nash.

Nenáročná blbinka, lehce stravitelná a stejně lehce předvídatelná. Několik zábavných momentů, několik vtípků a sympaticky svérázná Reese Witherspoon, kvůli níž stojí za to, dokoukat to až do konce. Nic víc, nic míň.

Citlivě podaný, křehký, ale velmi silný příběh o bolesti, ztrátě a pocitu viny. O tom jak těžko se některé rány hojí, o tom jak těžké je někdy promluvit si, o bolesti, před kterou se nelze ukrýt. A byl by stejně silný i kdyby vypustil pro mě trochu nadbytečný motiv nemoci a soustředil se jen na postupně odhalovaný motiv minulosti.

Nepříliš veselé psychologické drama s nádechem náboženské mystiky, okouzlující svou křehkostí a citlivým zachycením rodiny, v níž každý hledá a tím neúmyslně přispívá k jejímu rozkladu. Ať už je to matka poznamenaná dávnou tragédií, dcera toužící po pozornosti otce, syn jenž se po ztrátě výsadního postavení v rodině snaží najít ztracenou rovnováhu, ale především otec posedlý mystikou slov, netušící jak svou sobeckou zaslepeností a lehce despotickým nátlakem ubližuje všem kolem sebe. Pro citlivého diváka strhující příběh, přestože vyprávěný poklidně, bez velkých gest, stojící na hereckých výkonech tradičně skvělé Juliette Binoche, Gereho, jenž nečekaně dobře ztvárnil svým způsobem nejsmutnější postavu filmu, ale především úžasné Flory Cross, jako křehké jedenáctileté Elizy, toužící po otcově pozornosti, ale současně citlivě vnímající rozpad rodiny a obětující se nakonec pro její záchranu.

Téměř dokonalá pohodovka zvolna se přelévající mezi rodinným dramatem a romantickou komedií, kde občasné sklouznutí do tradičních žánrových klišé vyrovnává sympatický Carrell jako „dobrý otec, ale občas špatný táta“ a dokonale okouzlující Juliette Binoche (je neuvěřitelné s jakou lehkostí krásou, šarmem i herecky strčila do kapsy o dvacet let mladší Emily Bluntovou). Příjemně ubíhající nenáročný příběh o jednom rodinném setkání a komplikacích s láskou na první pohled s několika scénami, které opravdu rozesmějí, několika kouzelnými romantickými chvílemi, několika dojemnými momenty a také řadou míst, ve kterých se pozná nejen nejeden láskou zaskočený muž, ale také nejeden otec.

Lehce nadprůměrné béčko s několika vydařenými mlátičkami, jedním, možná dvěma, vynikajícími akčními momenty a několika, nejspíše neúmyslně, komickými scénami. A navíc Jet Li řádící s akupunkturními jehlami. Kdo by odolal.

Dokonalé propojení jízlivě suchého britského humoru a dramatu s tragickými podtóny, plné vybroušených dialogů, okouzlující dobové atmosféry, skvěle rozehraných situací a výtečně vykreslených postav, kterým dominuje Colin Firth v roli sarkastického komentátora. Film, který vás chytne sice pomalu a možná i nenápadně, o to však důkladněji, a hlavně, nepustí nejen až do strhujcího závěru, ale dokonce ani po jeho skončení.

Příjemná romantická komedie, která si díky pravidelnému přísunu vtipných hlášek a zábavy po celou dobu držela přitažlivou lehkost a šarm, a co tratila v nepříliš zajímavé a zábavné rovině vztahu Hitche se Sárou, to bohatě nabrala zpět ve vtipné a příjemné rovině Albertovy snahy získat si srdce Allegry (zejména jejich první rozhovor ve dveřích kanceláře byl kouzelný). Takže pro mě nebylo těžké urazit těch 90% cesty k jasným 4*, jenže pak to film těmi zbývajícími 10% pokazil a v trapném „kukátkovém“ závěru ztratil šarm, vtip i naději, že by z toho mohl být trvalejší vztah.

Drama o lásce zraňované nejen sobectvím a zradou, ale také pravdou používanou jako zbraň či dokonce mučící nástroj, rozehrané mezi čtyčmi postavami z nichž ani jedna není čistokrevně kladná, je až nepříjemně působivé, a to nejen díky výtečnému scénáři, plnému skvělých i když občas mírně divadelních dialogů, ale také vynikajícím hereckým výkonům. Mezi těmi jasně dominuje výkon Julie Robertsové, která přirozeným podáním učinila z Anny skutečnou živou bytost, na rozdíl od Owena, Lawa a občas i Portmanové, na nichž je možná až příliš vidět, že své postavy sice dobře, ale přesto hrají a občas poněkud přehrávají.

Sice si tvůrci neumí představit jak by to vypadalo a co by se dělo, kdyby svět zachvátila smrtící chřipková pandemie, ale kupodivu jim to nebránilo v natočení filmu. Dětinsky naivního, bez napětí, bez atmosféry, bez nápadu, bez šťávy. Všichni se tu pohybují spořádaně, zvolna, téměř bez zájmu, a to i ve scénách, které měly být nejspíš dramatické (rvačka o potraviny v poloprázdném obchodě) a přestože lidé umírají po tisících, všechno stále funguje. Vláda vládne a pořádá hojně navštěvované tiskovky, telefony zvoní, všichni si pomáhají nebo v klidu s moudrými proslovy umírají. Idyla.

Lehce drsná pohádka o štěstí a smůle, spíš smutná než veselá, každopádně velmi vydařená. Pomalejší tempo a náladová hudební složka vytváří dokonalé podmínky pro herecký koncert představitelů hlavních rolí. Ať už je to William Macy jako dobrák smířený s údělem smolaře, Maria Bello jako životem zkoušená servírka, překvapená svými city a bojující o nalezenou naději, nebo Alec Baldwin jako konzervativní majitel kasina, možná nejlepší a nejvýraznější postava příběhu, drsná a přece nečekaně lidská, struhující i tragická na své cestě k pochopení, že ne Bernie, ale on je tím skutečným smolařem.