Gregor_Samsa

Měl jsem to v pipelině tak dlouho, až jsem skoro zapomněl, proč jsem si tenhle příběh do to-watch listu dal. První momenty, první tóny – a bylo to jasné, krásné smyčce a orchestrace Abela Korzeniowského už poznám. Příběh v příběhu, plynulo to dlouze, dlouhé pohyby, zvolna kupředu jak dálkoví bruslaři na zamrzlém holandském kanálu. A vlastně mi to došlo až v titulcích: Tom Ford – stejné téma, zcela jinak a přitom stále stejně, ta melancholická posmutnělá nálada – nelze se vrátit, nelze, nelze... [90%; 2016-12-16 CinemaCity Nový Smíchov]

Dýchavičně pár minut po začátku jsme dorazili, ale hned z první scény, kterou jsme stihli, bylo patrné, že hlavní hrdince trochu šiší v šiši. Venkov, samota, nuda, rozhárané nitro a je z toho najednou pocit, že jedině ta pravá nehynoucí láska ji může zachránit. To známe. Sňatek z rozumu a pak se to odvíjelo dál a začalo mě to vtahovat. Rozuzlení zajímavé, dobré, překvapivé a díky vysvětlení od A. jsem to i pochopil. Je to zvláštní film, dovedně namíchaná tematická směska. Marion Cotillard jako vždy skvělá a Àlex Brendemühl jako Španěl s tak velkým nadhledem, trpělivostí, pokorou a láskou – jeden z filmů, o kterých člověk přemýšlí až po jejich skončení a které více vtahují ne při samotném sledování, ale až po něm. [80%; 2016-12-15 Kino 35 Francouzský institut]

Taková nadžánrová pseudofilosofická o životě přemítající záležitost, která napíná diváka jemně kladeným očekáváním, že se *něco* stane, aby se nakonec nestalo vůbec nic. Jako v reálném životě. Takže za tohle palec nahoru, stejně jako za přiblížení prázdnoty světa intelektuálů – byť to asi tvůrci nezamýšleli, tohle mě dost srovnalo a posunulo. Půlku knihovny nechám ve starém bytě a radši koupím kvalitní červené, to posune kvalitu mého života o notný kus dál. Zvládla to vlastně holka všechno správně... jen mi přišlo, že si ten život tak nějak odžila na půl plynu. Ten její žáček se snažil žít o dost víc, skoro už měl fousiska jako Che, ale nakonec, paradoxně, ta jeho prázdnota mohla být o dost větší. Ale to jsme neměli možnost poznat. Trošku podobné filmu Sils Maria – ale ten mě zneklidnil. Tenhleten spíš ne. PS Nakonec mě nejvíc dostalo, že v Lázních na lodi jazyk prvních návštěvníků, co zrovna odcházeli, byla francouzština... [60%; 2016-12-12 Kino Dlabačov]

Vypadá to jako růžová knihovna s podprůměrným ohodnocením, takoví Ptáci v trní pro vozíčkáře a přecitlivělé sluníčkářky – ale ve skutečnosti je to dobré, velmi dobré. Odlehčené, nikoliv melancholické, romantizující, ale přitom stále reálné. Vyvolává to spoustu pocitů, otázek; nutí člověka přemýšlet: vracíme se v myšlenkách ke svým prvním já a přemýšlíme o časech, kdy nebylo a nežádalo se víc, než zázraku jedné noci. Helen Hunt výborná oblečená i bez šatů. V té kovové rouře, kde Mark trávil noci, by fakt jeden nechtěl být. Co na tom ale nakonec možná vezme nejvíc – it was real, it happened: http://thesunmagazine.org/issues/174/on_seeing_a_sex_surrogate?page=1 . [90%; 2016-12-11 Home sweet home]

Viděl jsem ten film vlastně náhodou; ne že bych o něm dříve nevěděl, ale nedostalo se na něj, nebyl čas, nezlákal mě tolik, abych ho sháněl, nebo se na něj někdy podíval v jedné z Wendersových retrospektiv. Ale teď se to nějak sešlo – klidný prosincový sobotní večer v Bratislavě, kino Lumière, pár diváků v malém sále nad velmi starou kopií... Bylo to uhrančivé. Nečetl jsem nic dopředu, takže jsem pomalu rozkrýval, oč vlastně půjde – putování, kytary Ry Coodera, úvodní nemluvná půlhodinka. A pak se to pomalu začalo měnit – návrat zpět do života, syn, vzpomínky, snaha to všechno pochopit, narovnat, dokončit – ne snad nutně vrátit zpět. A tak ten film vyprávěl dál, dvě hodiny, každý další záběr mě vtahoval víc a víc směrem ke katarzi, která nutně musela přijít: a ta scéna v boxu se zrcadlem je neuvěřitelná, silná, jeden příběh a jedno rozuzlení, vysvětlení minulosti a stejně tak rozhřešení budoucnosti. Staré artové věci, prověřené časem, nebývají špatné; tenhle film je ale jiný, lepší, nadčasový. Zasloužená klasika, film, který opodstatňuje existenci filmového žánru jinak zapleveleného bláboly a nesmysly. Jestli jsem předtím Wima Wenderse bral jen tak z poloviny, tak teď už je můj zcela. [100%; 2016-12-03 Kino Lumière Bratislava]

Takhle. Neměl jsem moc vysoké očekávání, nasáknul jsem lehce negativismem po letmém prolétnutí různých recenzí a ne-doporučení nejlepšího českého pseudorežiséra v námořnickém triku. Jenže ono naopak, bylo to dobré. Dalo se to natočit jako Danielle Steel k nedělnímu odpoledni na Primě, prostě ten příběh byl z kategorie těch banálnějších. Jenže Almodóvar umí vařit i z prostých surovin a výsledek pak stojí za to – a stál za to i v tomhle případě. Jak mi byl tento lidský příběh milejší, než artistní exhibice Xaviera Dolana, kde emoce jsou jen (pře)hrané a ve skutečnosti tak moc chybí. Tady byla láska, vášeň, osud, ztráta, nalezení... tady bylo vše. A ta scéna ve vlaku, zmítání se těl – to jsem chápal, ta cesta tenkrát do Budína, to jsou prostě ty momenty, které se nezapomínají, které nikdy nezmizí... [80%; 2016-11-18 Kino 35 Francouzský institut]

Hodně zvláštní film. Je jako chameleón, jak mění tvar, nálady, příběh, vyznění. Nový žánr. Balancování na hraně trapnosti a scény, kdy se směje celé kino, zakrývaje si při tom na půl oči. Naked birthday party mě poslala do kolen, ale už předtím jsem často nechápal, co se tam jakože děje. Scény z korporátního života přesné, vystihující; přesně jako moje steeringy, řekl bych. Furt nevím, co si mám o tom filmu myslet – co chtěl vlastně říct. Asi to, že lidi si nakonec vždy dělají, co chtějí, a jejich okolí jim cestu nemůže přesměrovat. Ty jo. Rád jsem to viděl, v hlavě pořád trochu guláš, znovu bych to vidět nechtěl, ale pamatovat si to budu. To jo. [80%; 2016-11-18 Kino Aero]

Je to dobré. Velmi. A zneklidňující. Možná trochu překombinované. Jak to vlastně bylo? Kdy zapomněla, že ví, co bude, a proč si začala vzpomínat? Točila se v kruhu, žila v cyklu? Jaké tajemství to vlastně odkryla? A proč nám ho předali? K čemu nám mělo být? Forest Whitaker interesantně zestárl a úvodní/závěrečná melodie Maxe Richtera z The Blue Notebooks, kterou teď právě doma poslouchám, mi přišla povědomá, i když jsem ji hned nedokázal zařadit. No. Krásný film. Jiný. Už teď se těším na Blade Runnera. [90%; 2016-11-15] PS Po prostudování Wikipedie jsem to celé rozklíčoval. Jinak bych na to asi nepřišel a A. taky ne. No jdu jí to říct :-).

Pěkně zamotané. Pobral jsem to až v poslední scéně a i tak si nejsem zcela jist, že jsem to pochopil úplně. Krásné smyčce Marcela Zarvose. O čem ten film vlastně byl? O rozhodnutích, která činíme, nepřikládajíce jim žádnou váhu, a o jejich následcích? Jak už nelze nic vzít zpět, jen dál žít? Nebo je to film o lásce, o ztrátě? O slovech, která někdy tak samovolně padají na papír? V první půli mě to chytlo jen tak napůl, nebo spíš i vůbec; ale pak, kdy se to všechno rozklíčovávalo, snad jako ve Svících, co dohořívají, tam mě to pohltilo – v ty momenty, kdy Olivia chce podlehnout, ale nevyřčená pravda nakonec vše zastaví... [80%; 2016-11-14 Home sweet home]

Už jsem po těch letech zapomněl, jak převizuální, přehudebnělý a pře-emočnělý Xavier Dolan dokáže být. Nejenže nepřestal tlačit na pilu, po těch letech, ale tlačí ještě víc a víc! Ještě chvilku bude takhle tlačit, a vytlačí nějaký sitcom asi! ☺ Takže hodně vizuální, hodně hudební a velmi emoční – alespoň se o to pokouší. První polovina je peklo: jak si furt skáčou do řeči, překotně povídají, omlouvají se, neví, co vlastně chtějí říct; jsou to blázni, blázni! To jsem si říkal, kroutil hlavou a divil se, proč na tu bláznivinu vlastně koukám. Hlavní hrdina se z toho snažil nějak vybruslit a sám si teď říkám, proč se tam vlastně vracel – nemohl přeci čekat, že to bude jiné... Jenže o tom poslední cesty jsou: už nic dát nemůžou, jen něco dalšího vzít. A tak ke konci se to i ve mně začalo lámat a přestože si skoro přísahám, že dalšího barevně lehce kýčovitého Xaviera vynechám, kdo ví jak to dopadne, až ho zase ověnčeného nějakou pseudo-cenou nějaký art distributor uvede. Brrrrr... zvláštní koktejly míchá tenhle Kanaďan. [70%; 2016-11-13 Cinestar Anděl]