nash.

Křehký a přes fantastičnost zápletky kouzelně civilní příběh nejen o lásce, ztrátě, bolesti a naději. Dojemný a přece úsměvný, kde všechny drobné nedostatky vyhlazuje okouzlující Ryoko Hirosue v roli Naoko/Monami. A přestože příběh těžce selhává když téměř ignoruje pocity rodičů ze ztráty dcery, podaří se mu postupně chytit balanc a vtáhnout diváka do netradičně komplikovaného vztahu, rozehraného s pomocí zcela přirozených a věrohodných pocitů a reakcí Heisukeho i Naoko. A ten závěr.. Jak mě v prvním okamžiku naštval, tak mě posléze nadchl i když bych raději bral jemnější narážku.

Třetí filmový případ Jesseho Stonea si zachoval stejný vizuál a stejně vláčný styl vyprávění jako předchozí filmy a přestože dokonce využívá některé podobné motivy a stavební prvky, je opět trochu jiný. Zejména výrazněji melancholickou náladou, kde řešené případy, vražda školačky stejně jako domácí násilí, nejsou zobrazeny jako detektivní hádanka, vzrušující dobrodružství nebo akční zábava, ale jako velmi smutná tragédie, kterou zločiny ve skutečnosti jsou. I když je možná finále tak trochu nekompaktibilní se zbytkem filmu a dovedl bych si ho představit víc civilní, celkovou smutnou, zádumčivou, náladu vyprávění nijak výrazně nenarušil.

Jedna z nejpodivuhodnějších filmových verzí draculovského tématu. Osobitá, pozoruhodná, zvláštní a inteligentní hra mezi tvůrcem a divákem. Zatímco Hopkinsův Van Helsing tu působí démoničtěji než samotný Dracula, Oldmanův upír zmítaný láskou a smutkem v sobě má nečekaný rozměr lidskosti. Navzdory často opakovanému tvrzení o věrnosti předloze však má se Stokerovým románem jen velmi málo společného a lovestory mezi ním a Minou v sobě má mnohé z extravagantních experimentů sedmdesátých let. Navíc jsou tu klasické upírské prvky skvěle propojeny s náboženskými motivy, díky nimž se Dracula stává mučedníkem ze svatých obrazů ukrytým pod maskou zla.

Další případ (i když natočený jako první) policejníého náčelníka Stonea neztratil téměř nic z kvalit předchozího filmu. Atmosféra, i když není tak hutná, se nese ve stejné tónině, a tomu kdo v ní nalezl zalíbení, přínáší další příjemný zážitek. Možná jsem měl chvíli trochu potíže s dvojicí až příliš filmových vrahů, nicméně jejich zasazení do atmosféry filmu bylo zajímavé, stejně jako způsob jakým tvůrci pracovali s napětím, které příjemně gradovalo až do konce, ačkoli byla totožnost vrahů odhalena už samém počátku vyšetřování.

Nezábavná a neromantická nuda bez chuti, kterou ani citáty z Voltaira nepozvednou a nezachrání. Zejménba, když se člověk nedokáže rozhodnout zda je tu horší kamera, scénář, herecké výkony nebo ten protivný přemoudřelý puberťák.

Pro počítačové experty jistě nechtěně komický, přesto místy napínavý thriller s několika nečekanými zvraty (a několika nesmysly), kde se utkají geniální kluci z garáže s téměř všemocnou softwarovou firmou, jejíž šéf v podání Tima Robbinse jen čirou náhodou vypadá jako Bill Gates.

Jalová soft-erotika s chudičkým dějem, sloužícím pouzte jako záminka k tomu aby se postupně mohl prostřídat každý s každým. Nicméně, několik okamžiků, spíše těch kde někdo někoho svádí, než těch erotických, je příjemných náznakem jemné hravostí.

Komorní příběh, který se možná nevyznačuje stoprocentním scénářem, možná ani dokonalou stavbou, ale nabízí řadu podnětů k zamyšlení. Některé okatě, jiné nenápadně, ukryté pod povrchem zdánlivě banálních situací v životě jedné rodiny. A stejně jako Arthur svou živelnou povahou strhával na sebe pozornost lidí, jeho představitel Jim Broadbent svým výkonem strhává na sebe veškerou pozornost diváka. Bravurně rozehrává postavu svérázného otce, občas nedůstojného, často ubližujícího svým blízkým, ale současně velkého a celým srdcem milujícího.

Překvapivě dobrá a lehce netypická televizní krimi. Pozvolna plynoucí vyprávění s působivou atmosférou, kde není zapotřebí honiček, explozí, postelových scén ani dalších tradičních berliček, aby divák udržel pozornost a zájem. Zásluhu na tom má nejen charismatický Tom Selleck, ale také hudba Jeffa Beala, která vyloženě nutí člověka pohodlně se opřít do křesla s hrnkem kafe nebo whisky, ponořit se do nálady vyprávění a nechat se unášet příběhem.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let explodovala ve filmovém vesmíru supernova jménem Ridley Scott a vychrlila do prostoru dva filmy, které natrvalo ovlivnily několik filmových žánrů. Tím prvním byl právě Vetřelec. Úchvatný mix sci-fi a horroru, fenomenální svým vizuálním pojetím, tíživou atmosférou, neuvěřitelnou gradací napětí a monstrem, které děsí i když vlastně po většinu filmu není vůbec vidět. Film, který i po téměř třiceti letech, které od jeho natočená uplynuly, působí stále stejně působivě a současně. Film, který natrvalo ovlivnil také můj filmový vesmír a zasekl mi do paměti několik vzpomínek a pocitů tak silných, že i po třiceti letech jsou stále stejně živé.