Insidious: Červené dveře

mám tuhle sérii rád a bez větších problémů sem jí odpustil i slabší třetí a čtvrtý díl. Ty sice na první dva neměly ani omylem, přesto ale dokázaly nabídnout hned několik slušně atmosférických momentů. Pátý film v pořadí bohužel nic z toho nemá. Pomalý rozjezd bych ještě v pohodě zkousnul, ale když má konečně dojít na strašení, je to celé takové "meh" a ve chvíli kdy by mělo přituhovat a celý děj měl gradovat sem se nudil snad ještě víc než na začátku. Je sice hezké, že děj skoro navazuje na výbornou dvojku, ovšem Patrick Wilson svůj režisérský debut těžce nezvládl a nabídnul něco co evokuje horor pouze názvem...40% (03.08.2023)

Zdá se, že série Insidious oplývá znakem nevyčerpatelnosti, vždyť astrální dimenze Zásvětí (pro mě mnohem vhodnější překlad než Dálava) nabízí tolik možností ze kterých lze čerpat. A režisérskou židli tentokrát zasedl (či posedl?) sám Patrick Wilson. Snaha byla sice znát, jen provedení poněkud pokulhávalo. Co mě hodně zasáhlo byla Daltonova umělecká tvorba a Joshovo CT vyšetření mozku (poslední dobou takové prostředí hůř snáším). Když to tedy shrnu, vidět to v kině nebyl až takový zážitek jaký jsem od toho očekávala. (09.07.2023)

Když se přibouchnou dveře před invencí, pak už ani strašidla nefungují. A to postihlo tohle hororové dílo, které mělo snový produkční dohled. James Wan, Oren Peli a Leigh Whannell jsou často strůjci kvalitních hororových zážitků, umějí režírovat a navodit intenzitu. Otázkou pak zůstává svěření režie nováčkovi na režijní stoličce Patricku Wilsonovi, který je hereckou hvězdou série. Ten nepřišel s něčím překvapivým a ani zajímavým. Do popředí šel Ty Simpkins, který v úvodu odchází na uměleckou školu. Jeho malůvky moc hrůzyplnosti nenaženou, pak se začne přitvrzovat s přízraky. Vše bylo nepřehledně instruováno a leknout se u toho mohla leda tak bábinka, která zapomněla na svoji pravidelnou dávku léků. Absolutně unylé režijní cvičení. Patrick Wilson také neměl k dispozici extrovní scénář. Sešlo se v něm mnohokrát viděné, tudíž obehrané, se stylem strašení pro mateřské školky. Nuda a bezvýraznost proplouvá celým filmem. A tak nezbývá než sérii už dál nedojit, neb sázka na tohle směšné strašení opravdu nevyšla. 4|10 (09.02.2024)

Kde už ani astrální zmrt nebere, nezabere ani přilití syntetické náhražkové rodinné cukrové vaty řízlé terpentýnem a voskovkami (vše z výprodeje v Lidlu). Resp. s hororem, u kterého jsem asi 6x usnul, dle mého soudu nebude úplně všechno v pořádku. Tak doufám, že aspoň v pokračování Švícy se zase jednou bude bubákovat pěkně od podlahy. (02.08.2023)

Mnohí by radi zabudli na zlé veci, ktoré sa im stali. Ale je to rozumné? Stephen King o tom vedel svoje a na potlačovaných traumatizujúcich spomienkach dokonca postavil nemalú časť svojej úspešnej tvorby. Vždy, keď si sadám pred nový diel Insidious alebo V zajatí démonov, dlho mi trvá, kým si dám dokopy, čo je čo. Situáciu okrem obdobných pekelných zápletiek plných strašidiel, démonov, prízrakov a môr komplikuje nielen producentský dohľad Jamesa Wana, ale tiež prítomnosť Patricka Wilsona. Ten si Insidious 5 rovno aj natočil, je to jeho režijný debut a treba povedať, že príjemne prekvapil. Nie je to žiadna strhujúca žánrová jazda, o revolúcii nehovoriac. Ale zrežíroval to hladko a konzistentne, akoby sa jednalo o jeho siedmy a nie prvý film. Možno mu to ale bralo energiu a tak svoju postavu odsunul do úzadia. Rovnako tak Rose Byrne, vinou čoho to občas vyzerá skôr na cameá, než vedľajšie postavy (a Lin Shaye, Leigh Whannell, Steve Coulter a Angus Sampson sú na tom ešte biednejšie). Bol by to teoreticky zvláštny prerod, keďže v jednotke a dvojke hrali titulné roly, ale v trojke (prequele) pre zmenu vôbec neboli a štvorka s Lin Shaye sa tiež zaobišiel bez nich dvoch. Štvorka zároveň bola sequel trojkového prequelu a zároveň prequel sequelov (jednotky a dvojky). Séria sa zjavne rada a s nemalou chuťou hrá so zamotávaním svojho univerza. Mne sa to na päťke veľmi páčilo, či už rôzne flashbacky alebo odrazové mostíky v podobe scén z minulosti, ktoré s odstupom rokov vytvorili mimovoľne nové nosné zápletky. To je pekne vidno na samotnej hypnóze, ktorou si Lambertovci získali pár rokov času, ale zároveň to medzičasom vytvorilo zákerné podhubie pre novú strašidelnú zápletku. Taký je ostatne život, nie? Veci, ktoré považujeme za ukončené, sú v skutočnosti len počiatkom čohosi nového. Napriek tomu to Patrick natočil príjemne priamočiary a sympaticky jednoducho, hoc samozrejme je samovražda pozerať to bez aspoň letmej znalosti predchádzajúcich dielov. „Snový“ svet je stále nesmierne nízkorozpočtový (a duchovia ani v päžke v podstate nie sú nijako špeciálne nalíčení, proste sú to obyčajní herci bez masiek), ale má to svoju atmosféru a niektoré scény sa fakt vydarili. Je to taký divný mix, v ktorom tvorcovia príliš nevedeli (ako ostatne v celej ságe), či majú uprednostniť tiesnivú atmosféru pred lacnými bafačkami. Päťka vďaka odsunu dospelákov na vedľajšiu koľaj miestami pripomína skôr tínedžerskú vyvražďovačku (ale bez vyvražďovania, ehm). Kľúčové bolo tým pádom (keďže je to de facto nový ústredný hrdina) typovo správne obsadiť rolu Patrickovho syna. Tvorcovia sa prekvapivo (?) rozhodli pre Ty Simpkinsa, ktorý Daltona stvárnil ako v jednotke, tak v dvojke. Našťastie to nie je úplne mizerný herec, vieme si k nemu napriek jeho divnej povahe vytvoriť aspoň ako-také sympatie a tak je čas strávený v jeho spoločnosti v rámci možností adekvátny a fajn. Môže sa za to ale do nemalej miery poďakoval fajn parťáčke Sinclair Daniel, ktorá ho drží i v slabších momentoch. (18.08.2023)