bierce

Pohlcující vyznání lásky rodnému kraji vedené rukou zenového mistra, vyžadující od diváka naprostou rezignaci na jakékoli dějové aspirace a soustředící se výhradně na lyrický záznam krajiny. Kamera zprvu jen klouže po vlnách omývajících břehy jezera Garda, doprovázena jejich temným hukotem, občas se ponoří pod hladinu a postupně začíná dokumentovat i vnitrozemskou krajinu se zprvu nenápadnými a pomalu se vyjevujícími důkazy lidské existence. Jezero však hraje prim a jeho vody jsou zde téměř všudypřítomné. Těch několik málo lidských postav je zachyceno jaksi mimoděk a perfektně zapadají do zvláštní bezčasé atmosféry celého filmu. V jednu chvíli, kdy je možné z dálky vidět dvojici přicházející k břehu jezera, jsem si vzpomněl na Marii Callas, která tato místa milovala a často zde přebývala a tak si představuji, že ta dámská postava v bílém kabátku je právě ona, a že se hodlá projet na loďce, aby vychutnala poslední paprsky podzimního slunce.

Na počátku tohoto komorního dramatu se seznámí veterinář Hugues prostřednictvím seznamovací agentury s atraktivní Jeanne, žijící osamoceně v rozlehlém domě kdesi v Paříži. Jelikož sympatie jsou vzájemné a dům navíc splňuje všechny mužovy (nutno říci, že poněkud zvláštní a přemrštěné) požadavky, bez velikých odkladů se nastěhuje a zařídí si v domě ordinaci. Brzy však začne pozorovat v chování Jeanne nuance, jejichž zdánlivá nevysvětlitelnost ho dráždí a dokonce ji kvůli tomu začne sledovat a spřádat paranoidní teorie. Současně s tím se dům díky provozu ordinace plní množstvím rozličných druhů zvěře, což s rostoucími zvukovými projevy jeho exotičtějších zástupců jen stupňuje paranoiu obou partnerů. Vše graduje v nečekané, snad až surreálné a na můj vkus trochu moc na sílu použité pointě, jež je ovšem toho druhu, kdy při správné konstelaci rozpoložení a přístupu diváka dokáže tít velmi hluboko a zanechat nesmazatelný dojem. Téměř celý film se odehrává uvnitř domu a společně s častými detaily bizarních zvířecích tváří a střídmou neveselou hudbou tak vyvolává značně stísňují pocity s bonusem v podobě nezamýšlených aluzí na současný karanténní stav a zmínkami o smrtelném nebezpečí pro celé lidstvo v podobě miniaturních neviditelných organismů. Velkým překvapením pro mě byl i soustředěný projev scénáristy Carrièrea v hlavní roli veterináře Huguese.

Vizuální doprovod k zvukové "básni", jež je součástí rozsáhlejší skladby Die Ursonate oder Sonate in Urlauten stvořené ve dvacátých letech minulého století známým dadaistou Kurtem Schwittersem. Tento výňatek se skládá ze shluků abstraktních slov, jejichž leitmotivem je právě úsloví Primiti Too Taa. Ed Ackerman tento dada výtvor kongeniálně doprovodil jednoduchou stop-motion animací využívající litery z psacího stroje a reagující na nejjemnější změny intonace v přednesu kanadského básníka Colina Mortona. Vynikající záležitost, která se mi asi především zásluhou Mortonova přednesu vpálila do mozku, a kterou s menšími intervaly rád sleduji opakovaně.

Na svoji třetí středometrážní zkušenost s Antoniem Mercerem jsem se po filmech La Cabina a La Gioconda está triste hodně těšil a bohužel to tentokrát nesplnilo očekávání. V souladu s výše zmíněnými filmy je na začátku nastolena chmurná premisa, a sice masové vymírání ptáků ve velkých městech vlivem rapidního rozvoje provozu a průmyslu a s tím spojeného znečištění ovzduší. Následně však film přejede na vedlejší kolej a po zbytek stopáže se střídavě soustředí na eskapády seniorského páru při snaze o udržení si čerstvě zakoupených kanárů. Doufal jsem, že alespoň v závěru se vše ve zlé obrátí, nicméně marně. Chmurné, občas až groteskní ladění příběhu spějící k prosté, absurdní ale naprosto zdrcující pointě bylo tím hlavním co činilo oba výše zmíněné filmy unikátními. Tady to z větší části chybí, a namísto toho zde za mimořádně otravné hudby poskakují dva přiblble se tvářící důchodci a zažívají naivní scénky jak vystřižené z Mladého hlasatele. Hádám, že vinu na tom nese momentálně chybějící scénárista José Luis Garci. I když by se tak z mého odsuzujícího popisu mohlo zdát, není to nakonec vůbec tak špatné. Má to pěknou kameru, vyzařuje z toho nakažlivě letní atmosféra a občasné záblesky lidské solidarity i trapnosti. Pokud se divák obrní proti jisté míře infantilnosti, zosobněné ve dvojici hlavních postav, může si to asi i docela užít.

Na tomhle kraťasu mě zaujala synopse, která mi okamžitě připomněla vyprávění chvástavého nakladatele z finále prostřední části Bolañových Divokých detektivů. Základ příběhu je skutečně téměř totožný, hlavní rozdíl je v zasazení vyprávění do blíže neurčené minulosti kdesi v Bretani. Zachycuje mladého pasáčka, který při pokusu o chycení kozla spadne do hluboké jámy uprostřed lesa. Jeho starý a téměř slepý děda pak vzburcuje skupinku pověrčivých vesničanů, která se uprostřed noci vydá na prokleté a negativní aurou opředené místo s cílem chlapce zachránit. Film je docela přesvědčivý v přenesení emocí, jimiž na prosté vesničany působí člověkem nezkrocená příroda a její potenciálně nadpřirozené a nebezpečné síly. Podobné příběhy rezignující na jakoukoli spojitost s tzv. moderním světem nejsou zase tak časté, natož kvalitní, a o to víc mě mrzí nezvládnutý, resp. chybějící konec. Jsem sice rád, že nedošlo k lacinému zvratu, jenž by se dal asi docela oprávněně očekávat už jen vzhledem k názvu filmu, na druhou stranu náhlé utnutí děje bez jediného vysvětlení také nebylo příliš šťastné. Což je škoda, protože potenciál zde byl poměrně silný.

Netradiční portrét/pocta jazzovému pianistovi Budu Powellovi, zachycující ho během procházek po Kodaňských periferiích a podkreslená jeho líně melancholickou hudbou. V netypických černobílých kompozicích se po větší část stopáže prochází po parcích, přístavu a jakémsi smetišti, nemluví a jen se smutně odevzdaným pohledem pozoruje ptáky nebo civí do kamery, přičemž působí dojmem těla bez duše. V kontrastu s tím je v druhé části několik krátkých scén z klubového vystoupení, kde vypadá podstatně živěji a spokojeněji. Tyto scény jsou doplněny komentářem další jazzové ikony, Dextera Gordona, který střídmě popisuje Budův inovativní styl hraní a počátky jejich přátelství. S vědomím o Powellových dlouhodobých psychických a zdravotních problémech tak jde o dojemnou ukázku přátelské podpory v nelehké životní situaci a zároveň unikátní a velmi osobní vhled do finální životní etapy předčasně zesnulé legendy bebopu.

Experimentální animovaný autoportrét samotného tvůrce, v kterém, jak napovídá název, hraje především jeho hlava. Griffin vypráví, jak byla v dětství hladká, naivní a dětská, přičemž tehdy kreslil velmi detailní, propracované obrázky s psychologickými podtóny. Nyní, v dospělosti, je tomu přesně naopak, což názorně ukazuje morfující smrští jednoduchých kresbiček tváří. Za frenetického mixu zrychlených hlasů a místy až free jazzové hudby zároveň rozehrává v druhém plánu zběsilé animace své vlastní tváře v různých grimasách, vzniklé z větší části pomocí xeroxu. Tyto dvě linie, tedy reálná podoba i stylizované kresby, pak ve vzájemné symbióze dospějí do závěru, vracejícího se v mírné obměně na začátek filmu a symbolizujícího vztah mezi tvůrcem a dílem v různých etapách života.

Meziválečnou avantgardou silně nasáklý film-esej pojednávající o kultuře bydlení, respektive nutnosti její změny. Zpočátku se soustředí na několik bytových interiérů s masivním, starobylým nábytkem, zařízených ve stylu obvyklém pro 19. a první část 20. století a za pomoci inscenovaných situací, zahrnujících např. přípravu jídla, dokazuje jejich nepraktičnost. Coby řešení pak nabízí tehdy stále ještě novotou vonící architektonický styl známý jako funkcionalismus. To je filmařsky podepřeno salvou scén z čistě a prostorně působících interiérů i exteriérů mnoha moderních budov z celého světa s praktickými ukázkami funkčnosti moderního nábytku. Jelikož je Hans Richter jedním z nejvýznamnějších jmen vzešlých z avantgardních kruhů, na filmu je to silně znát častým užíváním stop motion animace, netradičními úhly kamery, dvojitou expozicí a především perfektně rytmizovanou montáží. Proto je docela překvapivé, že organizací Fondazione Cineteca Italiana nově zrestaurovaná verze filmu byla doplněna naprosto se nehodící ambientní elektronikou. Naštěstí to není nijak zásadní problém. Film byl původně němý, takže se dá doplnit jakoukoli jinou hudbou. Výborně v tomto směru fungují třeba první tři tracky alba Dream Weaver od Charles Lloyd Quartet.

Indie kraťas o vědci, který propásl zásadní okamžik svého života, a sice pozvání na rande od sympatické kolegyně, a proto vyvíjí stroj času. Sedm let poté se s pomocí již fungujícího stroje vydává opakovaně zpět do minulosti, aby zvrátil své tehdejší rozhodnutí. Časové paradoxy bohužel nejsou příliš dobře promyšleny, takže i průměrný divák se zkušeností z The Butterfly Effect nebo 12 Monkeys najde řadu logických lapsů. Věrohodnost v tomto směru ale očividně nebyla tím hlavním cílem. Cesty časem zde slouží spíše jako berlička pro decentní romantickou linku, takže pro nenáročného diváka se zálibou v lehce netradičních romantických komediích to může zafungovat docela dobře.

S masivním rozšířením videa v půlce 80. let se nové technologie chytla i aktivnější polovina undergroundových ikon, bratrů Kucharových. Pro George to v praxi znamenalo rapidní snížení nákladů a tím pádem několikanásobné navýšení každoročně vyprodukovaných filmů. Jedním z nich je i tahle bizarní kombinace home videa a "haunted house" filmu, jejímž primárním účelem byla zřejmě prostá návštěva Christophera Coppoly v domě jeho slavnějšího bratra, Nicolase Cagea. Zatímco Coppola připravuje večeři a rozebírá u toho velmi netradiční omáčku k těstovinám, svého bratra a podivnou nepřátelskou náladu domu, Kuchar pomocí strašidelné hudby a vtíravé kamery s občasnou změnou barevného spektra a jiných laciných efektů dosahuje dosti stísňujících pocitů. Kvůli použitému video materiálu a tmavým interiérům domu je kvalita obrazu docela tragická, ale díky osobité a jaksi podvratné náladě to stojí za pozornost. Myšleno samozřejmě pro poučeného diváka.