Artran

Tokijský soumrak se svými temnými tóny podobá o devět let staršímu režisérovu filmu Kaze no naka no mendori. I zde je rodina jako jednotka zproblematizována, aby tím více vynikla její důležitost. Secuko Hara představuje starší ze dvou sester, které v dětsví opustila matka a nyní žijí pouze se svým otcem. Obě trpí citovou rozháraností, osamělostí a partnerskou odlukou, což nakonec vyústí v tragédii. Pochmurnou náladu snímku posiluje šerosvit nočního Tokia, který obklopuje místa, v nichž se postavy pohybují; herny pačinko a mahjongu či obchůdek prodejce nudlí. Atmosféra lokálu Étoile (Hvězda) s velkým plakátem Roberta Michuma na stěně je pak přímo noirová a svou ospalostí a vytržením z času mi připomněla o mnoho let pozdější bar Titanic Bély Tarra (Kárhozat). Velmi mne překvapuje, že jsem zde teprve druhý hodnotící tohoto výtečného, byť z počátku poněkud pomalejšího, snímku.

Pohled do poklidného života stárnoucí matky a jejích pěti dětí, který je narušen smrtí manžela nejstarší dcery (Secuko Hara). Příběh se větví do tří hlavních dějových linií a je obdivuhodné, jak mistrně je Naruse dokáže spojit do skvěle fungujícího a vkusného celku, který zcela přirozeně vygraduje do jímavého závěru. Mapičku s rodinnými vztahy (žlutá, oranžová) a mimorodinnými (modrá) najdete Zde. (Obsahuje drobný spoiler)

Typický Šindó. Komický, dramatický, hořký a velice lidský... (Jen za ty "neviditelné" anglické titulky, které se v Ponrepu na bílých částech filmu nedaly prakticky přečíst a které mne neuvěřitelně frustrovaly, bych někomu s chutí dal odpad...) - - - A ještě drobná výtka k názvu. Honnó znamená v japonštině instinkt nebo pud. Nerozumím tomu, proč tento název nebyl zachován.

Nagisa Óšima spolu se scénáristou a budoucím členem japonské rudé armády Masaem Adačim spáchali Deníkem zloděje ze Šindžuku téměř teroristický útok na diváka. Film sice spojuje příběh Umeko a Birdeyho, dvou mladých lidí, kteří kradou po obchodech a potulují se ulicemi nočního Tokia, ale tato silně levicová a revoluční výpověď o vztahu muže a ženy v bouřlivém globálním světě je natolik dekonstruována sama sebou, že de facto ztrácí smysl a zůstává jen chaos. Odvážnost snímku je nutné ocenit, ale jinak je pro mne jen slepou uličkou. - - - S těmi aluzemi má mimochodem seeker23 pravdu, hlavní hrdina si např. v baru prozpěvuje ústřední melodii z tehdy populární béčkové jakuza série o vězení Abaširi a ve filmu se objevují nejrůznější citace levicových umělců a teoretiků. (Dosledováno po jednom marném pokusu a jednom celodenním utrpení.)

Vysoce hermetický, abstraktní film, který si vás neochotně pouští k tělu. Postavy se utápějí v přeexponovaném obrazu, kde světlo vyčleňuje jejich téměř nehmotné siluety zasazené do geometrických kompozic ostrých jak břitva a stejně tak mrazivých. Monotónní dialogy na téma volné lásky a absolutní svobody narušované výbuchy emocí, sexualitou, touhou být zažehnut a shořet v ideální a dokonalém vztahu, prosycují intelektuálně celý film až si připadáte jak v očistci. Tělo se stává myšlenkou, aby mohlo být poraněno, pořezáno, popáleno. Architektura do snímku vnáší horizontální a vertikální rámování, věci i lidé zaujímají přesné pozice. Bílé zdi jsou terra incognita - člověk se v nich ztrácí, často mu obraz uřezává hlavu přímo u krku. Světlo ovšem zasahuje vše, rovnoměrně se rozprostírá v bílých plochách, bílých závějích a bílá, to je smrt a jako jaderná bomba může spálit všechny. Ale ti, co ji přežijí, budou nakonec tančit mezi květinami... - - - 217min (Post scriptum: V rozhovoru s Rudovousem jsem se dozvěděl, že zkrácená verze vypouští celý rámec studentů ze 60. let a omezuje se pouze na události Osugiho života. To je ovšem zásah naprosto fundamentálního rázu, který celý film staví do jiného, a myslím že silně sterilního rámce, neboť film zbavuje důležitého napětí vzniklého z dialogu minulosti s přítomností. V každém případě doporučuji původní čtyřhodinovou verzi.)

Štestí rodiny Katakuriů vypadá jako střelená a řádně brutální parodie na Ranč U zelené sedmy. Miike skvěle používá schémata a klišé japonských televizních doramat a vyostřuje je ad absurdum k naprostým explozím divákovy bránice. Všichni, kdo tohle berou vážně (och och! jaký to zvedač nálady!), nechť se vesele přidají k oněm zpívajícím zombies. (Do role dědečka byl mimochodem obsazen známý japonský herec Tecuro Tamba, který si zahrál např. v bondovce You Only Live Twice.)

Agitka. Ale dost slušně natočená. Na chvíli mě napadlo, že by z Šindóa byl skvělý režisér socialistických týdeníků. Je ale fakt, že by ho na to zase byla škoda. Nejsilnější scénou vedle výbuchu vodíkové bomby na atolu Bikini, se kterým rybáři nešťastnou náhodou přijdou do kontaktu, byl pro mě neorealisticky pojatý výlov ryb, který mi připomněl podobně "kruté" pasáže z Rosselliniho Stromboli. Následné nešťastné události jsou již jen deiktickým gestem, které má poukázat na nesmyslnost jaderného zbrojení a pokrytectví Američanů.

Na Išiiho nezvykle slušně natočený film (zpětně musím napsat, že série chitai si také nevede vůbec špatně), ve kterém hlavní prostor dostává tehdejší nastupující hvězda Ken Takakura ztvárňující nižšího člena jakuzy, jenž si odpykává trest v odlehlém vězení Abaširi. Po dvou letech typického vězeňského přežívání (nuda, rvačky, nuda) se z něj ale stává uprchlík, když jeho kumpán, k němuž je připoután řetězem, vyskočí z korby nákladního auta převážející je na práci v lese. Oba pak utíkají nehostinnou zasněženou krajinou směrem k nejbližší civilizaci s policií a sociálním kurátorem v zádech. Dějově prosté, ale atraktivní téma jistě získalo na lesku větším rozpočtem, než bylo obvyklé u některých jiných Išiiho béček. Přesto ho ale těžko srovnávat s prominentními režiséry yakuza movies jako byli Seidžun Suzuki, Hideo Goša nebo Masahiro Šinoda. Stále je vidět že přes velkou snahu hraje druhou ligu. O scénáři, který hlavního hrdinu v některých momentech polidšťuje tak, až by divák zamáčkl slzu, ani nemluvě - tři hvězdičky s přivřeným okem (tím uslzeným) - - - Recenzi série filmů o věznici Abaširi najdete zde.

Polibky jsou nadmíru zajímavá Masumurova prvotina, která v lecčems předjímá francouzskou novou vlnu. Snímek to byl zlomový (obdivoval ho i Nagisa Óšima) a dodnes působí přirozeně a svěže. Soustředí se na vztah mladíka Kinčiho a dívky Hitomi, které svede dohromady potřeba sehnat 100.000 jenů (on na kauci pro svého otce ve vězení a ona na pojištění pro svou nemocnou matku). Kouzelně je přitom vykresleno jejich počáteční sbližování, protože Kinči je drzou Rjóko doslova sveden. Stylisticky je důležité, že Japonsko je u Masumury již moderní a dynamicky se vyvíjející země, která např. se starosvětskými Ozuovými domácnostmi nemá mnoho společného. To se odráží i na rychlejším střihu a svobodném prostředí ulic, barů a rušné plovárny či sportoviště na kolečkové brusle, kam je příběh zasazen. I mizanscéna není tak viditelně inscenovaná jako například v témže roce natočené Kobajašiho Černé řece a její klasická japonská vycizelovanost je obětována autenticitě. Patrným důkazem odklonu od staršího způsobu natáčení je i motiv "přirozeně" dysfunkční rodiny či větší důraz na výbušnou lidskou emocionalitu. Hodnocení trochu nadsazuji (přeci jen, ono tam nakonec o tolik nejde), ale obecně mne tento film dal více, než pozdější režisérovy žánrovky. Navíc - já to poválečné Japonsko zkrátka miluji :-)

Temné džidai-geki podle scénáře Kaneto Šindóa a povídky Džuničiró Tanizakiho. Slabošský pomocník bohatého obchodníka Šinsuke (A. Hasegawa) je obchodníkovou dcerou Ocujou (A. Wakao) přemluven k útěku. Jsou ale odhaleni a Ocuja je za trest prodána do nevěstince. Na její záda jí navíc ctižádostivý tetovač Seikiči (G. Jamamoto) vytetuje pavouka-démona, do kterého vloží všechno své umění a který začne stravovat její duši. S Ocuji se tak stává kleslá femme fatale opovrhující muži a prahnoucí po pomstě. (Česky In: Džuničiró Tanizaki - Most snů. Vyšehrad 1983)