B4TM4N

První dvě třetiny Mitchell navrství několik vrstev více či méně haluškových uzlů aby se mu pak v momentě, kdy je třeba začít je postupně vázat k sobě, trochu nešťastně rozutekly. V případě Silver Lake je to ale vlastně docela jedno...

Poraženecká, všežerná, sebelítostivá apologetika narcistně vynucované pseudoumėlecké onanie, která vyčpěla už ve čtvrtině 8 a 1/2. Aronoffskyho auteurství je nejnespolehlivější kvalita dnešního filmového provozu.

Kakofonie dysfunkčních motivů v praxi. Humor, osudovost a břímě odkazu, s nimiž Abrams mistrně žongloval, se Johnsonovi ve víru ambicí pod rukama tak do sebe zapletly, že obdobného emočniho kastráta svět SW ještě nezplodil. I přes stopáž 150 minut chybí dramaturgii dobrá hodina času k funkčnosti, což je u ve všech směrech hýčkaného blockbusteru na pováženou.

Defenders jsou opakem synergie. Tam kde jednotlivé sólo série (často až příliš) opatrně vykreslovaly v rámci žánru velmi civilní a prokreslený portrét "people with abilities", tahle týmovka klouže po tom nejlesklejším možném povrchu za salvy otřepaných hlášek.

Jak udělat ze slibně se rozvíjející konverzačky Vichr z hor na steroidech? Naneste na skupinku sedmi osob ctnosti a neřesti lidstva a nechte je čím dál tím víc nuceně během necelé hodiny probublávat v čím dál méně pravděpodobných kombinacích.

Kapadia si to dělá příliš lehké. Paradoxní exploatací množství soukromých a bulvárních záběrů konstruuje věrohodný příběh lidské bezmoci vůči vlastní slávě. Zdráhá se však jít do hloubky, za kritiku první šablonovité figurky, která se nabízí. O tlaku mašinerie hudebního průmyslu se dozvídáme z velmi ustrašených náznaků, zcela chybí refexe destuktivního vzahu statutu celebrity ke svému nutně servilnímu okolí. Jenže...i přes to všechno Amy funguje výborně.

Zbytnělá kostnatost imperativu klasiky: v této podobě nemá v roce 2015 recyklace Shakespeara žádný smysl.

Prvních expozičních 60 minut jsou na sebe vrstveny velmi pečlivě kladené otázky, aby byl divák následně vytržen bezdůvodně zařazenou akční vsuvkou, předznamenávající přechod k pohříchu šablonovité báchorce o soplícím dobračisku v luxusním kabátu. Všechny nastíněné třecí (a tudíž potenciálně podnětné) plochy jsou tímhle dramatickým střihem dramaturgickycky zcela nesmyslně odsunuty mimo filmovou optiku a nahrazeny voskovými kulisami jednoho osobního hrdinství v srdci CGI NDR. Škoda.

Bezelstná a vypulírovaná "člověčinka" - ovšem bez toho patetického slizu, co se zpravidla k podobně laskavým kouskům lepí. Čirá tvůrčí radost sourozenců Wachowských, která s přehledem táhne to vlastně velmi konzervativní klouzání po lesklém povrchu jinakosti.

Jakkoliv to zní nepatřičně, má Saulův syn proklatě blízko ke Cuarónově Gravitaci: brilantně nasnímané, v na dřeň očištěném základu mrazivě působivé dílo, které této ryzí strohosti bohužel zcela nevěří a zpětně ji balí do přebytečných atraktorů (zde eskapistická, příliš prvoplánově filmově-scénáristická linie).