nash.

Nikdy nevíme, co zlého bude k čemu dobré. Nejen o tom je hořce úsměvný příběh mladé zdravotní sestry, jejíž život a především dozrávání zásadním způsobem ovlivnil nečekaně těžký trest za spíš komický prohřešek a z bezstarostného dospívání ve velké nemocnici ji vrhl do drsné reality zabláceného venkova padesátých let. Téměř komorní příběh o jedné neobvyklé škole života mě baví nejen svou zvláštní poetickou atmosférou a hereckým výkonem Aleny Mihulové, která jím převálcovala i všemi adorovanou Jiřinu Jiráskovou, ale také několika nezapomenutelnými scénami a pak Bořivojem Navrátilem v roli doktora Sevíta. Sestřičky nejsou nejlepším Kachyňovým filmem, přesto patří k těm, ke kterým se občas rád vracím.

Tahle Bimbo odysea a vůbec filmy, kde se z magického Pana Tau stává zoufalec pronásledující svou buřinku a pronásledovaný smůlou, mi vždycky připadaly jako dost nešťastné nabourání kouzla, které tuto postavu obklopavalo. A nikdy jsem to Polákovi neodpustil.

Další nádherný japonský klenot, který mě dostal do kolen. Pozvolna plynoucí subtilní drama, které nenápadně mísí typická, pro někoho možná laciná, žánrová schémata s tak dokonale civilním pojetím, že občas vypadá jako okno jímž divák nahlíží do života skutečných lidí. Nádherné v každém záběru, úchvatné svou zdánlivou jednoduchostí, dojemné ve svém námětu i v každém jednotlivém okamžiku či gestu, podkreslené nádhernou hudbou a zesílené kontrastem s naivním vizuálním pojetím střípků Sakutarových povídek. Ty samy o sobě jsou přes svou často dětinskou atmosféru citově nečekaně silné, protože ač se je Sakutaro snaží psát veselé a Secuko se nad nimi často směje, vkrádá se do nich postupně onen smutný podtón, zrcadlící hrdinův žal, později zoufalství a nakonec odrážející skutečné autorovy prožitky. Přes pomalé tempo jsem ani na okamžik neměl pocit zbytečné zdlouhavosti, zejména, když mě každou chvíli zasáhla tak emotivně silná scéna jako poslední polibek za svitu měsíce, čtení příběhu č 1775, nebo scéna kdy Sakutaro píše svůj poslední příběh. Křehké, dojemné, až se svírá srdce, do očí se derou slzy a člověk si uvědomuje, že takhle nějak přes všechny posměšky cyniků, vypadá skutečná láska, obětavost a úcta k partnerovi i k životu samotnému.

Kdysi jsem třetí Homolky považoval za nejslabší díl, ale s každou reprízou se mi líbí víc a víc a dnes už je považuji za lepší než ty předchozí a svým způsobem dýchající na záda i jedničce. Možná je to tím, že nesází jen na dialogy a působí tak svižněji, možná jsou mi sedmdesátá léta bližší a tak je to pro mě mnohé ještě víc ze života, možná svou troškou přispěla i skvělá vedlejší Hrzánova linka s nucenou křečovitě organizovanou zábavou a nesnesitelně nadšeným Dytrichem. To vše pochopitelně jako přídavek k další výživné várce skvěle rozehraných situací, dialogů a hlášek. A jako bonus navíc Růžičková se svým nezapomenutelným striptýzem.

Tahle pohádka, kuriózní už tím, že v době uvedení byla mládeži nepřístupná, je i po více než půl století a nepočítaném množství repríz stále stejně milá, kouzelná a hlavně zábavná. Skvadra skvělých čertů, rozzářený Bek, Vojta se Smolíkem a geniální ladovské kulisy, které vždy potěší. To vše navíc ochuceno řadou skvělých hlášek, z nichž některé jsou nejen notně dvojsmyslné, ale také, vzhledem k roku vzniku, také hodně politicky „nekorektní“.

I při repríze po letech omračující zážitek. Možná v něčem i lepší než při premiéře. Tehdy jsem byl natolik ohromen úvodní scénou, že už ji nic, co následovalo, nemohlo překonat. Nepřekonalo ji nic ani tentokrát, ale už jsem si dokázal "vnímat" i zbylé dvě hodiny. A že je na co se dívat. Tom Hanks podává skvělý výkon a jeho mužstvo nezůstává o nic pozadu, Spielberg inscenuje jak o život a Kaminsky dělá s kamerou divy ať už se vrhá do bitevní vřavy nebo zklidní ve chvílích zdánlivého klidu. Je málo válečných filmů, které by mě dokázaly tak dokonale vtáhnout, a to nejen při velkolepém vylodění, ale i při mnoha menších, nečekaně vypjatých, scénách z putování malé jednotky francouzským pobřežím. Je málo válečných filmů, které by předávaly své poselství tak intenzivně. Není to sice tak pocitově silné a drtivé jako třeba jihokorejská Pouta války, ale i tak nabízí silný zážitek, na který člověk jen tak nezapomene.

Homolkovi pokračují v krasojízdě. Tentokrát doslova a do písmene, protože si koupili nové auto. I když už to není taková pecka jako první film a do lehce hořké legrace se přimíchalo trochu toho smutnění, stále je to vydařená zábava z řadou nezapomenutelných momentů, v nichž opět perlí především svérázný Šebánek.

Nepříliš zábavná pitominka, která by mohla úspěšně fungovat jako kvíz "Najdi co nejvíc nesmyslů, hloupostí a kiksů v ději i vnitřní logice". Postavená na krutě zdeformovaném, odfláknutém a nevyužitém motivu, který scénárista vykradl z prvního Back to the Future a pro sichr doplnil "indianajonesovským" finále. Produkce to pak dorazila obsazením otravnými týpky jako vystřiženými z Brava, kteří dokonale definují pro televizi divadelní termín "šmíra".

Skoro si začínám myslet, že platí přímá úměra "čím víc triků a speciálních digi efektů, tím nudnější film." Tohle bylo triky narvané až po střechu, přitom to byla nuda, která by sice před čtvrt stoletím zaujala, ale neměla nic, čím by upoutala dnes. Scénář byl plný klišé a nepochopitelných reakcí typu Baruchel má šanci zachránit svět a naučit se něco tak neskutečného jako je opravdová fungující magie gigantických rozměrů, ale jemu se nechce, protože musí na rande s holkou, kterou deset let neviděl. Drhnout to začalo hned jak děj po slibném začátku doskákal z roku sedmistéhočtyřicátého do "současnosti" a scénáristovi došla inspirace. Jelikož žádnou další nenašel, neměli herci moc co hrát a jediný, kdo mě bavil, byl Alfred Molina, který byl jako padouch úsměvným způsobem v klidu a nad věcí.

Klasika všech klasik. Svižná, pohádkově naivní a kouzelná, zábavná, se sympatickou dvojicí správňáckého krále a krásné princezny, "které se přece sluší zavázat střevíc", ale především nezapomenutelnou čtverkou Neumann - Kopecký - Effa - Dědek coby krále a jeho tří vykutaláných rádců, kteří jdou z jedné skvělé scény do druhé a chrlí přitom jednu nezapomenutelnou hlášku za druhou, v čemž jim občas zdatně sekunduje také Josef Hlinomaz jako výběrčí daní. Stále pohádkově kouzelná i pro dnešní děti a v rovině politické navíc stále hořce aktuální. ("Ať naříkají, ale ať platí!! - "Chceme jen jeho (jejich) dobro".)