bierce

bierce

okres České Budějovice

13 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 25.3.2020  21:52

    Film od fanouška pro fanoušky. Pro kohokoli, kdo se nevěnuje sběratelství vinylových desek a současně neholduje hc/punk hudbě primárně 80. a 90. let, bude tohle naprostá ztráta času. Ovšem ani pro ten zbylý, minimálně v Čechách velmi úzký segment, to není žádná výhra. Režisér vyzpovídal poměrně velké množství lidí, téměř bez výjimky pouze muzikanty a sběratele desek v jednom. Vystupují tu lidé z dnes už klasických kapel jako Black Flag, Minutemen nebo Dead Kennedys, zatímco mladší generaci zastupují např. The Bronx, Big Bussiness nebo Sunn O))). Problém je, že celá koncepce je značně stereotypní a nenápaditá. Připomíná to dotazníky v punkových zinech, kdy zpovídaný dostane pár stručných otázek na které odpoví. Konkrétně v tomto případě jde o první koupenou desku, oblíbený record store z mládí a obligátních 5 desek na opuštěný ostrov. Nejvíc mě bavil klasicky ukecaný Biafra a Kira z Black Flag, protože byla v totální opozici vůči všem ostatním a protože má ráda The Argument. Vzhledem k názvu jsem očekával větší zaměření na konkrétní desky a třeba i bližší náhled na grafickou stránku vinylu. Škoda.

    • 24.3.2020  04:07

    Už nevím co mě na tomhle filmu zaujalo a přimělo mě ho stáhnout. Kdybych se o Robertu Kramerovi nedozvěděl až díky shlédnutí tohodle filmu, tipl bych si že to bylo právě jeho jméno. Ale ať to bylo jakkoli, jsem rád, že jsem to udělal. Je totiž naprosto zřejmé, že Kramer byl člověk s jasnou a svébytnou tvůrčí vizí. Prakticky celý příběh se odehrává na roller derby stadionu nebo v jeho těsné blízkosti a sleduje primárně Serge a Nelly, mladý pár trávící většinu svého času právě zde. Zatímco Serge působí racionálně s realistickým náhledem na svět, Nelly je impulzivní a ochotná překračovat hranice, aby dosáhla svého cíle, čímž je cesta do Chicaga na mistrovství v roller derby. Zásadní překážkou v této cestě jsou chybějící peníze, což ovšem Nelly nebrání aby neustále nepřicházela se zoufalými a naivními nápady jak je získat. Na stadionu, který je vlastně jakýmsi zvláštním mikrokosmem s vlastními pravidly se ale pohybují i další postavy. Jednou z nich je i starší reportér, který coby častý svědek Nellyiných zoufalých výlevů navrhne mladému páru, že o jejich cestě napíše reportáž a skrze svého zaměstnavatele zaplatí cestovní náklady. Nelly se však zdráhá na tento návrh přistoupit, protože reportérovy motivace jsou poněkud nejasné a navíc do hry vstupuje tajemná dívka, pozorující neustále celou situaci z pozadí. S blížícím se závěrem nabývá celý příběh možná až metafyzických rozměrů. Schválně říkám možná, protože příběh se dá jistě chápat i zcela racionálně. Nicméně Manu, ona dívka v pozadí, působí jako jakási vyšší bytost, která dovede trestat a dovést jiné k prozření. Díky Kramerově vynalézavé práci s mizanscénou a celkové nedořečenosti jednání postav působí závěr filmu, i přes zdánlivou banálnost námětu, málem až tragicky. Nelly dospívá, ztrácí iluze a bez soucitu se zbavuje Serge, který je náhle tím slabším článkem páru, neschopným čelit nástrahám života. I po třech dnech ve mě film stále nějak doznívá. Cítím z něj zvláštní smutek nad bezstarostností mládí, které se už nikdy nevrátí.

    • 21.3.2020  02:04
    Le Horla (1966)
    ***

    Maupassantova Horlu jsem poprvé četl zhruba v 15 letech a dodnes je to pro mě na poli fantastické povídky jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků. Nedávno jsem zjistil, že existuje tato adaptace, a přesto že už dávno považuji sledování filmových verzí mých oblíbených literárních děl za činnost zcela zbytečnou, přesvědčila mě nakonec krátkometrážní stopáž a účast Laurenta Terzieffa. Příběh je prostý. Osamoceně žijící muž začíná pociťovat přítomnost jakési neviditelné bytosti, jež je mu neustále nablízku, nakukuje mu přes rameno když čte knihu, v noci mu usedá na postel a rdousí ho a postupně z něj vysává životní sílu. Na rozdíl od staršího filmu Diary of a Madman s Vincentem Pricem, kde z předlohy zůstalo jen základní torzo, je tato adaptace překvapivě velmi věrná. Jedinou změnou je mírná modernizace. Hrdina si nepíše deník, ale namlouvá komentář na magnetofon. S výjimkou neviditelného Horly je postava muže, ztvárněná Terzieffem, jedinou bytostí ve filmu. Kamera ho většinou snímá v pokoji nebo na procházkách přírodou, kde se často s pátravým výrazem otáčí a hledá neviditelné, případě zírá do zrcadla. Chápu, že nároky na herce, který musí sám ztvárnit postupný propad do šílenství, kvůli bytosti kterou nevidí, jsou nemalé. Proto ale existují ostatní filmové složky, jmenovitě kamera, zvuk, režie atd., které mají herce podpořit. Což se v tomto případě moc nepovedlo. Je možné, že díky znalosti povídky a jejího silného účinku jsem k filmu trochu shovívavější. Dokážu si tak lehce doprojektovat onu hrůzu z neznámého a bezvýchodnou atmosféru, které později významně ovlivnily i Lovecrafta. To bohužel pro film není úplně nejlepší vizitka, nicméně pokud má někdo nutkavou potřebu vidět zfilmovaného Horlu, tohle je určitě lepší volba než Diary of a Madman.

    • 20.3.2020  00:07

    Film z počátku klame a začíná jako stručná exkurze do historie komiksového média v Itálii. Pokrývá počátky stripu v denním tisku a mimořádně populární dobrodružné "pulpy" typu Flashe Gordona a Fantoma od sklonku nultých let dvacátého století přes útlum způsobený cenzurou během války až po nebývalý rozkvět na přelomu 50. a 60. let. Zhruba ve třetině filmu a současně s rokem 1965 ale přichází na scénu zásadní jméno italského komiksu Guido Crepax a film od tohoto momentu obrací směr a soustředí se už výhradně na něj. Detailně se rozebírá vliv kinematografie a popkultury na styl jeho kresby a strukturu komiksových prací, zmiňuje se spolupráce s režisérem Tinto Brassem a postupný příklon k námětům s výraznými prvky surreálna a erotična. Z formálního hlediska je film zajímavý tím, že se i přes poměrně obsáhlý komentář zcela vyhnul přítomnosti tzv. mluvících hlav. Namísto toho je až na dvě krátké ukázky z Eisensteinova "Alexandra Něvského" a Brassova "Col cuore in gola" poskládán výhradně z větších či menších detailů Crepaxových komiksů a kreseb. A samozřejmě výraznou osobitost filmu dodává i skromně použitá ale šarmantní psych beat hudba Sandra Brugnoliniho. Rád bych viděl podobný film o Kájovi Saudkovi. Oba pocházeli ze stejné generace, začínali víceméně stejnou dobou a jak jejich vlivy, tak témata měly mnoho styčných ploch. A při vší úctě ke Crepaxově tvorbě si myslím, že za odlišných dějinných okolností by se krčil hluboko v Saudkově stínu.

    • 19.3.2020  05:33

    Černobílá lowbudget duchařina evokující éru němého filmu a současně undergroundovou lofi nezávislou estetiku, která ve mě dokázala vyvolat to (ne)příjemné mrazení, známé především z duchařských příběhů předminulého století a tak vzácně se vyskytující v dnešní tajemství zbavené době. Zároveň je zásluhou obou hlavních protagonistek cítit i lehký náznak groteskna a dekadence. V roli nepokojného ducha samotná režisérka a coby její přeživší sestra weird folk hudebnice a ilustrátorka Dame Darcy, která se ve společnosti Bliss Blood z Pain Teens, Darcy Klotz z God Is My Co-Pilot , Barryho Londona z Oneidy a Franka Infanteho z Blondie podílela i na soundtracku.

    • 23.1.2020  03:39

    Děj tohodle kraťasu odehrávajícího se ve Švédsku za dávných pohanských dob je beze zbytku shrnut v samotným názvu. Samotná myšlenka obětování lidského života v zájmu vyššího cíle, konkrétně v tomto případě dobré úrody, potažmo přízně bohů, je minimálně pro současného člověka dost děsivá. Když se k tomu přidá působivá černobílá kamera, bezvýchodná atmosféra nočního lesa, plná děsivých věcí dalece přesahujících prosté myšlení tehdejších lidí a na svou dobu poměrně naturalistické scény, vznikne z toho pozoruhodný film, jež se dá bezpochyby zařadit mezi pionýry tzv. folk horroru.

    • 26.12.2019  06:05
    Dans le vent (1962)
    ***

    Rozkošný dokumentární náhled do pařížských módních trendů od zapomenutého novovlnného režiséra. Uvidíme spoustu ikonických stylových záběrů na mladé pařížanky, oblečené v posledních výkřicích módy a komentující svůj vztah k módě a množství prostředků nutných na její pořízení. Rovněž navštívíme fotosessions časopisu Elle za účasti tehdejších redaktorů, zodpovědných údajně za boom kozaček ve městě. To vše podbarveno instrumentální hudbou Serge Gainsbourga a s cool černobílou kamerou upomínající na ty nejlepší filmy Francouzské nové vlny. Ve výsledku nic zásadního, ale rozhodně roztomilá záležitost.

    • 10.12.2019  02:22

    Nízkonákladová ale vizuálně přesto působivá adaptace epizody z Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze. Alfons van Worden nachází pod šibenicí s mrtvolami dvou bratrů spanilou Rebeccu, sestru kabalisty, která mu po probuzení z mrákot vypráví příběh svých neúspěšných námluv s dvojicí duchů ze souhvězdí Blíženců. Narozdíl od známější Hasovy adaptace ze stejného roku je tento film pojat formálně netradičněji, místy to zachází až do hájemství experimentálního filmu, důkazem čehož jsou mmj. abstraktní animace Piotra Kamlera. Na mě to funguje jako perfektní lákadlo, abych se konečně pustil do Potockého knihy, nebo případně znovu koukl na Hasovu opulentní filmovou verzi.

    • 19.1.2018  00:50

    Domnělá sériová vražedkyně je popravena, ale vraždy pokračují dál pod taktovkou skutečného vraha, vydávajícího se do víru noční Paříže v přestrojení za ženu. Černobílá kamera sledující vizuálně velmi vděčné lokace v netradičních úhlech a místy nelineární střih svědčí o letmém otisku avantgardy. Pařížské ulice, noční život, častá nahota, sleazy atmosféra, disharmonická hudba, občasné WTF momenty, policejní informátor jménem André Breton, obří reklamní stojna s Barbarellou a závěrečná, téměř třetinu filmu trvající honička po střechách a ruinách Paříže vyvažují trochu nudnou první polovinu.

    • 27.1.2017  03:06

    Téměř čistá abstrakce, kde v barevných skvrnách místy prosvítají povědomé obrysy a tvary. Na chvíli se dost zřetelně objeví i Anaïs Nin, dávná múza Henryho Millera a jedna z průkopnic feministické erotické literatury, která film doprovází četbou své novely House of Incest. Nevím jestli by lepší porozumění onomu textu přispělo ke komplexnějšímu pochopení filmu, pravděpodobně ne. Takže nejvíc na mě zapůsobila hudba. Na dobu vzniku bych řekl, že poměrně revoluční elektronická kompozice, kterou bych tipoval nejdříve na polovinu let šedesátých.

    • 26.1.2017  03:28

    Kompilace oku lahodících scén ze tří kanadských národních parků, která soudě dle samotného závěru musela vzniknout na zakázku coby propagační film. Tvůrce se ale téma pokusil uchopit trochu netradičně a film je tak koncipován jako příběh mladé dívky na letní dovolené, následuje seznámení s charismatickým stopařem, založení rodiny a šťastný život s prvním dítětem. I když ve filmu uplyne minimálně 5 let, děje se tak bez většího vzruchu, všechny scény jsou zasazeny do krásných horských scenérií nebo na prosluněné pláže. Vyjma několika zvolání a jednoslovných dialogů je film prakticky němý, doprovázený téměř výhradně typicky šedesátkovou coctail hudbou. Plyne to vskutku lehce, bohužel je to trochu nuda. Z dnešního pohledu vidím jako přínos především první polovinu, obsahující značné množství scén schopných přiblížit dnešnímu divákovi skrze hlavní představitelku v sexy outfitech ikonická 60. léta.

    • 25.1.2017  02:59
    Silêncio (2007)
    ****

    Taková meditativní road movie ve starosvětsky avantgardním duchu. Má prvotní myšlenka, že si autor během výletu s přítelkyní natočil na starou šestnáctku pár minut hezkých záběrů, které posléze doplnil poetickými, významově poněkud neurčitými mezititulky a geniální pulsující hudbou Throbbing Gristle, se po přečtení rozhovoru s Ossangem stoprocentně potvrdila. Ta hesla dělící jednotlivé sekvence jsou z mého pohledu poněkud zbytečná, ale díky skvěle fungující vnitřní dynamice kamery a jejímu symbiotickému srůstu s perfektní hudbou nic nenamítám. Pohlcující film.

    • 22.6.2016  01:52
    23 Skidoo (1965)
    ****

    Výborná evokace postapo světa zbaveného veškeré lidské přítomnosti. Nejblíž je tomu začátek Boylova 28 Days Later nebo ta Bradburyho povídka o futuristickém soběstačném domě, který i bez lidí pokračuje v normálních denních činnostech. Některé záběry, jako třeba větrný vír v pusté ulici nebo stín houpaček pohybujících se lehce ve větru, bych si mohl pouštět ve smyčce a koukat na ně hodiny. Navíc během úvodních titulků hraje skvělá a na tu dobu dost nadčasová hudba, už jen kvůli ní stojí za to se k tomuhle zapomenutýmu dílku vracet.

    • 23.6.2011  23:18

    Na první pohled nízkorozpočtový, zato ale velice vtipný a sympatický film. Co do žánru, obsahuje Our Man in Marrakesh většinu prvků typických pro žánr eurospy, ale oproti jiným dobovým zástupcům tohoto žánru se pyšní několika výraznými plusy. Jednak je zde k vidění poměrně neobvyklé množství známých herců (pokud se ovšem zaměříme na tehdejší žánrové filmy) a za druhé pak dosti humorně posazený scénář, poskytující hlavní herecké dvojici množství zábavných a jiskřivých dialogů. Tony Randall není zrovna klasickým hrdinou tohoto druhu filmů, výrazně to však vytahuje vtipem a charismatem a s přitažlivou Sentou Berger, která zde byla v nejlepších letech, jim to moc sluší. Jinak Klaus Kinski standartně v roli poskoka hlavního sígra, za kterýho je taky nepřekvapivě Herbert Lom, Margaret Lee to sluší víc než jindy a Terry-Thomas je prostě neuvěřitelnej. Škoda, že nedostal víc prostoru. Co film sráží dolů, je mírná "televiznost", kterou to občas působí. Ve výsledku jde však o nadprůměrnou a rozhodně doporučení hodnou záležitost.

    • 3.4.2011  02:28
    Panta Rhei (1951)
    ****

    Vše plyne. Voda. Mraky. Světlo. Stín. Život. Čistá lyrika doprovázená vkusnou hudbou. Tentokrát střihová skladba v několika místech drhne, skvěle rytmicky vystavěné sekvence se však dají najít i zde. Ve srovnání s tematicky příbuzným, o rok starším, Spiegel van Holland vychází Panta Rhei jako slabší kus. Stejně tak nedosahuje kompoziční dokonalosti Haanstrova pozdějšího oscarového kraťasu Glas. I přesto se ale jedná o klenot zachycující vybroušenou filmovou řečí krásu a dokonalost přírody.

    • 18.3.2011  11:48

    Nádhera. Lyrické obrazy holandské krajiny a města viděné v odrazu vodní hladiny. Obraz se vlní podle intenzity a rychlosti vodního proudu, občas je narušen organickým smetím plujícím po hladině. Na změny rytmu přitom jemně reaguje i zdánlivě nezúčastněná hudba. Ostrý a přitom rozvlněný pohled černobílé kamery působí dojmem impresionistických obrazů. Bert Haanstra za tuto báseň v obraze získal zcela zaslouženě Zlatou palmu v Cannes.

    • 17.12.2010  05:37

    Ani ne dvacetiletý Jean Michel Basquiat hraje hlavní roli v tomto filmu odehrávajícím se v prostředí newyorkských undergroundových umělců. Označení filmu jako dokument není úplně pravdivé. Jedná se totiž zcela jednoznačně o hraný film s prvky fikce. Jeho dokumentárnost tkví především v ukázání zásadní umělecké komunity té doby a ve faktu, že většina účinkujících, včetně Basquiata, zde vystupuje sama za sebe. Film popisuje jeden den v Basquiatově životě. Ten je propuštěn z nemocnice a po zjištění, že přišel o střechu nad hlavou se toulá po ulicích, maluje po zdech a setkává se se známými. Díky tomu může být divák svědkem např. vystoupení new wave kapel Plastics a Tuxedomoon nebo legendární no-wave kapely DNA, jejichž video záznamy jsou značně sporadické. Největší hodnotou filmu jsou dnes bezesporu výše uvedené skutečnosti, na druhou stranu příběhová linie, ač není nijak zásadní nebo originální, má slušné zakončení a rozhodně nenudí. Film měl zvláštní osud, díky finančním problémům zůstal nedokončen a část materiálu se na dlouhá léta ztratila. Až v roce 1998 byl chybějící materiál objeven, díky čemuž mohl být film dokončen a následně v roce 2000 i uveden v Cannes pod názvem Downtown 81.

    • 12.12.2010  16:52

    Adaptace nepříliš známé povídky Franze Kafky, která vyšla v českém překladu jako Strážce hrobky. Osu příběhu tvoří dialog mladého hraběte a strážce rodinné hrobky, s kterým se hrabě seznámí při revizi svých zaměstnanců. Starý muž se silně nalomeným zdravím pak hraběti vypráví jak po 30 let každou noc odolává duchům mrtvých šlechticů, usilujícím o výstup z hrobky a setkání s žijícím zástupcem svého rodu. S postupujícím dějem se však příběh začíná klonit nečekaným směrem, opouští fantastickou linii a samotný závěr je pak velmi zvláštní a poměrně těžko dešifrovatelný, ponechávaje divákovi více možností k interpretaci proběhnuvšího. Veškeré dění se odehrává prakticky pouze v jediné, vznešeně působící, místnosti šlechtického sídla a oplývá nádhernou vysoce kontrastní černobílou kamerou. Se znalostí literární předlohy a případným lepším pochopením příběhu bych hodnocení rád zvedl na čtyři hvězdičky.

    • 9.12.2010  20:43

    Podivnost, z které čiší dekadence na všechny strany. Páteř filmu tvoří sekvence s malířem a fotografem Pierrem Molinierem (který proslul mimo jiné svým výrokem, podle nějž měl sex se svou zesnulou sestrou). Ten je zde zachycen ve své obvyklé podobě, v dámském korzetu, s rudou škraboškou a děrovanou punčochou přes hlavu, přičemž olizuje a hladí polonahou dívku, která ho vzápětí zase štípe do prsou. Scény s Molinierem jsou prostříhány záběry na muže, vyndavajícího si v detailním záběru umělé oko, povalující se nahou zakrvácenou ženu nebo otevřené makety těl novorozenců, určené zřejmě k výuce anatomie. Nejzábavnější je asi montáž záběrů postupně se odhalujícíhího Moliniera a detailu mužského genitálu a v reakci na to ohromený pohled roztomilé holčičky. Celé to doprovází varhanní hudba, upomínající na lunaparkovou sekvenci ze Spalovače mrtvol. Režisér filmu, francouz Jean-Pierre Bouyxou je filmovým kritikem, hercem a občas i režisérem libujícím si v obskurních žánrech. O tom ostatně svědčí i jeho spolupráce s lidmi jako Jean Rollin nebo Alain Payet. Soudě podle tohoto filmu, v míře dekadence své známější kolegy dalece předčí.

    • 6.12.2010  02:18
    Nymphomania (1993)
    **

    Značně syrová "pohádka" o tom, jak nadržený Pan zprzní v lese dovádějící nymfu a skrze svůj gigantický pyj ji připraví o život. O ničem jiném to vlastně není, ale jasně z toho ční autorčin názor na mužské pokolení. Tessa Hughes-Freeland byla částí newyorkského undergroundového hnutí známého jako Cinema of Transgression. Zřejmě nejznámějším členem byl fotograf a režisér Richard Kern, ale patřili sem ještě mimo jiné Nick Zedd, Casandra Stark, Jon Moritsugu, Kembra Pfahler nebo Lydia Lunch. Filmy těchto tvůrců měly společný velmi liberální přístup k zobrazování sexu a násilí a coby materiál 8mm film. Všechny zmíněné charakteristiky jsou pak typické i pro Nymphomanii. Bohužel kromě vcelku lacině podané myšlenky a graficky znázorněného probodnutí zevnitř nemá film moc co nabídnout.

    • 2.12.2010  02:59
    N[eon] (2002)
    ****

    Dave McKean je asi nejvíce znám coby comicsový výtvarník a především pak jako autor obálek fantaskní série Sandman. Trademarkem jeho tvorby jsou koláže kreseb, starých fotografií a různých předmětů, hojně poznamenané digitálními zásahy. Tento výtvarný, ryze osobitý a nezaměnitelný styl se pak silně promítá i do jeho filmové tvorby. Už na samém počátku McKeanovy profesionální dráhy stála spolupráce se spisovatelem Neilem Gaimanem, autorem výše zmíněného Sandmana, a ta s jistými pauzami trvá dodnes. Gaiman má coby literát podobně svébytný styl a jeho vliv je v tomto filmu silně cítit, i když v titulcích uveden není. Jednoduchý děj se odehrává v Benátkách, kterými se toulá stárnoucí muž, přemítající o svém životě. Na jednom náměstíčku však spatří přízrak nahé ženy a začne ho pravidelně sledovat. To ho dovede k činu, který mu navěky změní život. Město na laguně zde vyzařuje atmosféru smutku a pomíjivosti. Nabízí se srovnání např. s Roegovým Don''t Look Now, ale ten je spíše hrůzný, kdežto N[eon] je naopak melancholický a posmutnělý. V každém případě, mmj. i díky hudbě kapely Rachel''s, film způsobuje silnou touhu po návštěvě tohoto magického města, dříve než jej pohltí budoucí N[eon]y.

    • 26.11.2010  03:49

    V tzv. Magdalénském období se v jeskynních komplexech po celé Evropě začaly objevovat z dnešního hlediska nejvýznamnější pravěké malby. Byly mezi nimi i malby rukou. Černé nebo modré, hledící z granitových skal na bouřící oceán. Lidé, kteří je vytvořili, žili jiným životem než dnešní člověk. V souladu s přírodou, oddáni jí na milost a nemilost. Prostřednictvím maleb se snad obraceli ke svým bohům, duchovnímu i okolnímu světu. Marguerite Duras, známější mezi veřejností spíše jako literátka, bývá řazena do avantgardního literárního směru známého jako Nový román. Netradiční experimentální styl se pak logicky promítl i do její filmové tvorby. Zvuk je ve filmu tvořen pouze pochmurnou smyčcovou hudbou a autorčiným, rozvážně deklamovaným textem, jehož přibližný obsah (ve značně lyričtějším podání) je úvodem tohoto textu. Obraz tvoří záběry Pařížských ulic, pořízených v brzkých ranních hodinách nejspíše z jedoucího auta. Toto zdánlivě nesourodé spojení však funguje výborně a disponuje zvláštně meditativní atmosférou. Osobně chápu toto dílo jako báseň, které ač vyjádřeno prostřednictvím filmové kamery, je filmem pouze zdánlivě. Nutno vidět a zažít na vlastní smysly.

    • 22.11.2010  04:55

    Party Doll A Go-Go je obsahově standartní porno, po formální stránce jde však o podle mně velmi ojedinělý experiment. Film se skládá klasicky z několika scén, koitů, v nichž účinkují dvojice až trojice aktérů. Téměř vždy jde o dvojici muž-žena, ale dojde i na lesbický sex. To, čím toto porno vybočuje z tisíců jiných je výborná hudba a především pak v žánru zcela netypické využití střihu a celková stavba scén. Veškeré akce (rozuměj soulože) jsou totiž komentovány ostatními aktérkami. To se děje tím stylem, že kamera střihne na portrét dotyčné, která s pohledem do kamery pronese něco ve stylu ''hm, rajcovní", "jsem zlobivá holka", "udělej mi to pořádně" apod. Tyhle odbočky se občas opakujou ve smyčce třeba až čtyřikrát po sobě v rytmu hudby. To může být buď docela sexy, ale také značně iritující, v závislosti na přitažlivosti dotyčné aktérky. Hudba hraje prakticky nepřetržitě a obvzláště v první půli je opravdu skvělá. Jde o mix coctail a lounge music s výrazným feelingem 60. let a už kvůli ní to celé stojí za vidění. Největším problémem filmu je zřejmě jeho stáří. Především v líčení a účesech některých hereček jakoby ještě doznívaly 80. léta, která jak dnes všichni ví, byla velmi nevkusná. Zhruba v polovině zazní i tento geniální monolog z úst asi nejhezčí zdejší herečky, Jeanny Fine. Něco podobnýho se moc často neslyší, natož pak v pornu: "Nemám ráda ohňostroj, rozsvěcuje oblohu a já mám ráda tmu. Černá mi vyhovuje. Co? Octli jsme se snad ve špatným beatnickým filmu? To je ono! Jdi na mě s řemenem. Máš snad pocit, že budeš silnější, když mě znetvoříš? Sněz mě očima. Jéje, ona říká i hluboké myšlenky. Vsaď se, že četla Hobita. Mohla bych udělat nějakej kraťas. Mozek mi popraská, třeskne a roztrhne se. Čím víc mluví, tím víc mám chuť děkovat Alláhovi za léky proti depresím. Trestej mně, řekni mi, že sem nebyla hodná holka. Zapomeň na hříchy. Já jsem sluha Gándhího. Jsem špatná, špatná holka. Potřebuju to. Moje skvělá prdelka už čeká. Nevadí mi sentiment, ale nic horšího nechci. Jinak se ze mě stane Nervózní Nellie. Cítím se být ponížena. Povídej mi o někom, kdo si taky potřebuje sám pomáhat." Jediná věc, která by snad mohla trochu osvětlit podivnost tohoto díla, je skutečnost, že pochází z dílny tvůrců proslulého post-apokalyptického porna Café Flesh. Na rozdíl od tohoto kusu je ale Party Doll a Go-Go zábavnější a divácky přitažlivější.

    • 18.11.2010  04:27
    Drum Struck (1992)
    ****

    Malá černobílá obskurnost, z který je ale cítit ohromný nadšení pro věc. Tipnul bych si, že to natočila parta kamarádů o víkendech na půjčenou 16 nebo super-8. Ve zkušebně pochybný surf-rockový kapely, složený z podivných existencí (hodně špatná zpěvačka, kytarista, stavící hluk nad vše ostatní a postarší pár, tj. chlapík s vizáží hraběte Draculy a tlustá saxofonistka se zablokovaným krkem), se koná konkurz na bubeníka. Nařvanýho chlápka s kompletníma bicíma, ale totálně převálcuje hubenej kluk s maximálně okleštěnou a nekompletní soupravou, kterej se zjevně narodil jenom pro bubnování. Poraženej typ to neunese a v nedalekým lomu ho umláti kufrem od auta a následně ještě usmaží pomocí startovacích kabelů a autobaterie. Klučinovo noví spoluhráči ho ale oživí elektrickým proudem a tak se může za pomoci paliček a činelů pomstít. Mezi největší klady, vyjma skvěle vybraných herců a dost černýho humoru, patří i dvě surfový pecky, první zahraná na konkurzu a druhá podbarvující závěrečný titulky. Zajímavostí je pak to, že zřejmě jediný oficiální vydání zažil tenhle film coby bonus na originální videokazetě Tetsuo: The Iron Man Shinya Tsukamoty.

    • 18.11.2010  00:18
    Shiatsu Oja (1989)
    ****

    Poměrně neznámý kraťas japonského cyberpunkového klasika, tematicky řazený do druhého období Ishiiho tvory, zvaného Psychedelic years. Dle tvůrcových vlastních slov vznikl coby jakási mentální terapie. Základním tématem filmu je tradiční japonská masáž šiacu, jejímž účelem je dosažení energetické rovnováhy v těle pacienta prostřednictvím působení na akupunkturní body. Jednoduchý děj zachycuje masáž mladé ženy starým mistrem šiacu. Nahlédneme i přímo do těla ženy, kde se začínají probouzet jednotlivá nervová centra a vytvářejí tak pulsující energetickou síť. Následkem je pak Probuzení, přechod do jiných sfér. Konec je geniální a vryje se na dlouho do paměti. Na diváka film působí asi podobně jako zmíněná masáž na pacienta. Toho je dosaženo čistým filmovým jazykem, silně do modra laděnou výtvarnou stránkou a brilantním technickým provedením tzv. vnitřního světa čaker a aku bodů. Film, ke kterému se rád znovu vracím.

    • 16.11.2010  14:30

    První film Jeana Rollina je na hony vzdálen pozdějším dílům, které ho proslavily. Film nese ještě podtitul Evocation de Tristan Corbiere, který ho v podstatě plně vystihuje. Corbiere byl francouzský básník, který prožil většinu života na pobřeží Bretagne. Jeho poezie byla tímto velmi ovlivněna, čerpala především z prostředí moře a života s tím spojeného. Jedinou publikovanou sbírkou za jeho života byla právě Les amours jaunes (u nás vyšlo jako Žluté lásky). Rollin nechává vypravěčem recitovat báseň Le poète contumace (č. Básník odsouzený v nepřítomnosti), poslední ve zmíněné sbírce, a doprovází ji působivými obrazy mořského pobřeží, na kterém si hraje dvojice dětí s osamělým poetou, hrdinou recitované básně. Zvuková stopa je tvořena křikem racků a šuměním moře a společně s černobílou kamerou vyvolává pocity osamělosti a melancholie. Zkrátka vjemy, jež zastihnou člověka, který zůstane osamocen na břehu moře, nejlépe v brzkých ranních nebo pozdně odpoledních hodinách. Snaha o vytvoření podobné atmosféry je asi jediným spojovacím prvkem mezi tímto debutem a Rollinovými pozdějšími eroticko-upírskými spektákly. Ale stejně jako u nich je výsledným dojmem spíše nuda než vytržení.

    • 15.11.2010  20:13

    První filmový pokus známého provokatéra a vizuálního labužníka Kena Russella. Je samozřejmě nutné brát v úvahu dobu vzniku, nepříliš kvalitní filmový materiál a zřejmě i nulový rozpočet, nicméně od tvůrce Russellova formátu bych očekával poněkud více invence alespoň po technické stránce. Na druhou stranu je zajímavé, že už zde se objevují Russellovy pozdější trademarky, konkrétně zde muž na vozíčku. Celý film je, zřejmě úmyslně, laděn v duchu starých grotesek. O příběhu se nemá smysl zmiňovat, to nejzásadnější zcela vystihuje název, a navíc to působí dojmem, že film nebyl nikdy zcela dokončen. Hodnota téhle prvotiny tkví skutečně pouze v tom, že se jedná o prvotinu Kena Russella.

    • 15.11.2010  00:08

    Tahle desetiminutová surrealistická hříčka je zajímavá z několika hledisek. Jednak jde o jednu ze vzácných režijních příležitostí scénáristy Jean-Claude Carrièra, známého především ze spoluprací s Buñuelem. A za druhé, u tohoto filmu se Carrière poprvé pracovně setkal s Milošem Formanem, který se zde podílel na scénáři. Jednoduchý příběh zachycuje příjezd muže (brilantně zahraný Michelem Lonsdalem) s partnerkou do luxusního hotelu. Po zapsání se do hotelové knihy a příchodu na pokoj začne série podivných událostí, kterou odstartuje záhadné zmizení nůžek na nehty (odtud anglický název filmu, The Nail-Clippers). Pointa ve výsledku není nikterak překvapivá, film však disponuje zvláštní znepokojivě-groteskní atmosférou a i díky ní stojí rozhodně za pozornost.

    • 20.10.2010  01:02

    Fascinující audiovizuální koláž upozorňující na postupnou degradaci přírody vlivem neustávající lidské činnosti. Autor pracuje především se záběry městské zástavby Los Angeles a konfrontuje je s pouštní krajinou v okolí města. Díky téměř neustálým časosběrným záběrům, které jsou navíc použity jako vrstvy, jež se vzájemně (a nutno říci, že velmi promyšleně) prolínají a doplňují, dosahuje autor velmi silného vizuálního dojmu. Ten je podpořen zvukovou stopou, tvořenou koláží free jazzu a občasných ruchů a hlasů, která někdy určuje jeho rytmus, jindy se zase obrazem nechá vést. Film je navíc protkán několika příběhy či sděleními ve formě mezititulků, jež mi silně evokovaly literární styl Edwarda Goreyho. Ve výsledku rozhodně fascinující dílo, možná poněkud obtížně interpretovatelné.

    • 10.9.2010  10:06

    Žraločí jeskyně je žánrovým zařazením dobrodružný film s náhlými horrorovými a mysteriózními přesahy a na konci možná i trochu sci-fi, podle toho, jak to chce divák chápat. Jak je zde uvedeno v obsahu, příběh se začne odvíjet nalezením dlouho ztraceného potápěče Andrése, trpícím amnézií. Mezitím se po selhání všech zařízení zřítí do moře letadlo převážející mimojiné kontraband určený pro místní gangstery. Ti se se ztrátou kufru nechtějí smířit a najmou si právě Andrése, aby kufr vyzvedl z mořského dna. Během prvního pokusu o vyzvednutí však zjistí, že kontraband se nachází v podmořské jeskyni obývané žraloky, kteří jakoby spí na dně a jak později vyjde najevo, zřejmě psychicky ovládají události nad hladinou. Andrés si rovněž začne uvědomovat, že právě tato jeskyně je příčinou jeho zmizení a ztráty paměti. Posedlý myšlenkou objasnit její záhadu se do ní opakovaně potápí a s tím narůstají i jeho podivné podmořské zážitky. Trpí halucinačními vizemi jakéhosi potopeného dávného města, které občas překryje silueta robota či mimozemšťana s anténkou na hlavě a nakonec je nucen bojovat s náhle probuzenými žraloky, přičemž jako štít používá mrtvolu posléze jen torso těla jiného potapěče. Samotný konec je možná nejpodivnější, co jsem kdy viděl. Namísto obvyklého oznámení ''The End'', ''Fin'' apod. se dočkáme velkého červeného otazníku, což svědčí o tom, že ani samotní tvůrci si nebyli jistí co to vlastně mělo všechno znamenat. Pointa neexistuje, vysvětlení žádné, na druhou stranu film obsahuje jednu velice působivou scénu, z které bych měl nejspíš noční můry dodnes, vidět ji jako dítě. Působí trochu dojmem, že byla vystřižena z jiného filmu, ale určitě jde o nejvíc zapamatováníhodnou věc z celého filmu. Ostatně odkazuje na ni i parádní malovaný obal videokazety. Nocí se plavá malá jachta a v podpalubí je několik lidí, převážně hippies a jedna malá dívka se strašidelnou panenkou. Všichni mají podivný strnulý pohledy, k tomu jedna máníčka hraje na kytaru hypnotizující píseň. Najednou se všichni zvednou a v čele s holčičkou vyjdou na palubu a postupně naskákaj do vody. Ta strašidelná panenka se vznáší těsně pod hladinou, osvětlená měsíčním světlem, kamera najíždí na detail a pak jí z pusy začne proudit spousta krve. To samozřejmě přiláká žraloky. Už jenom kvůli téhle scéně stojí Žraločí jeskyně za vidění.