká kolem sebe očima marně hledajíc záchytný bod, kterému by předal svou vyčerpanost. Odpor nepřipustí. Bere mě do rukou a hází na dno.

Je nás tu moc. Emoční vakuum, chlad a odevzdanost ostatních naplňuje mé srdce neklidem. Namačkány v plechovém cosi přenáší nás z místa na místo.

Vteřiny čekání ubíjejí svou nekonečností. Rozhlédnu se a vím, jsem v pořadí. Je to tu. Nořena do kapaliny - mé tělo hoří. Sedmdesáti stupňová lázeň NaOH neprospívá pleti. Vyčerpaná a dehydratovaná k smrti, zvykám si. Jako on.

Koupe mě. H₂O něžně chlácholí můj zkřehlý skelet.

Je to tu znova. Protipól předchozího pekla. Opačný a nejzašší konec pH spektra. HCl. Na první pohled nádherné alkalické pleso neodolatelně vábí svou zelenomodrou hladinou. Na druhý pohled žíravý chlorovodík pronikající póry do nejhlubších tkáňových struktur nutí je křičet o pomoc. Paralela s jeho duší. Za co? Očista přináší znovuzrození, odezírám z jeho myšlenek. Klišé, měnící se právě v tuto chvíly v realitu, esenci čiré pravdy.

Dívá se, ale jeho oči, jeho oči, jsou zrcadlem lhostejnosti. Katatonická strnulost znemožnuje čtení jeho emocí. Jsou tam?

Elektrolyticky oděna do šatu z H₂O, H₃BO₃, KCl, ZnCl₂ ... v závoji corroschwartz s neskrývanými  symptomy Stockholmského syndromu zoufale toužím po jeho hrdosti. A on? Se zarputilostí emetického toxinu čelit výzvě dalšího dne, naplněn prázdnotou, odchází.

11.10.2011   02:21

 Aurora Chemicalis  

Nepočítal jsem s tímto bojem. Odlišný ve své formě od toho druhého. Tortura těla v objetí s degradací psyché. Dušení mysli, strangulace ega, ruku v ruce. Ofenziva na všech frontách.  Den kdy je noc darem a spánek manou z nebes. Chronické bolesti ve všech jejích formách se těžko brání. Musí se vydržet. Musí?  

Deformace těla bez  následků na duši? Lze to vůbec? Naděje prý umírá poslední, ale co když je to naivita. Iluzorní přelud, který je pouhým resultátem  pudu sebezáchovy? Něco ve mě umřelo. A to ostatní jde za tím. Nasáklý toxiny, inhalujíc jedy, jsem líheň volných radikálů. Tlumíc jejich expanzi tunami minerálů  a vitamínů, přec stále více se topíc v moři kyseliny mléčné, o pomoc nevolám.

                                                                           XXII.IX. MMXI patnáct minut po půlnoci

1:58 Kalendář lakonicky půlí únor vedví. Rok 10, rok uvědomění.

Už nejsem ochoten, ba schopen nést tíhu tohoto světa. Má bedra, znavená a umdlévající vahou osobního mikrosvěta prosí o slitování. Má mysl, uvědomujíc si krutost reality upadá v letargii. Tisíce železných tun jsem přenesl z bodu a do b, desetkrát víc je zvedl, tisíce kilometrů. 10 horkých lét, studených zim, 10 oranžovo-šedých podzimů a znovuzrozujících jar. A teď?

Jsem na začátku. Bože, proč jsi mi neřekl, že to byl teprve tutorial. Maska islámského fundamentalisty mě ještě nepřešla. Spíš naopak. Městem už jen projíždím, nohy bojkotují mou snahu o fyziologický pohyb. Sleduji to mraveniště zarputile zavírající oči před vědomím marnosti jejich bytí. Obtěžkán přijmutím pravdy těžce dýchám. Uvězněn přítomností, spoután realitou. Zbabělec? Dobrák.

Dunivý tikot hodin mi vrývá pod kůži svou půlnoc. Noc teprve dospívá a já, tak starý, tak unavený, tak otevřený všem ranám světa. Přijímám je s poslušností sobě vlastní. Pod maskou islámského fundamentalisty procházím městem a vnímám nejisté pohledy ostatních. Těch, topících se v předsudcích a soudících podle formy obsah.Užívám si krátkozrakost a plytkost jejich myšlenek. Jak pohodlné je se jen dívat a nepřemýšlet.V jejich očích čtu ukvapené závěry.

V úkrytu své kapuce se skrývá člověk tak citlivý, tak vnímavý, tak zmatený. Ten, kdo nedobrovolně pohřbil většinu svých iluzí a všechnu svou naivitu. Vývoj říkáte? Ano, ale kam? Progres v cestě do nikam. Vidím do vašich niter, vím co prožíváte, vím co si myslíte. Baví mě vás sledovat. Vás všechny pachtící se s námahou a sebetrýzněním za tím co je jen cestou do nikam. Smysl života není nic z toho o čem jste si až doposud mysleli, že by to mohlo být ono. Smyslem života je to, že život v jeho nejzákladnější podstatě smysl nemá. Je na každém z nás abychom ho tomu svému dali. Cítim se příliš unavený na to abych ho hledal. Oslepen zlostí na tu cestu nevidím. Hněvám se na tebe světe!

20.02.07  21:58

Sangvinik	0 %
Cholerik	10 %
Melancholik	62.5 %
Flegmatik	27.5 %