Tsunami_X

Hysterická antikomunistická agitka plná špatně umístěných dokumentárních záběrů, fotek Stalina, patetických proslovů o vlastenectví, ubohých kulis a toporných hereckých výkonů. Armádní objednávky vám možná zajistí spokojené stáří, ale někdy byste měli myslet i na to, že za peníze byste tomu oslizlému chlapovi na rohu asi nevykouřili, zatímco před zakázkou strýčka Sama už nedočkavě rozepínáte poklopec.

Velmi zajímavý dokument, který Česká televize vysílala pod názvem „Billy, jak tys to dělal“ v roce 1994. Technická stránka je poměrně diletantská (točení v protisvětle), ale veškerý důraz je zde kladen na obsah. Rozdělen do tří hodinových části, Billy Wilder popisuje, svůj odchod (emigraci) z Německa před druhou světovou válkou, návrat do své země (bývalé) k točení poválečných dokumentů (zřejmě nejsilnější pasáž výpovědi) a práci s největšími Hollywoodskými hvězdami, mezi které například Jack Lemmon či Marilyn Monroe bezpochyby patří. Dozvíme se, které režiséry uznával (Ernst Lubitsch), s kterými herci byl spokojen i přes problémy s jakými se díky nim musel potýkat (božská hádejte kdo) a hlavně věc nejzajímavější, a to popisy jeho tvůrčí práce při psaní scénářů. Zajímavé povídání během kterého slavný režisér spokojeně přeskakuje mezi angličtinou a němčinou, přičemž jednou zabrousí i do jazyka země galského kohouta, je pochopitelně velmi nekritické ale popravdě toho na mistrově práci ke kritice moc není. A navíc Billy sem tam přihodí nějaký ten klep či vtípek a to opravdu stojí za to...

Film bez „drajvu“, jakéhokoliv napětí, gradace či zpětné vazby na diváka. Tupě natočené obrázky, které by nemusely, s odebráním drtivé většiny monologů, být tak ubíjející a nudné. Dle některých zde přítomných názorů, by se dalo vydedukovat, že dobrá adaptace je vlastně otrockým přepsáním literárního díla a jeho doslovného převedení na rozpohybovanou fotografii. Co se týče jiných položek snímku, tak herecké výkony jsou nevyrovnané, hudba nijaká až mdlá a kamera prachsprostě obyčejná. Tak mě napadá, že jsem měl vždy zažitou představu, že pokud se režisér není schopný rozhodnout co nechat a čeho se zbavit, nastoupí na jeho místo nekompromisní střihač, který bez přehnané citové vazby vůči dílu dokáže zjednat pořádek. Z tohoto důvodu je mi zde krajně nesympatický trend všeumělství, které není zcela určitě podrobeno racionálním úsudkům. Nic jsem nečekal, nic jsem nedostal aneb obyčejný průměr, který se mi z hlavy vykouřil během několika hodin. Billy Wilder v jednom dokumentárním filmu řekl, že monolog patří na divadlo a pokud ve filmu splňuje funkce, které jdou vyjádřit i kinematografickou řečí, je něco špatně. Lze jen souhlasit....

Šestý díl série Red Force [In the line of duty 6 : Forbidden arsenal (Při výkonu služby VI)] oplývá geniální první polovinou a podprůměrným závěrem, který je zároveň i ukončením celého bloku této výborné HK akce. K poručici Yeung (Cynthia Khan) se protentokrát přidává jeden policista z Tchajwanu a druhý z Číny. Prvně jmenovaný si libuje v oplzlých časopisech, gumových zbraních a zavítá i do klubu pro homosexuály, kde mu někteří jedinci, dle jeho slov, přímo nabíhají do rány [nezapomenutelná hláška padoucha „Dostane AIDS drsňák“]. Čínský polda je skutečně vidlák, jak ho zcela odůvodněně nazývá jeho kolega z nouze, který strká do mikrovlnné trouby celé konzervy, kupuje pandy za šedesát dolarů (přičemž si je nemůže dovolit) a rád poskakuje po okenních parapetech. Společně s hlavní představitelkou tato nesourodá trojice během první poloviny snímku rozjíždí kolotoč geniálních (!!!) vtípků, které jsou povětšinou tak přitroublé, že skutečně fungují na 200%. Bohužel ke konci je to už trochu jiná káva a skoro to vypadá jakoby režisér a scénárista s gradujícím dějem pozapomněli na nějaké to odlehčení. Zápletka se v tomto díle točí kolem nelegální distribuce zbraní či jejich samotné výrobě. Opět jsem se párkrát ztratil, ovšem některé postavy se pohybují po scéně jako neřízené střely a zaostřit je dá vcelku práci. Dabing Intersonicu je o něco solidnější, než v páté části a zvuk se dokonce ani nepředbíhá. Být celý film vyvážený, neváhal bych jít v rámci žánru do plného hodnocení.

Vcelku ucházející podívaná, která trochu ztrácí svou středometrážní délkou, a působí spíše jako krátká a lehce načrtnutá povídka bez silnějšího vyústění, než celovečerní film. Studiové natáčení a vůbec práce s mizanscénou (výtečné svícení) jsou zřejmě nejzajímavějšími záležitostmi na tomto, přes šedesát let starém, horroru. Waggnerovi se podařilo v ateliérech vykouzlit téměř Dickensovská blata, po kterých se neustále líně táhne mlha a střední vrstva se zde pouští to nebezpečného a nerovného souboje s krvelačnou bestií, která svou rozdvojeností trochu připomíná další klasické dílo a tentokráte od spisovatele Stevensona. Racionalitě a vědě je věnováno dosti málo prostoru stejně jako dobrým hereckým výkonům, což je ovšem každému po pravdě ukradeno. Hlavně že je na co se dívat a solidně to odsýpá. Dovolím si ovšem ještě konstatovat, že dvojexpozice v roce ´41 nebyla opravdu žádným trikovým milníkem a vlčí maska zobrazované zvíře vlastně ani moc nepřipomíná.

Obrovské překvapení! První díl byl utahanou snůškou trapností a to nejlepší nabídl již v traileru, zatímco dvojka je se svým černějším a hrubozrnějším humorem o několik světelných let dál. Zároveň je to bezpochyby nejlepší role Roberta De Nira za poslední léta, což bych vpravdě nečekal. Jeho potutelný „CIA škleb“ při pocitu vítězství si člověk může vychutnávat znova a znova stejně jako některé vtípky, které mě spolehlivě dostaly do kolen (pejsek vs. Einstein). Rádoby intelektuálové zůstaňte doma (bohužel už jsem se s takovým zatracujícím přístupem setkal), vy ostatní se nechte nalákat na přibyvší Streisand a Hoffmana, kteří sice žádné extrémní kreace nepředvedou, ale i tak je jejich páreček věcí více než zábavnou, a výtečného Stillera (mám ty jeho komedie rád čím dál tím víc) s jeho latinskoamerickým synem.

Výtvarně precizní, obsahově prázdné až primitivní a v konečném hodnocení nijaké. Bohužel vizuální zpracování protentokrát nepřebije vše ostatní a utahaná road movie po čínských lesích tak vynikne zejména dokonalým barevným sladěním (nic nového pod sluncem), velmi dobrou choreografií a zajímavými hereckými představiteli. Přehršel digitálních triků je mi nesympatický stejně jako otřesné dějové zvraty, které jakoby z oka vypadly Cimrmanům aneb „Já nejsem tvůj otec, já jsem tvůj syn“. Na pohled krásná podívaná, která je vevnitř prázdná až to zabolí a velmi krutě se tříští na pár epizodek bez tempa...

Je to zhruba již třináct let, kdy jsem s absolutním klidem v duši a žádnými starostmi sledoval videokazety slovenské společnosti Intersonic, která formovala vkus nejednoho filmového fanouška mého věku. Jednou ze sérií, které se nám díky prozíravé distribuční politice výše jmenovaného subjektu dostalo, byla i šestidílná akce pojednávající o policejní inspektorce Madame Yeung. Díky zainteresovaným známým se mi po letech ve video přehrávači objevil pátý díl tzn. Red Force 5 [Při výkonu služby V. (In the line of duty 5.)] a já si mohl otestovat, zda jsou mé vzpomínky z útlého věku alespoň trochu podloženy realitou._____Zmatený děj, který je tak jednoduchý, až se v něm ztrácíte, je nepodstatný stejně jako herecké výkony některých zúčastněných, které trochu evokují amatérské divadelní soubory. Důležitá je akce a vše kolem ní a zde mohu spokojeně konstatovat, že poměrně je na co se dívat. Střelné zbraně, bojové umění, honičky i souboje s meči (černovláska kontra blondýna) jsou solidně natočeny, herci zvládají akci mnohem lépe než emoce a hlavně se během ní nedostaneme k skoro žádným dialogům, které jsou povětšinou kamenem úrazu zejména ve spojení s otřesným dabingem typu „marihuáááána“. Bohužel zvuková stopa je tak neskutečně zmršená, že se během akčních pasáží zvuk potácí někde mezi dvěma sekundami zpoždění a jednou vteřinou náskokem. Výprava je ucházející a zajímavostí může být, že Jižní Korea vypadala v počátcích devadesátých let spíše jako KLDR, tedy jen v případě, že se tam opravdu natáčelo. Celkově jsem potěšen, nebyla to hrůza dle skeptických očekávání ani bomba díky nezakrytému a neopodstatněnému optimismu. Solidní průměr který neurazí, pobaví a některé pasáže by si člověk klidně pustil znova.

Lze jen litovat, že Nicholas Ray je u nás režisérem prakticky neznámým a v širší divácké obci jeho jméno evokuje snad jen Rebela bez příčiny a přitom jsou jeho westerny vždy minimálně nadprůměrným zbožím. Cagney jako starší šerif sice moc přesvědčivý není, stejně jako chemie mezi ním a tzv. švédskou nevěstou, ovšem naštěstí pro ně se děj dělí do několika epizod, které působí spíše jako deníkové záznamy, než ucelený proud vyprávění a díky rychlým změnám prostředí a úkolů pro naše hrdiny, se skoro nemáme možnost nudit. Ray stihne postihnout všechny klasické propriety s výjimkou železnice a šerifovým pomocníkem dosti připomíná výše jmenovaný film s Jamesem Deanem. Zábavná podívaná v příjemných Technicolor barvách a dobrou výpravou, která uteče jako voda.

...Bressonův nezájem o vyklenutí dramatického napětí má svou podobu již v názvu snímku, vždyť už s jeho počátkem nám musí být jasné, že přes všechny peripetie, které bude muset hlavní hrdina překonat, dospějeme ke kladnému vyústění. Režisér sám nikdy nevysvětluje, protože se to dle něj rovná vnucování jistých výkladů, chcete-li interpretací a jejich vkládání tam, kde to zcela určitě není na místě. Touží potom, aby byla skutečnost přistižena tam, kde má sama o sobě výpovědní hodnotu a musím se přiznat, že tyto způsoby uvažování mně v jistých ohledech připomínají dalšího významného a osobitého autora, byť z úplně jiného časoprostoru, a to Dzigu Vertova. Bressonův popisný a vyprávěcí styl se rovněž vyznačuje další velmi osobitou technikou, a to elipsou. Vynechání scén a záběrů poskytuje divákovi prostor pro vlastní interpretace. Avšak na druhou stranu je možné brát tuto techniku i za samotné popření sama sebe, protože díky ní platí přísné základy selekce a režisérská ruka může prosazovat svůj úsudek, o tom co je vhodné a co ne. V samotném filmu se kamera v drtivé většině, možná už od samého začátku identifikuje s očima hlavního představitele, zaobírá se výseky z jeho prostředí a dokáže plnohodnotně přenést pocity fyzické stísněnosti a psychického trýznění, které je ovšem navíc podporováno vnitřními monology. Jakoby klíčovou dírkou, která je ve snímku i několikrát symbolicky použita, nahlížíme do života vězňů bez naděje. Do života plného stereotypnosti a automatismu. Očekávání nějakého většího konfliktu nakonec přijde vniveč, protože hlavním cílem není zobrazení konfrontace německých věznitelů, brutálních dozorců i všudypřítomných vojáků s vězni, ale zobrazení vnitřních stavů a zájem o člověka samotného. Pozornější divák si všimne, že utiskovatelé v konečném vyúčtování zůstávají v dokonalé anonymitě i díky tomu, že se kamera nezajímala o jejich obličeje, ale o běžné předměty jako jsou uniformy a zbraně, které dokreslují v rámci vyprávění jejich charakter. Minimalismus je samou podstatou snímku a stejně tak jako k smrti odsouzený, i my máme k dispozici jen zanedbatelné množství předmětů či postav, které musí být využity co nejdůsledněji, protože nic jiného prostě nezbývá. Donekonečna se opakující, do jisté míry až monotónní záběry na činnosti či předměty, dodávají filmu právě ten punc automatizace, které je typický pro Bressonovy modely samotné. Otázkou zůstává, zda v tomto díle můžeme označit vztah člověka a věci za symbiózu, která je na stejné vyprávěcí rovině. Problematickým také z mého pohledu je rovněž právě samotná metoda z důvodu práce s předměty, která je v zásadě kontraproduktivní, protože opakováním určitých věcí dochází k zdokonalení a to je u snímání tvůrčí činnosti podstatné. Zažité gesto je něco jiného než práce, kterou dotyčný vykonává zřejmě poprvé. Vnitřní monology hrdiny, chcete-li komentáře jsou dokonale rozděleny na část popisnou a pocitovou. Druhá jmenovaná vynikne zejména při jednom z dialogů se spoluvězněm kterého Fontaine podezřívá, protože si o to více uvědomujeme vnímání a myšlenky hlavního protagonisty. Zajímavým zjištěním může rovněž být, že nejhlubší emoce přicházejí jakoby v druhém sledu a na plátně je žádném případě nezastihneme. Vždyť jen díky několika výstřelům a chybějícímu spoluvězni si domyslíme, že byl zřejmě popraven. Symbolickým zvukem se tak stávají i obyčejné kroky, které zde zobrazují obavu z nepřítele a provází je strach. Závěrečná katarze je pak zahalena díky kouři a melancholické Mozartově hudbě....