MorningStar

„Why are you saving me?“ „Because this is what friends do.“ Rovnou pro začátek poznamenám, že jsem Bronísák jak vyšitej. A že primárně jim je film určen. Zbytek obyvatelstva nejspíš nepochopí, co že to má vlastně před sebou. Zejména animace v tomto bodu prohraje určitě. My jsme se ale na film těšili už od druhé řady. A je nejspíš lepší, než jsme kdy mohli doufat. Aspoň já teda žebříček pohádek budu muset zase trochu zpřeházet. Jistě, vytknout se tomu dá ledacos. Zejména fanoušci Fluttershy pocítí tu samou hořkou pachuť, jakou obdivovatelé Legolase při Návratu krále. Ale tak se to má se spoustou postav. Znalý divák se hold musí smířit s tím, že někomu je předurčena maximálně vteřina (zdravím Starlight Glimmer) a že spousta postav se nedostaví vůbec. Přitom takový Discord by váhu sil rychle obrátil. Prim, kromě těch pár nejhlavnějších, hrají postavy nové takže i divák, který sedm (!) sezón předtím nakoukáno nemá, by se neměl ztrácet. Osobní neduh vidím zase ve stopáži. Těch patnáct minut navíc tam klidně být mohlo. Aspoň by se trochu rozbila ta jednoduchá příběhová přímočarost, co vlastně počítá jenom se čtyřmi písmenky/zastávkami v abecedě, aby se za rychlého oblouku vrátila tam, kde to všechno začalo. Film tak ze všeho nejvíc připomíná čtyři navazující epizody, v nichž ubylo ostrých hran a přibylo pěkných barviček. A co se soundracku týče, inu, všechny pěkný písničky nám skončily po třetí řadě. A žádné Equestria Girls či novější série mě nepřesvědčí o opaku. Na druhou stranu, co se kladů týče, vím kde začít určitě: u Tempest Shadow. Teď se zase budeme honit za její figurkou... Tak dobrý záporák, který při honu na hlavní hrdinku z kolemjdoucích vymlacuje informace a sundává vzducholodě, protože se posádka pokusila pronásledovanou ukrýt, tu na animovaném poli dlouho nebyl. O to víc mě překvapil závěr, který ale předkládá poněkud zvláštní ponaučení a sice, že záporák, jehož příběh a motivy známe - a jsou smutné, politováníhodné - si zaslouží odpuštění, kdežto padouch, o němž jsme se nedozvěděli nic, si může klidně umřít. A že jsou to klaďasové, kdo musí udělat první krok. Pro seriál, který se vždycky zabýval přátelstvím založeným na věrnosti a pochopení, poněkud nepochopitelný krok a popravdě si myslím, že i v budoucnu se bude hlavně překecávat a přetahávat, než po zásluze likvidovat. Na druhou stranu zde fanoušci najdou plno památných scén: ochránci Equestrie poraženi za pět minut (bez Elementů harmonie jste nahraní, co?), hrdinky jen krůček od smrti nebo Twilight Sparkle, která ze samého zoufalství zradí. A těch pár fórů taky ušlo na to, jak moc mě infantilní začátek vyděsil. Překvapivě jsou hlavně od tý upištěný růžový. Takže abych to sesumíroval. Silou poníků byla vždycky harmonie, s níž dokázali uklidnit i v reálném životě. Zejména mě tedy dostali až k maturitě. A za maturitu. Film o tohle kouzlo nepřišel. Kdo si potřebuje odpočinout, vydechnout a k tomu má doma děti, tomu jsou brány Equestrie zase jednou otevřeny dokořán. P. S. pro kolegy. Fakt nechápu, proč Spike ve druhé řadě element věrnosti neovládl. V nejtemnější chvilce totiž opět jako jediný zůstal do konce.

„What are we going to do?“ „What we always do! Save the day!“ Být Equestria Girls počin hraný, vyložil bych si přesunutí příběhu do lesa jako snahu ušetřit při natáčení a mít za sebou poslední klapku co možná nejdřív. Popravdě, začátek na mě působil nemastně neslaně, jako když tvůrci nevědí kam story směřovat a jak jí dodat hloubku. Intro ušlo, představování nových postav vůbec a počáteční plácání „to všechno budem dělat“ mě nechávalo chladným. Přesto se našlo pár milých skutečností. Jednak si série poprvé vystačila bez propojování s poníkovským světem a ani se nesnaží zakrývat, že s ní v budoucnu již nepočítá, protože jak ukáže konec, konečně si stojí na vlastních nohách. Palec nahoru si zaslouží i přístup hlavních hrdinek, které mají padouchů nacucaných magií už plné zuby a chtějí si hlavně odpočinout. Veliké plus vidím i v rozjíždějící se záhadě okolo nového protivníka. Přiznám se, že jsem si dlouho říkal: „To si děláte srandu? Víte jak to máte průhledný? Vždyť uhádnu co bude teď!“ No, ke konci mi film vlepil pěkný políček s tím, že jsem neuhádl nic a že i trailer příjemně klamal. Veškerou radost z vyústění bohužel kazí dvě nemilé skutečnosti. Když se nad čtvrtým filmem totiž pořádně zamyslíte, zjistíte, že kopíruje nejenom třetí, ale i úplně první díl první poníkovské série. Jenom si vše dovolil, prosím pěkně, odehrát ve světě lidí a s lidmi. A se sedmi hlavními hrdinkami namísto šesti. Ó pardón, zapomněl jsem ještě, že vyměnil zámek za jeskyni. Co se písniček týče, Daniel Ingram asi nečte moje komentáře. Z jeho pěti počinů se mi zase líbila jenom jedna. Vůbec by mi nevadilo, kdyby jich tam bylo dvakrát tolik. Aspoň by se ty nikdy nekončící rozhovory o velké moci a přátelství - a konečně i o té romantice - něčím rozbíjely. Docela si přeju, aby si pokračování vystačilo bez magie nacucaného záporáka. Teď, když se z hrdinek stala parta Avengers by to byl dobrý nápad aneb oceňme první díl, kde si Sunset pomalu po celou stopáž vystačila jen se svými intrikami. Počtvrté totiž poslouchat ty řeči o tom, jak si to všichni přejí mít protentokrát pěkně v klidu jenom aby se na konci musely zase proměňovat, by mohlo být už na dvě hvězdy a to by byla velká škoda. Obzvlášť teď, když se ta série snaží přicházet pořád s něčím novým. Příště by se to opravdu mohlo odehrávat někde v horách.

„Jsou mrtví?“ „Záleží na tom?“ Když jsem si Addamsovu rodinu pustil poprvé, nadšený jsem z ní rozhodně nebyl, ne víc než na dvě hvězdy. Povím pravdu: vůbec se mi to nelíbilo. Připadalo mi to hloupé a vůbec jsem nerozuměl tomu, jak se tak přečernalému humoru může někdo smát. A že se nikdo nepozastaví nad tím, že na okraji normální společnosti funguje něco tak nadpřirozeně děsuplného jako je sídlo šílenců, které měl styl života už dávno přivést do hrobu (jak to, že sestřička už dávno nezabila bratříčka?). Zvláštní, protože třeba takový seriál se mi líbil. V tomto případě mi ale nesedli ani herci, ani děj točící se kolem návratu ztraceného bratra. Film jsem považoval za nudný, neoriginální a zbytečný. Hype kolem něj jsem absolutně nechápal. Pak mi ale pár lidí poradilo, že jim napoprvé taky moc nesedl a že to napraví druhé shlédnutí. Zrovna ho dávali v televizi a mě pobavila taneční scéna na rozlučkovém večírku. Nezbývalo, než dát na radu moudřejších a film znovu vyzkoušet. A jsem z něho absolutně nadšený. Nedokážu popsat co na něm bylo napoprvé špatné, a proč si napodruhé vedl lépe. On ten humor asi opravdu nebude pro všechny, ale zničehonic mi sedl. Bavil jsem se královsky a jelikož se mi do rukou dostal původní dabing, sympatie rodinky fungují tak, jak se na povedenou komedii sluší a patří. Zároveň jsem si uvědomil v čem tkví největší kouzlo filmu, respektive kde mi Addamsovi sedí nejvíc - u sebe doma. Běda-li jakmile si příběh dovolí odbočit někam jinam, nedej bože do našeho světa, kam tahle rodinka jednoduše nepatří (proto třeba tolik prohrává dvojka). Část s exilem budiž proto nejslabší částí jinak skvělého celku. Konec taky mohl proti padouchům využívat úskalí sídla, když se v jeho pastech hravě ztratí každý, kdo jde jenom na návštěvu a postavy dětí mohly být o něco výraznější, ale to už jenom hledám kamínky v moři. Pitvořícího se Christophera Lloyda jsem taky okamžitě nepoznal, ale nakonec je to právě on, kdo je ve filmu nejlepší. A teďka si naopak myslím, že slabší je ten seriál. Uvidím až si připomenu i ten.

„Nazdar, tady záporáci.“ Phil Lord a Chris Miller si mě získali filmem o stroji vyrábějícím jídlo (vážně originální svěží pecka), aby mě vzápětí zchladily Jump Streetem, do jehož atmosféry jsem se prostě nedostal a víc mi připadal trapný než vtipný. Bohužel i v případě lega jsem od superlativů jako „geniální“ nebo „fantastický“ vzdálený na hony. Obdivuji sice fantazii s jakou se tvůrčí duo vytasilo a nepřeberné množství nápadů, které vyžadují více než jedno shlédnutí, ale mám s těmihle barevnými kostičkami víc problémů než je na bezvadný film záhodno. Opominu-li český dabing, který se mi na rozdíl od anglického vůbec nelíbí, vidím největší neduh v kameře, respektive v tom, že je rychlejší než já. Nemyslím si, že bych měl horší postřeh (což si koneckonců pořád dokazuji v akčních hrách na nejvyšší obtížnost), ale vážně nestíhám. Takřka každé políčko filmu je něčím zajímavé, věřím že ano, ale tyto kouzla jsou pryč strašně rychle. Kdykoliv někdo něco staví, boří nebo míjí, sotva kdy tu krásu pochytím celou. Nejvíc je to vidět na pranicích proti masám, které pokud mají nějakou choreografii, nemohu o ní říct zhola nic. Lego příběhu by slušelo strašně moc zpomalovaček, protože já jsem líný sáhnout po ovladači a vypomáhat si funkcemi přehrávání, když to tvůrci měli udělat za mě. Nejvíc to dle mého schytal útěk z divokého západu. Rady typu „musíš si to pustit víckrát abys to všechno pochytil“ dávám tvůrcům za vinu. To ale není to, co mi na Lego příběhu vadí nejvíc. Tempo filmu je zpočátku vyloženě vražedné, gag sem, gag tu (i když to nejlepší už práskly trailery a nejlepší z nich byl pohled do zákulisí - v jeho duchu film bohužel není), rychlý děj střídá akce, tu další, tu dialog kde se nikdo s ničím nepáře... a pak tempo zadrhne. Jakmile se děj filmu dostane k Byznysovo věži, vleče se tak, jak si to první polovina filmu nedovolila. Od tohoto bodu fóry málokdy fungují, dialogy zpomalí a mně to celé připadá jako: „Hele, jedeme moc rychle. Má to mít 90 minut, takže musíme zvolnit.“ Tenhle dort má ale svojí třešničku. Nemám rád, když se na konci pohádek řeší srdceryvné rozhovory, aby záporákovo srdce roztálo, aby si přátelé uvědomili o co přicházejí a aby si všichni ujasnili co je v životě nejdůležitější. A Lego příběh si dovolí vést tuhle bitvu rovnou na dvou frontách zároveň. Na to, aby se mě to emočně dotklo, to je ale pěkně suchý a natahovaný. A ruší mě to stejně, jako hráče série Assassin´s Creed vyrušuje kdykoliv se mají z historického výletu vrátit do současnosti. Samozřejmě je na filmu nejlepší Batman, který staví jenom z černých kostek a někdy šedých, ale jenom hodně šedých. Ten má ale míň prostoru než kolik by si zasloužil a tak se těším hlavně na sólovku s ním, než na druhý díl lega. Pokud ovšem zvolní a přestane být v akčních scénách tak blbě divoký, budu to kvitovat. Takhle ale ne.

„The last thing we need is another magical so-and-so bent on world domination comin' over from Equestria.” Věřil jsem, že třetí díl Equestrijských holek bude něco extra, že tendence dílů z lidského světa bude vzestupná a že se tvůrci opravdu vytáhnou - a třeba do děje konečně zahrnou oba světy najednou. Největším problémem MLP je, že lidi, co za ním stojí, už dávno nemusejí bojovat o kvalitu seriálu a projde jim cokoliv. A na třetím dílu je to hodně vidět. Kdybych měl celý film popsat dvěma slovy, bude to „míň“ a naštěstí i „jinak“. Přátelské hry jsou totiž o dost skromnější než jejich předchůdci. Poznat je to především na písničkách, z nichž se mi líbila jenom jedna. Jakkoliv dobrou práci Daniel Ingram odváděl, očividně je už vyčerpaný, nebo se na něj hodně spěchá. Měl by si to vzít pod křídla už někdo jiný, protože ve všem ostatním na mě dýchá revoluce. Už úvodní záběr, který na rozdíl od mladších sourozenců nezačíná výhledem na oblohu, dává tušit, že protentokrát ten přístup bude trošičku jiný. Příběh možná není hlubší, ale ve své jednoduchosti na mě po celou dobu dýchal potemnělou atmosférou. Hodně tomu napomáhá kamera a střih. A všechny ty zatmívačky a další věci, které nemají v historii poníků obdoby. Nevzpomínám si třeba, že by kdy v MLP seriálu byla zpomalovačka. Určitě ano, ale fakt, že jako velký fanda marně lovím v paměti, napovídá, jak originální se nový krátký přírůstek snaží být. Pryč je pološílený záporák nacucaný záští, pryč je prostředí kde všichni mají rádi všechny. A pokud si někdo láme hlavu nad tím, jestli je jeho nejoblíbenější postavou stále Twilight nebo už Sunset, bude pravděpodobně nadšený z toho, jakým způsobem jsou tu ústřední hrdinky postaveny proti sobě, v ringu, o který ani jedna z nich nestojí. Koneckonců základní kostra příběhu stojí právě na tom, že - stejně jako v Olympijských hrách, které film evokuje - tu proti sobě budou muset jít ti nejlepší. Jejich konfrontace (i osudovost s jakou se odehraje ta poslední) mi neustále připomínaly oblíbený anime seriál o jistém zápisníku... to MLP taky nikdy dřív nedělal. Bohužel ne všechny změny jsou k lepšímu. Nad lidskými princeznami (ředitelkami) lámu hůl, protože to prostě nejsou ty oblíbené rádkyně z Equestrie a navíc jsem pochopil, že jakkoliv důležitou roli sehrávají ve světě poníků, v tom lidském nikdy nepřekonají roli křoví. A logické kiksy typu „děje se nám tu něco moc divného, ale nikdo to řešit nemusí a nebude“ taky zabolí. Prostě nám z hřiště vyrostla divná tráva, no a co? Je pryč? Je, tak popojedem v soutěži. Děti třetí díl už asi taky moc nezaujme, protože se tu skáče z rozhovoru do rozhovoru, řeší se oblíbenost v kolektivu a odpovědnost za problémy, které možná přerostly svého strůjce, a funkci jediné opravdu akční scény zastává závod na motorkách - což si s MLP pořád nedokážu spojit. Tvrdil jsem rovněž, že jedničce a dvojce chybí takových dvacet minut. Třetí díl je potřebuje ještě víc a drzost, že i to málo si někdo dovoluje zkracovat, mě vážně nas..á. Když to tak vezmu, měl bych film ohodnotit třemi hvězdičkami a bát se, aby to příště nebylo za dvě. Tak proč čtyři? Asi ze stejného důvodu, proč všichni jásali, když byl Červený trpaslík Zpátky na zemi a přitom to byla nuda nudoucí a ani to nebylo moc vtipné. Sice mi na srdíčko nebrnká radost z návratu ani žádná nostalgie, ale dávám čtyři za to, že to vůbec existuje a budu doufat, že si to nerozmyslím. I když ta temná dospělá vizáž by to na tu čtvrtou hvězdičku možná vytáhla. I tak se ale vracím k původnímu přání: film jen s poníky prosím.

„Kdo ty jsi opravdu?“ Jako dítě jsem ten film miloval: nedospělí hrdinové (pro dítě obzvláště důležité), netradiční postavičky a výborné fantasy momenty – především scéna, v níž je Atreyu neustále shazován ze stromu do bláta. Jako puberťák jsem nad Nekonečným příběhem zanevřel, ba dokonce se za něho styděl (divný, pohádky se mi líbily vždycky). Teď, když jsem starší, jsem se rozhodl si ho znovu oživit. A musím říct, že jsem objevil jeho dávno ztracené kouzlo. Fantasy filmy, kde se prolíná svět skutečný, povětšinou za moc nestojí (respektive mně se nelíbí, budu konkrétní), ale Nekonečný příběh má tohle zmáknuté, ba dokonce na tom úspěšně staví. Netradiční postavičky mě oslovují trochu jinak než před lety, ale v rámci fantasy je to vskutku nadprůměr, třebaže se film o nic světoborného neopírá. Spousta momentů na mě najednou dýchla svou potemnělostí a melancholií, a kde jsem jako dítě nedokázal odvrátit zrak z napínavé scény, dneska uznale pokyvuji hlavou za to, že tahle fantasy má srdce a někdo ho dokázal přenést na plátno. Samozřejmě zůstaly úsměvně drobnosti, jako třeba že nejvíc se toho hlavní hrdina dozví od svého lovce, ačkoliv nechápu, proč někoho pár hodin před koncem světa lovit. Ano, protože ho má zachránit, ovšem jeho zánik se lovci hodí do krámu stejně jako všem ostatním tvorům. Falco už taky není tak sympatický jako kdysi. Tehdy jsem v něm viděl hotového Brumbála (myslím co do moudrosti a role ochránce) a třebaže má do pěkného draka daleko, uměl okouzlit. Bohužel je to také jediný, nebo jeden z mála triků, který strašně zestárnul a dneska mi už vůbec nic neříká. Sečteno podtrženo, nadprůměr jako vyšitý a pořád jeden z těch lepších fantasy, co si vystačí s málem, ale to málo pěkně ždíme. Další díly budu teprve dohánět, ale už teď je jasné, že jedničku nepokoří. P.S. I dneska se může Nekonečný příběh pochlubit jednou z nejsmutnějších scén v dějinách kinematografie. Brečel jsem – a brečel jsem hodně. Když se navíc člověk dozví, co se při natáčení přihodilo doopravdy… no fuj tajbl, hned je to o něco smutnější.

„You never out dance me. Who're you kidding?“ Jasně, je to blbost, a pokud na tomhle druhu humoru vyloženě neujíždíte, budou následovat dlouhé chvíle ticha. Ovšem přerušované zaručenými salvami smíchu z fakt povedených scén. Je to hloupé, stojí to na vratkých nohách atd. JENŽE po naprosto přehnané sedmičce je tohle přesně to, co jsem potřeboval vidět. Série Rychle a zběsile si už dlouho říkala o parodování, po sedmičce si o to přímo koledovala, a fakt, že tvůrci sáhli výhradně po jedničce a pětce, tedy po těch nejoblíbenějších dílech, úsměvnou atmosféru jenom umocňuje (závodní pasáže jsou navíc stejně dobře zvládnuté, režisér by toto téma zvládnul dobře). Někdy jsem až žasl jak moc je film upřímný (podobný pocit jsem měl jenom u hraných Šmoulů) a trefně se strefuje do všeho, u čeho se divák při sledování F&F pozastavil. Humor navíc nikdy není hnusně záchodový a konečně po dlouhé době tu máme parodii, kde herci nedělají svým vzorům ostudu. Takřka všichni jsou pojmenováni právě po nich, pouze na Paula si scénáristi nedovolili šáhnout. Asi věděli, že je na to ještě moc brzo a tváří v tvář jeho památce se to nehodí. Milý přístup. Jinak tu žádná scéna není svatá (parodování vlečeného trezoru se povedlo, stejně jako blbá navigace) a třebaže spousta jich je nudných nebo trapných, duch jedničky po duši pohladí stejně. Zmínit musím také taneční scénu, tedy něco co je v parodiích pokaždé něco naprosto trestuhodného. Musím říct, že bych si takovou vybíjenou uměl představit v mnohem vážnějším akčnějším filmu. Nesmál jsem se, neříkal si, že je to trapné, jenom si vzpomněl na jednoho umělce z Rapture, který by v (snad) plánovaném filmu Bioshock mohl klidně předvádět to samé. A když se člověk podívá na internet, jak velká honička se spustila za songem, co při této scéně hraje, zasměje se hned. Škoda, že tvůrci mají tendenci rozvádět některé dialogy do extrému, jako kdyby netušili kdy je ten správný čas je utnout. P.S. Did Johnson naprosto perfektní. Myslím, že se na Rocka už nikdy nebudu dívat jako dřív. Co se druhého dílu týče, šanci bych mu rozhodně dal. Bušit do téhle série je teď totiž strašná sranda i nutná povinnost.

„Fuck! It's not even hot, you dumb bitch.“ Tenhle film má strašně unylou první třetinu. Druhá je mírně podivná a třetí naprosto famózní. Proč? Tak třeba už samotný úvod. Říkejte si, co chcete, ale už v první zabijačce má být vrah představen tak trochu jako nadpřirozený – nebo nadprůměrně činný chcete-li. To aby se divák těšil, až jím bude hlavní hrdina konfrontován a aby se toho setkání kapánek obával, protože „jak by oblíbenec mohl někoho takového porazit?“ Jenomže film si odškrtne své první mrtvé a nic, žádný respekt ke zlu. Sledujeme rodinný sraz, tedy stádo, které bude postupně vybíjeno a taky nic. Je jasný, že v hororech tohoto typu je jakákoliv snaha zapamatovat si něčí jméno předem odsouzená k zániku, ale srovnám-li to třeba s takovým Pátkem třináctého, nikdo tu nemá velkou scénu. Je až k uzoufání jak nudné stádo to před vrahy stojí. Nikdo se nevryje pod kůži, nikdo nemá šmrnc. Je to jenom banda stejně starých ksichtů, z nichž nečouhají ani páni rodiče. První třetina odsýpala a já pořád nikomu nefandil. A protože se protistrana na začátku taky nijak zvláštně nepředvedla, působí začátek vybíjené poněkud prázdně, laicky, odbytě. Ve druhé třetině začne to, na co se každý hororový fanda těší, ale běda začne-li u toho moc přemýšlet. Hrdinové probíhají před okny a používají židle jako štíty namísto toho, aby okna podlezli a jelikož jsou odstřelováni, samozřejmě nikoho nenapadne zhasnout. Pro zbraň si taky skoro nikdo neběží a hlavní hrdina se klidně postaví zády k oknu poté, co za ním zmizel útočník. Žádný „držme se pohromadě“. Žádné „tu místnost prozkoumáme všichni“. A stádo na to jaksepatří dojíždí. V poslední třetině se ale něco změní. Hra na kočku a na myš se obrátí a zhostí se jí jediná jakž tak přijatelná postava. Žádný lekačky, žádný pomalý procházení chodeb, nýbrž nekompromisní boj o život, který překvapí svou gradací. Najednou je komu fandit a hlavní hrdina je skvělý. V duchu mu držíte palce, pobízíte ho, a jelikož se neustále vkrádá hudba, jež připomíná (nebo vykrádá, nevím) ty nejlepší honičky z prvního Terminátora, atmosféra je maximální. Ano, finále to celé zachrání, díky němu se všechen děj předtím propadne do zapomnění. Kdyby byl v podobném duchu natočen celý film a ústřední parta nebyla tak anonymní, byl by to jeden z nejlepších hororů vůbec – bez nadsázky. Je otázka, zdali by to nespravil pořádný český dabing, aby člověk od sebe ty lidi rozeznal.

„Vždycky budeš se mnou. A vždycky budeš můj brácha.“ A já vždycky věřil, že se mi tahle série bude líbit až do konce – a ano, bez Briana O'Connera na to jako na konec pohlížím. Stejně jsem se na to díval jen kvůli němu a se samotným plešounem mě to dál nezajímá. Přiznám se, že jsem dlouho nedokázal definovat, co konkrétního mi na sedmičce vadí. Většinou to sebe chrlím jako blesky, ale tady jsem přemítal a přemítal, dokud jsem neměl jasno – je to právě ten plešoun. Respektive je na vrcholu pyramidy všech negativních důvodů. Vin Diesel si na supermana hrál už v šestce (nebo jste už na ten most zapomněli?), ale způsob jakým je tu představován jako alfa samec, na něhož nikdo nemá a který v autě přežije naprosto cokoliv a ještě se u toho zvládne tvářit drsně a chraplivě mluvit, je strašně nucený. Divákovi je to servírováno nikoliv pod nos, ale přímo do huby, do krku, do pajšlu. U Riddicka to beru, k té postavě to patří, ale z Toretta se stal hotový Semir Gerkhan: na silnici i mimo ni je nesmrtelný a nechybuje – v boji, za volantem, u rodinných průpovídek – jako jediný. Z recenzí a komentářů jsem před koukáním nadšeně vyčetl, že je zde skonalý Paul stejnou měrou. Nevím, na jaký film tito pisatelé čuměli, ale sedmička je hned dalším dílem, kde je trestně upozaděn, což mi potvrdili tři spoludiváci. Dva fighty s Tonym Jaa? No a? Scénář se ho sice snaží berličkami procpat tam či onam a vlepovat mu body k dobru tím, že se drží svého parťáka, ale to nepomáhá. Už to není o dvou hlavních postavách, bohužel. Upozaděni jsou tu vlastně všichni až… na jednoho supermana. Věrný kolektiv, co se tolik let motal kolem aut, se proměnil v čestné křoví. A příběh je taky divný. Seru na proskakování autem skrze mrakodrap, seru na auta s padáky, i jak trapně působí zničená nemocnice na začátku. Seru na to, že i když Dwayne Johnson desetkrát udeří, jeho protivníkovi z nosu neteče krev (ehm, kolik ran myslíte, že by stačilo v reálu?) a pořád je bojeschopný. Seru na to, že to tu dvě auta do sebe napálí v plné rychlosti, jenom aby řidiči vzápětí vystoupili (bez otřesu, bez škrábance) a šli si to dovyřešit ručně. Vzpomínáte si, jak v prdeli byli hrdinové, když si ve dvojce doskočili na prchající člun? Že si jeden z nich přitom zvládl zlomit ruku? To je panečku rozdíl, ale já tyhle věci neřeším. Jenomže hrdinové se skoro celý film pachtí za čipem, aby jim našel jejich soupeře. On je při tom putování nachází zcela snadno, ale nikdy to není vhodný čas na to, zkusit si to s ním vyřídit. Našel nás, takže zdrhnout a hurá za čipem, co nám ho najde. Pak to setkání bude probíhat jinak. Nebo ne? Ne vážně, já chci zpátky atmosféru prvních dvou dílů. V tomhle případě si už cením víc komornosti a právě proto, že mám pocit, že osmička bude ještě nabušenější a nadupanější, lámu nad touhle sérii hůl. Asi včas. Možná pozdě. Třeba zbytečně, ale určitě z dobrých důvodů. Jinak závěrečná rozlučka opravdu dojala k slzám. FOR PAUL. Třetí Star Trek by se takhle mohl rozloučit se Spockem. Ten vesmírný drajv bych si u toho uměl představit.

„Lovit umíš.“ „Zvířata.“ „V tom není rozdíl.“ Je to nadprůměr (na poli Young Adult určitě), ale mohlo být ještě líp. A je to velká škoda, protože právě první díl považuji za nejlepší z knižní ságy. Kouzlo „děje se to poprvé“ ale není silné tak, jak by mohlo a trestuhodně vyznívá do ztracena. Problémem jedničky totiž je, že žádný její moment není tlačen nadoraz. Hudba je fádní, nic co by utkvělo v paměti. Herci jsou zvoleni dobře, ale pod unylou režisérskou taktovkou jako kdyby bylo každému jedno, jak danou scénu zahraje. Absolutní blud každopádně vidím v kameře. Hunger Games jsou přesně tím filmem, který potřebuje choreografii a pevnou ruku nad akčními scénami. Bohužel je taky tím filmem, kde na tom nikomu nezáleží. Je jedno, jestli si dva mladí lidé dávají do držky, zdrhá se nebo při rozhovorech o blížícím se peklu tečou nějaké emoce. Minimálně takových sedmdesát procent filmu je natočeno ruční kamerou. Ruční kamera je výborná věc ve válečných filmech, když vojáci hrdinně přebíhají z jednoho úkrytu do druhého. Je fajn když se drží běžce a sleduje ho přes celé pole. Ruční kamera se dá použít i do agresivní bitky, která pak vypadá… no, agresivně. Dá se použít do akčních scén s rychlým střihem, zejména automobilových honiček. Ale když se dva lidé baví, je fakt takový problém umístit ji na stojan? Každou půlhodinu jsem si mnul oči, protože sledování tohohle filmu je o bolesti a to nemám na mysli nějaké další jeho neduhy. Nejvíc jsem se těšil na první bitku u Rohu hojnosti. Divákovi by z ní měl běhat mráz po zádech, ale neběhá. Naštěstí je film alespoň paradoxně nejsilnější tam, kde kniha byla nejslabší, což mě vede k jednomu skromnému přání. Až se bude točit remake, musí mít tak o hodinu víc. Tohle zkrácené tady, tohle zkrácené tu a já jenom čuměl, jak ošizený je představování sponzorům, interview i trénink. Absolutně anonymní protihráči. Absolutně nulová gradace s rodinou. Jenomže platí to, co jsem zmínil už v úvodu. Je to nadprůměr, ale jenom proto, že slepenec dobrých momentů a jakž takž působivých scén (utíkání před požárem zanechalo silný dojem) nějakým zázrakem drží u sebe. A… a to je nejdůležitější… máme možnost sledovat dění i z druhé strany obrazovky, kdežto kniha se až neuvěřitelně lepivě držela hlavní protagonistky. Jako vyvražďovačku to ale určitě nebrat. Tu ženský napsat neumí a dlouho jí ani nikdo neumí natočit. Kdepak, zlatý Battle Royale.