MorningStar

„O co tady šlo, brácho? Proč plýtvala municí?“ Ze všech dílů ten nejslabší? Neřekl bych. Na Vetřelčí sérii je impozantní to, že každý režisér směle ignoroval to, co natočili ti před ním. Cameron si dosadil královnu i přesto, že se měli rozmnožovat úplně jinak, Fincher nastrčil vejce tam, kde by žádné být nemělo a Jeunet? Ten si taky jede podle svých vlastních pravidel a podle hesla, že kopírovat je na nic a je mnohokrát lepší jet si podle svého vlastního stylu. Nač tedy zkamenovat za to, že i napočtvrté ta řeka vypadá úplně jinak? Hororová atmosféra chybí, protentokrát už definitivně, ale to je asi tak jediné, nač si dá stěžovat. Po vězeňské sestavě se postavám vrátila sympatičnost, hudba boji o přežití propůjčuje druhý rozměr a film si ani na chvíli nedovolí být nezábavný anebo se táhnout. Bojiště už není tolik sevřené a Vetřelec, poprvé v sérii, nečíhá jenom někde ve stínu. Příběh, pokud si člověk odmyslí klonování (ale jak navázat na konec trojky, že?) je v rámci vesmírného vyvražďování pořád nadstandardní, třebaže mě udivuje, proč se Ripleyová netrápí tím či oním. Čekal bych zlomenou ženu sraženou událostmi předchozích dílů, nikoliv na dvě strany hrajícího průvodce, co má věčně důvod k úsměvu. Minimálně dvě scény jsou nezapomenutelné: podvodní honička a prakticky vše po veleskoku. Jen je škoda, že to konec zabijí tak nějak stejně, jako se to povedlo jeho o pět let mladšímu bratříčkovi. I tak je to ale můj druhý nejoblíbenější díl, hned po dvojce. Spousta Vetřelců, munice a fajn hlášek mi v jeho sérii prostě sedí nejvíc a to si asi neobhájím žádnými rádoby chytrými řečmi.

„Letí k Druhé hvězdě. Pokud tam doletí, už je nikdy nenajdem.“ Zvonilce jsem se roky zuby nehty vyhýbal s tím, že je to až moc holčičí záležitost a na rozdíl od takového MLP ničím jiným být nemůže. Jenomže v době, kdy jsem neměl nejmenší ponětí, na co se chci vlastně koukat, a kdy pořád letěla pirátská tématika, jsem se rozhodl to zkusit a zcela nelogicky začít odzadu. A musím říct, že jsem spokojený. Pravidla mi pochopitelně utekla do posledního – prášek sem, prášek tam, talenty – a holčičí tým je… až moc holčičí a snad i moc anonymní, zase bez možnosti zapamatovat si něčí jméno. Zvonilka, inu, přijde mi ze všech slečen nejošklivější (můj problém, nelíbí se mi blondýny), ale český dabing to zase rychle obrátil. Po příběhové stránce milé a jednoduché, po animované pestré a pěkně barevné a jako prequel k nepříliš oblíbenému Petru Panovi i uspokojivě vysvětlující, byť si vážně nevzpomínám, jestli to s tím budíkem nemělo být náhodou trošičku jinak. Pirátská písnička mě uchvátila (vsadím se, že v originále zmínka o Praze není), ale to se dá říct o celkovém hudebním doprovodu. A poselství o nepokořeném přátelství (ach ty holky, jsou na tom vážně strašně) zase není do diváka šroubováno ze všech stran, aby tomuhle přátelství nefandil. Zvonilka je vlastně taková kamarádka do nepohody a na sedmdesát minut spolehlivě vytáhne z bláta života. A že poslední dobou začíná být nějak mokro. Bude to chtít víc dílů. A to co nejrychleji prosím.

„Zdá se, že jsme na to sami. Sejdeme se na zemi?“ Klenot mezi dračími příběhy, nebo jenom další fantasy zhovadilost? Pravda je někde uprostřed a to hned z několika důvodů. Jako správný fantasy fanda jsem byl hodně zvědavý na příběh, což je prvek, který v rámci žánru obvykle citelně selhává. Samozřejmě, jak je to u filmů s dračí tématikou zvykem, v sázce není nic menšího než budoucnost světa, jelikož níž většina padouchů prostě mířit nemůže. Až teď si uvědomuji jak zlatá výjimka je Jak vycvičit draka, protože zde se hraje na známé „čím míň draků, tím líp“. Znepřátelená království, kouzla vystřelovaná z dlaně, intrikující čaroděj ovládající led a… nebylo to tu už náhodou někde? O to větší překvapení je, že příběh je vlastně docela fajn, má sympatickou stopáž a docela i slušné dějové zvraty. Nejvíc se mi líbila tu a tam nějaká originalita, bohužel provázená pomyslným vykrádáním. U každé páté scény jsem si říkal: „Wow, docela dobrý nápad, to jsem ještě nikde neviděl (souboj v aréně která je vlastně zkamenělou dračí kostrou, drak léčený horkým olejem)“ jenomže u každé třetí: „Jé, to mi hodně připomíná WoW (magické artefakty, z nichž ten nejsilnější má tvar disku, armáda orků).“ A to je jeden z kamenů úrazu. Dobré nápady se věčně střídají s těmi provařenými a mnohdy jsem měl pocit, že sleduji zapomenutý příběh z Azerothu. Postavy, rozdělené klasickou šablonou na bojovníky surové, bojovníky hbité a na mágy, do tohoto světa naprosto dokonale zapadají a je jen škoda, že když jsou hlavní hrdinové dva, „co se odehraje na jedné straně, musí se odehrát i na straně druhé.“ Tohle střílení mezi barikádami bylo špatně nalajnované, příliš podle pravítka a naštěstí mu byl brzy konec. Druhým kamenem úrazu je animace, jedním slovem: hnus. Z pohádek jsem pořád nevyrostl, takže snesu hodně, ale absence větší péče je prostě neomluvitelná. Po celý film jsem si na ni nezvykl a popravdě je to i důvod, proč se na něj nepodívám znovu. Jako jednohubka mě to ovšem mile potěšilo a jelikož jednohubkám dávám tři hvězdy, je to naprosto jasné.

„Caesar slabý!“ „Koba slabší.“ Po hutných trailerech (ty vole, oni už zfilmovali Last of Us?!) a vychvalujících recenzích jsem se strašně moc těšil. Říkal jsem si: „Hm, to bude stejně výborný jako první díl,“ a z hereckého osazenstva nejvíce jásal nad Gary Odlmanem jakožto vůdcem lidského tábora, který se s opicemi prostě nebude chtít na ničem domluvit a hned zkraje zavelí k útoku. Změnu hlavního hrdiny jsem překousl a časový posun zrovna tak. Vybíjená na lidských životech kvůli superviru, přestože by sama vydala na jeden zajímavý film, je ukázána hned v úvodu a dál… to nepřekousnu. Ano, Caesar v podání Andyho Serkise je pořád boží, což se dá říct o celé opičí rodince a velmi záživném dorozumívání, ovšem na výborný film tohle všechno nestačí. Jednička neměla hluché místo a nekompromisně odpověděla na otázky typu kdo, jak a proč, kdežto druhý film se snaží vystačit s rozkolem mezi dvěma rasami, kdy se vynucená spolupráce postupně vyostřuje, až se vyostří úplně. Navíc se to děje tak předvídatelně (aha, tak tohle je hajzl, brzy protistraně něco provede), že to bolí a lidští hrdinové jsou důkazem, že minule byl ten herecký ansábl zvolený zatraceně dobře. James Franco na Caesara neměl, ale vyplňoval všechny mezery, kde opičák důležitý nebyl. V tomto případě nejen že si nevzpomenu na ničí jméno, ale ani na žádný velký čin člověka a Gary Oldman? Je přesně tou postavou, která během střihu z děje mizí jako první - zbytečná, nijak zapamatovatelná a na velkého vůdce nějak málo úderná. Na kulisy taky můžu jenom nadávat. Nic proti tomu, že si opice svůj tábor zařídili v lese (taky kde jinde, že? na stěhování do obýváků je trochu brzo), ale vypadá to strašně lacině. Hradba kolem ničeho, pár kůlů a zablácených cest a lidská osada sestávající snad ze tří čtyř domů na tom není o moc líp. Jednička měla spoustu momentů, na něž nezapomenu, od srdceryvného „Ne!“ až po duchaplné výběry mezi odpuštěním a pomstou (ten vrtulník přes okraj mizí a mizí a mizí a tu ruku ti stejně nepodám). Úsvit planety opic se mi ale z hlavy vykouřil neskutečně rychle a jediné co mi utkvělo v paměti je cool záběr s tankem a rozhodující rvačka s (ne)přítelem. První díl toho vysvětlil a ukázal celkem hodně, ten druhý pouze to, proč se z lidí a opic takřka na jejich úrovni nemohli stát přátelé. A to je na dvě hodiny vlekoucího se materiálu sakra málo. Takhle nějak vypadá filmové DLC se spoustou vaty, ne plnohodnotný sequel.

„Sunset Shimmer, we need you!“ Popravdě mám z toho hodně rozpačité pocity. Těšil jsem se moc a celkově jsem i spokojený, jen je to strefování se do neduhů snazší, než tomu bylo minule. Říkejte si, co chcete, ale písničky už tak bombastické nejsou. Největší hit opět zazní ve školní jídelně, jinak je to, vzhledem k tomu že se děj odehrává během kapelového klání, docela bída. Opravdu dobré písničky spočítám na prstech jedné ruky a to i poté, co jsem si velmi nešikovně hrál s nožem. A ve finále, ironicky, pak padnou vůbec nejslabší díla. Příběh je zezačátku hodně utahanej, nic moc rozhovor tu, nic moc rozhovor tam a já se nemůžu zbavit obrázku na seznam, z něhož někdo odškrtává všechny povinné položky pro rádoby starší film. Záporačky představy hned v prvních minutách, check. Princezna Celestia a Luna odstaveny, aby nedělaly problémy, check. Hlavní hrdinka na scénu přichází až po dvaceti minutách, check. Holčičí tuli tuli ať se má mužské oko na co koukat, check. Jenomže s příchodem Twilight Sparkle přichází i všechno dobré. V tomhle okamžiku jako kdyby byl scénárista vyhozen od stolu a jiný se slovy: „Uhni, teď makám já!“ zachraňoval, co se dá. Vytknout se už toho pak moc nedá. Film je od této chvíle dospělejší, vážnější a starosti holek na úrovni, co diváka zajímá. Měření sil (a hlasů) s jinými kapelami - podle pravidla, že to nesmí být ani špatný ani moc dobrý - je hodně nápadité a přitom to odsýpá tak rychle, že nuda prakticky nemá šanci. Sunset Shimmer se mi líbila už v prvním díle, takže se mě nějaké „najednou ji žeru“ netýká. Myslím, že novému seriálu s ní v čele by se už nikdo nebránil. Oproti tomu záporáci evokující tupé namyšlené fifleny obdařené krásou a zpěvem… tentokrát bída. Zlatý Discord a král Sombra. A porovnávání magie ve finále taky nic moc. Jinak svět lidí pořád docela táhne. Pokud to neplatilo u prvního dílu, tak nyní určitě. Pevně věřím, že třetí díl nám všem vyrazí dech už něčím opravdu velikým. Dvojka totiž přišla se stejně pevnými základy, jenom ji stejně jako jedničce chybí asi dvacet minut.

„Je jako lev. Drží se u zeber.“ A Vetřelec se zuby nehty drží Ripleyové. A také kvality. Co díl, to speciální vize režiséra a originální přístup k tématu, a i když podle fanoušků začíná jejich milovaná série slábnout přesně tady, dovolím si nesouhlasit. Určitě je to slabší než druhý díl, který byl přecpaný (ale ne přeplácaný) akcí, bezvadnými postavami a neméně působivým příběhem o těžké cestě tam a vyčerpávajícím boji na cestě zpáteční. Vetřelec je množící se lovec, jehož úkolem je ovládnout prostředí a zajistit přežití druhu za pomoci početní převahy, ale to diváci asi nechtěli vidět znovu. Akce byla podle všeho špatná, takže zpátky k tomu, co údajně fungovalo líp. Třetí díl se snaží o kouzlo jedničky, vrací na scénu jednoho Vetřelce a absenci zbraní - čili horor - což zase nefungovalo u mě. Zpátky je loviště, které lidé nemohou opustit a které je jak stvořené pro příšeru pohybující se v přítmí a útočící ze zálohy. Sám bych tenhle díl nazval remakem jedničky a pak musím říct, že uspěl víc než film původní. Dle mého je totiž mnohem plynulejší, mnohem zábavnější a přesto, že se tentokrát nekoná strach ani napětí, boj je o něco zajímavější a krásně se v něm vyjímá jistá osudovost, se kterou do něj hlavní hrdinka nastupuje, byť i těch much je docela dost. Postavy tentokrát moc sympatičnosti nepobrali a v angličtině od sebe jednotlivé plešouny sotva rozeznám. Ono je to vlastně i jedno, divák totiž moc dobře ví komu fandit. Na druhou stranu, a to je dobře, postavy jdou na řež opět bez špetky milosrdenství (už začátek je sám o sobě drsný prolog, hodně nemilosrdný škrt) a závěrečná hra na honěnou je vyloženě lahůdková, oblíbená především pro svou kameru. A vůbec, ta nejistota daná prostředím tu na mě dýchá mnohem víc, než s jakou se o to kdy pokoušel první díl. Prodloužená verze je hodně zajímavá, ale samotná příšera díky ní vypadá o něco méně chytře. Neefektivní vzhled neřeším. Na to by třetí pokračování potřebovalo něco víc, než jen jiného hostitele, maličko pozměněného Vetřelce a statečně oholenou hrdinku, která dobře ví, jak to celé skončí.

„Nešahej na ni ty bestie!“ Méně hororu, více teroru. Pravidla dvojek, pokud se dosti hnusným způsobem nedojí značka, říkají, že všeho musí být mnohonásobně víc. Víc postav, víc akce, delší stopáž a zpravidla i víc nesmyslů a berliček, co propojí béčkové situaci s jejich ještě horšími řešeními. U Vetřelců to ale vůbec nevadí, protože s tím „víc“ James Cameron naložil víc než svědomitě, takže se opět nikam zhurta nepospíchá a pokud ano, je k tomu velmi dobrý důvod. První díl mi strach nikdy nenahnal a to s ničím jiným nepracuje, ale Vetřelci jsou tím správným mixem napínavé hrůzy, nervózního vývoje gradujících scén a akce, která vyniká nejen překrásnou hudbou (ani se nechce věřit, že vznikala za tak hrozných podmínek), ale i sympatičností těch, co v nich jsou odsouzeni k zániku. Pravděpodobně to tu vyzdvihli už všichni, ale já to milerád zopakuji, poněvadž přesně tady by si měli brát příklad všichni, co chtějí pracovat s motivem „armáda proti příšerám“ - jednotka mariňáků nemá chybu. Jsou těmi správnými stroji na hláškování a zasloužili by si samostatný film. Zejména Hudson, jenž perlí i v těch nejhorších situacích, mi hodně přirostl k srdci. Jejich vyvražďování tady vyloženě bolí, čímž se jiné filmy stavící na tom, že hrdina je dlouho dopředu předurčen, pochlubit moc nemůžou. Oblíbenci film opouštějí jako na běžícím páse a děj houstne. Příběh nás provází jednou brilantní scénou za druhou, aby pak na konci zaútočil s tím nejsilnějším, co se kdy ve Vetřelčí sérii objevilo - s královnou. Zkrátka a dobře, Vetřelci mají těch „nej“ docela hodně a určitě se jedná o můj třetí nejoblíbenější film z dětství, který mě naučil svazovat k sobě dva samopaly. P. S. Prodloužená verze moc radosti nepřinesla. O něco víc rozvijí psychologii postav, vztah Ripleyové k Newt (matka - dcera), ale LV-426 měla navždy zůstat malým tajemstvím a scéna s kulomety bolí. Sledování mizejících nábojů je sice velmi napínavé, ale taky je to jedno malé wtf, protože by vetřelčí krev musela všechny hlídané chodby totálně rozežrat. Maximální hodnocení to však nezkazí.

„On přežívá, nezatížený vědomím, výčitkami nebo falešnou morálkou.“ Jako malý kluk jsem se smál všem filmům, na jejichž obale stálo: „Do 18 let nevhodné.“ Takový režim mi rodiče nedopřáli, takže jsem se mohl kouknout, na co se mi zachtělo - když se dneska ohlédnu zpátky, zdá se mi to naprosto neuvěřitelný - takže došlo i na Vetřelce. A asi největší chybu jakou jsem mohl udělat, bylo, že jsem nejdříve viděl druhý díl a teprve pak doháněl počátek úmorné štvanice na oblíbenou Ripleyovou. Věřím, že ve své době to byl hit vyrážející dech svým stísněným prostředím, krásnými efekty a hrůzu nahánějící příšerou, jejíž vzhled i způsob lovu přitížil několika snům. Nostromo má něco do sebe a v jeho kulisách by člověk bloudit nechtěl. Deprese by se dostavila i bez příšery v zádech. Problém je, že už jsem věděl JAK to vypadá i CO to umí. Dítěti se akce přeci jenom zamlouvá víc než pomalu se rozjíždějící horor a já se nudil. I třetí díl se mi líbil víc a to vrátil téma nahánění s jedním vetřelcem. K filmu jsem se vrátil o mnoho let později, dost na to, abych zapomněl kdo kdy zemře a znovu jsem se nudil. Napětí se nedostavilo, naopak jsem se na konci smál funění hlavní hrdinky. Teď jsem to zkusil znovu s prodlouženou verzí, u níž můj starší bratr usnul a já… se znovu nudil. Je mi jasné, že svým zíváním tady jdu proti obří klasice, ale nemůžu si pomoct. Posádka sympatická a vesmír správně bezútěšný, nicméně se nedokážu zbavit dojmu, že ten film nemá při opakovaném koukání už co dalšího nabídnout. Ve vetřelci poznávám člověka nasazeného do obleku, většina lidí ze světa (z)mizí zrovna neoriginálním způsobem a hororovou atmosféru u mě kazí fakt, že každý o nestvůře ví, chápe nebezpečí, jaké představuje, a přesto si každý po lodi chodí, kam se mu zachce a ani si s sebou nebere zbraň a to i tehdy, kdy jsou jedním členem posádky vytvořeny asi čtyři plamenomety. Kdybych tam byl já lidičky a věděl, že se pohybuje větracím potrubím, tak plamínek z mého plamenometu míří na každý poklop, který míjím. Těžko říct, jak bych na ten film reagoval, kdyby mi ho někdo vymazal ze vzpomínek a já se na něj díval nanovo. Takhle bohužel tři hvězdy a verdikt nejméně výrazného dílu, jemuž jsem velmi vděčný za základy jaké do budoucna položil. Další tři díly s nimi naložily lépe, dle mého.

„Zvládneme to sami.“ „Si ze mě děláš prdel?!“ Doom byl vždycky o dvou věcech - o strachu a o zábavě. No, filmový bratříček se o strach snaží, ale veškerá snaha zůstává napůl cesty, protože prostředí je buďto strašně unylé, nebo to zabijí náhle vyřvávající hudba a nepříliš povedené hlášky mariňáků, co zkazí, na co sáhnou. Partu z druhého Vetřelce se už asi nikdy nepodaří napodobit, protože tady se až na pár hlubokomyslných výjevů řeší především to, že po půl roce služby má téměř každý chuť jenom na jednu věc a jakékoliv setkání s ženskou tak i vypadá. Moc inteligentní parta to vážně není (seržant vystřelí nově získanou zbraní, o níž si není jist, co vlastně umí, do blízkosti svého muže) a docela by mě zajímalo, jak by si vedla ve skutečném ozbrojeném konfliktu. Takže to není děsivé - i když děj v kanalizaci dobrej - a není to ani moc chytré, byť se průpovídky s chromozomy a genetickým kódováním snaží tvářit strašně moc inteligentně. Ale zábavné? Ano, zábavné to tedy je, asi jako správné béčko se vším všudy. Pekelných démonů se sice nedočkáme, pouze mutantů, ale nahánění po planetární stanici nenudí a pár scén je vyloženě lahůdkových - souboj v cele, závěrečná zabijačka z pohledu vlastních očí, příšera v nanostěně. Likvidace jednotlivých členů zásahového týmu si nehraje na žádný Pátek třináctého, ale brutalitou se nešetří a na nějaké přiléhání k postavám se nehraje. Rock dobrej, i když jeho proměnu jsem moc nepobral. Urban lepší, chtělo by to víc akčnějších rolí. Je mi jasné, že fanoušci herní série čekali něco jiného a že si každý přál, aby to byl o něco víc… chytřejší. Ale když se podívám na seznam zadaptovaných her, třešničky typu Far Cry, Resident Evil, Alone in the Dark, dopadlo to velice dobře, vlastně líp než dobře. Čtyři hvězdičky plně zasloužené, i když příběhu mohla být věnována větší péče. P. S. Český dabing je hodně dobrý a o dost zlepšil ono vojenské popichování za kterého tu tečou nervy, nebo se nasírá.

„Vy to nechápete. Nic nevíte. Není to takové, jak jsme čekali.“ A něco jiného bezpochyby čekal i divák. Obsahuje Spoilery. Bez okolků přiznám, že kdovíjak vytržený nejsem ani z prvního Vetřelce (vedou u mě až další díly), takže mě návrat režiséra neposadil na zadek, ovšem trailery už ano. Slibovaly totiž napínavou vyvraždovačku v hlubinách mrtvého vesmíru, výborné efekty a jakožto prequel snad i nějaké odpovědi, protože v komiksech a knihách s Vetřelčí náturou zběhlý nejsem. Režisér sice sliboval, že společnou to bude mít jen jeho DNA, ale i tak jsem se těšil. Těšil jsem se na napínavý příběh stále oblíbenějšího sci-fi žánru a sympatickou posádku, jejíž počet se bude postupně redukovat, dokud nezůstane vyvolený bojovník, potácející se vesmírem jakožto pološílený člověk, který přišel na kloub všem záhadám, ale dlouho se bude vyrovnávat s jejich odpověďmi. No, dostal jsem asi půlku toho, co jsem chtěl a možná i maličko víc. S lidskou posádkou problém nemám, sympatický mi byl nejenom vychvalovaný David v podání Michaela Fassbendera, ale třeba i sebeobětavý kapitán s vášní pro harmoniku či Vánoce. Problém je, že jim chybí nějaké hlubší vykreslení. Ve vetřelčí sérii byly postavy vždycky snadno zapamatovatelné, něčím památné (zastřelení pavoučka), takže jejich odchod ze scény se pokaždé tak nějak trefil na branku, jenomže tady je sedmnáct lidí a na diváka v jednom kuse útočí neznámé obličeje. Budiž. Efekty jsou skutečně překrásné (statická bouře) a vizuál je lahůdkově nádherný. Začátek, kde se pořád courá sem a tam a hází se teoriemi, vůbec nenudí a závěrečná vyvražďovačka a napínavý císařský řez to vyhodí vysoko k nadprůměru. Noomi Rapace jsem jako hlavní hrdinku dlouho neviděl, připadala mi špatně zvolená, ale popravdě, v Ripleyové by tehdy taky nikdo nečekal největšího soka mimozemských lovců. V akčních scénách mile překvapila, takže ano, jako nástupkyně mi přijde dostačující. Tady dle mého Prometheus neklopýtá. Ten statečně zakopává v logice. K čemu jsou vytříbené dialogy a broušený příběh o zrození nás i Vetřelců, když ho v jednom kuse křižuje do nebe volající tupost? Ve filmech to vážně nehledám, a pokud něco vidím tak to rád odpustím, ale tohle může soupeřit s Po zániku země. Stanice Strůjců je zmapovaná, lítají tam detekční čidla, všichni mají vysílačku a průzkumníci mají za sebou nějakých sto metrů od vchodu - rovinu s jednou zatáčkou. Pak se dva oddělují… a ztratí se… a to se zjistí až poté, co jsou všichni ostatní zpátky na lodi… načež se o jejich bezpečnost nikdo nestará. Prostě tam vydržte a přežijte do rána, dobrou. A už se to vrství. Jeden z badatelů jakožto správný vědec ihned šahá na neznámou látku a android triumfuje u všech kódů a panelů. Ten zvědavý android bez emocí, jehož se lidé dotknout pokaždé, když se do něj naváží za jeho nelidskost. Hologram ukáže zabití jednoho ze Strůjců a hned jsou podle lidí mrtví všichni, detektory života nenajdou jednoho v hibernaci a tak dále a tak dále. Scénárista Ztracených se rovněž nezapře. Příběh jsem napoprvé nepochopil a nadával jsem si za to sobě - nedával si pozor, nevšímal sis skrytých narážek a odkazů, zapomněl si přemýšlet. A tak jsem si Promethea pustil znovu, a kdyby na internetu nebylo vypsané vysvětlení těch nejpalčivějších scén, nechápu ho ještě teď. Co si budeme povídat, dvojka má hodně co napravovat. Hodně fanoušků nadává na čtvrtý díl Vetřelčí ságy, ale já si myslím, že skutečná ostuda přišla až teď. U mě ji naštěstí kompenzuje forma příběhu a jeho viditelní aktéři. P. S. Děkuju za prozrazení toho, jak Vetřelec vznikl. Věděl jsem, že je v něm (z něj) cosi... lidského.