bierce

Představy starého prasáka Stana a.k.a. Serge podruhé a naposledy. Gainsbourg si roli zkrachovalého scénáristy a alkoholika napsal očividně na tělo, ale na rozdíl od předchozího Charlotte for Ever zde jeho postavu ztvárnil významný režisér a producent Claude Berri. Stan je v jeho podání zahořklým stárnoucím chlápkem, vybíjejícím si zlost ze své impotence na nebohé a přesto jej stále milující manželce. Živí se doučováním angličtiny (což je docela vtipné, protože Berri má naprosto šílenou výslovnost a nejsem si jist nakolik bych byl schopen jím zhusta citovaným výňatkům ze Shakespeara rozumět bez anglických titulků), kteroužto činnost upřímně nenávidí s výjimkou návštěv okaté Natachy. Ani její nezletilý věk pak nebrání Stanovi v tom, aby ji opakovaně a stále explicitněji neobtěžoval, což se mu později stane osudným. Snad pro jeho rozhodné odhodlání nesmířit se s přicházejícím stářím však stále vzbuzuje jakýsi náznak sympatií. Je známo, že Serge byl totální solitér, který se nebál jít do extrému. Představa, že by něco podobného vzniklo dnes, je v podstatě nemyslitelná. S odstupem tří dekád se navíc ukazuje, že Gainsbourg se tímto svým posledním filmem bez patosu rozloučil se svou dobou a zároveň ukázal vztyčený prostředník té současné, někdy snad až přehnaně korektní.

Přesto že tenhle film údajně vyhrál hlavní cenu v kategorii krátkometrážních dokumentů v Benátkách, dokumentu, alespoň v dnešním chápání žánru, je v něm pramálo. Jde mnohem spíše o narativní městskou odyseu cca šestileté studentky houslí, odehrávající se v reálném prostředí Varšavského Starého města, v pauze mezi hudebními lekcemi. V jistém smyslu bedekr a zcela jistě pohled skrze závoj času do dávných dob bez moderních technologií a masového turismu, takže věřím, že pro současné generace to může působit až dojmem nějaké adult fantasy. Rozhodně jde o velmi povedený náhled do onoho věku, kdy všechno působí neobyčejně a dobrodružně a kdy se sgrafita na fasádě domu dokážou stát rozbuškou pro výtrysky imaginace, vedoucích potenciálně až k ohrožení silničního provozu a života. Velmi důležitou roli hraje i muzikální vnímavost hlavní hrdinky. Ta totiž pozoruje okolní svět především prostřednictvím pouličních zvuků, které v jejím prožívání nabývají podoby jakýchsi městských symfonií, ve skutečnosti vlastně čisté musique concrete. Ostatně prvotní idea ke vzniku filmu vzešla prý od autora hudby Andrzeje Markowskiho, takže žádné velké překvapení. I když jde v rámci dobového úhlu pohledu o dětský film, dnes už ho snad paradoxně mnohem víc ocení starší generace, jelikož dokáže nostalgicky evokovat ztracené dětství a současně už téměř mýtické "staré zlaté časy". Jsem v silném pokušení dát pět hvězd.

Černobílý kraťas pracující výrazně s nedořečeností a znepokojivými detaily. Zachycuje starého muže během zdánlivě obyčejných situací, zahrnujících např. příchod domů v nočních hodinách, cestu vlakem, návštěvu jakéhosi úřadu nebo spánek. Zároveň se však dějí i jiné, zvláštní a občas trochu strašidelné jevy, vyvolávající u diváka v daných situacích naprosto nepatřičné pocity. Ve spojení se zádumčivou hudbou to pak působí velice tísnivě a zároveň jaksi metafyzicky. "Děj" je skoupý na jakékoliv racionální vysvětlení, ale současně jakoby zde byly přítomny náznaky, vnášející do něj možná nějaké světlo. Trochu to připomíná sen s letmými přesahy do noční můry.

Historicko romantické dobrodružství ve stylu všech těch Tulipánů, Cartouchů a jiných dobrodruhů zasazené tentokrát do Itálie. Jak známo, tento filmový žánr šel vždy nejlépe Francouzům a jelikož zde jde z větší části o italskou produkci, je nutné počítat s tím, že Il magnifico avventuriero je spíše chudým příbuzným svých francouzských bratříčků. Je to znát především na výpravě. Nevím sice jak vypadal Řím v první polovině 16. století, ale pár záběrů na dvě papundeklově působící hradní věže a jedno menší náměstíčko mě příliš nepřesvědčil o tom, že se dívám na hlavní město tehdejšího světa. Hlavní hrdina Benvenuto Cellini, mmj. reálná historická postava, je sice sympaticky a poměrně netypicky umělcem, bohužel tím ale výčet jeho kladných vlastností končí. Pominu-li jeho profesi sochaře, je především zlodějem, penězokazem a amorálním idiotem, co přemýšlí hlavně ptákem a jemuž jsem větší část filmu přál bolestivou smrt. U tohoto žánru je to myslím docela zásadní problém. Na druhou stranu, při zběžném pročítání životních osudů skutečného Celliniho, se zdá, že filmaři při jeho vykreslení možná nebyli zase tak daleko od pravdy.

Solidní haluz silně těžící z probíhající hippie éry. Příběh je orámován vzpomínáním galeristy Darbona na výtvarníka Valeryho. Ten je psychicky rozpolcen vztahem k osmnáctileté dívce a zároveň láskou k manželce a svým dětem, jejichž miniaturní verze žijí v lednici a které se tímto bizarním způsobem snaží ochránit před nástrahami venkovního světa. Děj je od samého počátku narušován vpády do psychedelických animovaných vizí tematizujících převážně sexuální život hlavních postav ale i hraných alegorických scén, vyjadřujících se v až surrealistickém duchu k tématům ženské emancipace a policejního násilí. Na můj vkus je to tematicky poněkud rozhárané a "vytriplé" snad až za hranu srozumitelnosti, ale za shlédnutí to rozhodně stojí už kvůli působivému psychedelickému vizuálu a skvělé hudbě Bernarda Parmegianiho a skupiny Gong.

Výborná záležitost o jednom nečekaném setkání s cizí inteligencí disponující působivou černobílou kamerou, jednoduchou ale dokonale funkční výpravou jakožto i silným, trochu otevřeným koncem s chytlavou písničkou, odkazující se k předchozímu ději, v samotném závěru. Zkrátka film, na který se výborně hodí ono otřepané rčení o kvalitní muzice za málo peněz a jenž by si klidně zasloužil zařazení do seriálu Twilight Zone, podobně jako se to přihodilo francouzskému La Rivière du hibou Roberta Enrica. Což není třeba brát jako srovnání, vzhledem k tomu že Gdzie jestes, Luizo? se nebere tak vážně.

Krátký dokument seznamující diváka s pozapomenutým malířským hnutím druhé poloviny devatenáctého století působícím převážně v Toskánsku. Macchiaioli, jak se účastníci tohoto hnutí nazývali, zavrhli většinu zažitých stereotypů typických pro tehdejší akademickou malbu a vydávali se zhusta do přírody a na venkov, kde se snažili zachytit skutečnost v přirozených barvách s důrazem na fyzickou i emocionální stránku výjevů. Vzhledem k tomu, že film je při svých necelých osmi minutách poněkud stručný, bude pro případného zájemce o toto téma patrně přínosnější vyhledat si informace na internetu. Z dnešního pohledu je proto film zajímavý především coby rané dílo pozdějšího kultovního tvůrce, jehož sadistické tendence jsou letmo patrné už zde, konkrétně ve výběru a detailním popisu jednoho plátna, zachycujícího naturalistickou válečnou scénu.

Hodně vtipná satira na americký středostavovský způsob života s (pro diváka neseznámeného s tvorbou bratrů Kucharových) nečekaným a poněkud dada zakončením. V hlavní roli lehce přesluhující, i když jak jsme na začátku upozorněni "very talented and lovely", MILFka Floraine Connors, která se kvůli netečnému manželovi rozhodne utopit ve vaně. Když se jí to nepodaří, vydá se do parku a sbalí mladýho floutka, co vypadá jako jeden ze tří sígrů z Neználka ve Slunečním městě, ovšem po menší plastice tváře. Téměř minutu dlouhá scéna, kde se schyluje k polibku, aby byla v zásadní moment střižena scéna se seroucím psem, je k nezaplacení. I přes to, že většina zdejšího obsazení (přesněji řečeno 3 herci ze 4, nepočítaje v to psa) vypadá a hraje jako exponáty z nějakýho panoptika nebo lehčího filmu Johna Waterse a na konci se to iracionálně překlopí do béčkovýho filmu ve stylu Eda Wooda, je to veliká legrace s velice osobitým stylem. A navíc byla má anglická slovní zásoba obohacena o vskutku renesanční slovo 'sluck'.

Notně bizarní "pokračování" Červené Karkulky. Ta už je zde ženou v letech, psychicky značně poznamenanou manželstvím s nenažranou "sviňou", jejíž jediná aktivita je omezena na obludné žraní klobás, krkání a bzdění. V okamžiku nejvyššího zoufalství si proto povolá na pomoc myslivce, který ji už kdysi za mladých let zachránil z vlčích útrob. Loutky ztvárňující postavy a vlastně celá scéna působí jako něco mezi Švankmajerem, bratry Quayi a Včelími medvídky. Díky vizuální spřízněnosti s prvními dvěma vzory jsem zpočátku očekával jistou míru "artu", ale jde spíš o nenáročnou loutkovou exploitation báchorku s dvěma morálními ponaučeními, jež zní "nezačínej si nic s holkou, co má za kamaráda myslivce" a "neber si za manžela svini".

Burcující dokument snažící se skrze náhled do obyčejného pouličního života jakožto i intimní portrét nuzných příbytků několika místních usedlíků upozornit na otřesné životní podmínky v tehdejší pařížské periferii Aubervilliers. Asi není náhoda že Prévertův styl je dnes označován za poetický realismus. Záběry na děti hrající si v ruinách domů a skákající bezstarostně do Seiny, v níž plave kočičí mršina tento zdánlivý paradox výstižně vykreslují. Film rovněž skvěle zafungoval coby autentická dobová ilustrace k paralelně čtené Smrti na úvěr od Célinea.