forsberg

Kohoutek u umyvadla v naší koupelně se ráno probudil s hlubokou krizí identity. Myslí si totiž, že je bidet a chová se podle toho. Místo aby pěkně pouštěl vodu na ruce, cáká jí nahoru skrz vadné těsnění. Ne, že by to nebylo od věci. Nemusím si oplachovat rukama obličej - stačí se naklonit nad kohoutek (nebo otevřít ústa v případě čištění zubů), ale voda je pak po celé koupelně a náš korejský soused pod námi by si mohl myslet, že nastalo období dešťů. Láká mě představa zavolat si na opravu hodinového manžela. Objevili jsme tuhle instituci onehdy při cestě z práce, kdy nás předjelo auto s nápisem hodinovymanzel.cz. Má matka byla zpočátku přesvědčena, že je to nějaký novodobý výraz pro gigola, zatím co já razila teorii, že se jedná o chlápka, který k nám přijde domů, svalí se na sofa, přečte vleže noviny, načež nás seřve, že nemáme teplou večeři. Zavolám tam. Doufám, že opraví kohoutek, ale pro jistotu uklohním guláš.

Tuhle byl ve zprávách ukázkový příklad. Zešílevší kapitán letadla byl vyvržen kolegou z kokpitu mezi nic netušící cestující, které následně vyděsil výkřiky - Modlete se, zřítíme se, bomba. Načež byl zpacifikován a letadlo nouzově přistálo. Následoval rozhovor se dvěma zástupci cestujících. První z nich, chlapisko jako hrom, pravil flegmaticky - No von trochu vyváděl, tak sem ho vzal do kravaty a a držel sem ho dokavád sme nepřistáli. A ten druhý, jemný to chlapec, kvílel se slazami v očích - Já pořád (fňuk) myslel na (fňuk) svou manželku (fňuk) a děti (fňuk, fňuk). Přesně jak říká Christopher Moore - Alfa samci vymysleli oheň. Beta samci popáleniny. 

Že jsem editorem biografií pro filmovou databázi, je u nás v práci známá věc, i trousí se občas kolegové do mé kanceláře, abych jim opravila tu mail, tu prezentaci či jiné texty. Přidáno za to sotva někdy dostanu, ale i maličkost potěší. Třeba kolega, který obdržel upravený text a pravil spokojeně - Holka, tys užitečnější než Google Toolbar.

Nabízeli tuhle na e-shopu s bytovými vůněmi vzorky zdarma i objednala jsem a jsou famózní. Jeden ze vzorků je vůně moučkového cukru. Voní jako kdybychom přišli na návštěvu k někomu, kdo upekl něco dobrého k nedělní svačině a obratem to snědl. Báječná věcička. Nacákám jí do obýváku a ačkoli vařím k smrti nerada, můžu se před návštěvami prezentovat jako reinkarnace Magdaleny Dobromily. Taky vůně vyžehleného prádla se mi líbí. Žehličku sice vlastním, ale zřejmě se nalézá v nějakém čtvrtém rozměru našeho bytu...naposledy jsem jí zahlédla předloni, při úklidu skříňky s nářadím. Doufám pevně, že server svou nabídku rozšíří. Dost by se mi šikly vůně oprášené knihovny, zalitých kytek a umytých oken. 

Bulváry nečtu ani je nijak nevyhledávám, ale občas se jim utéct nedá. Tuhle jsem klikla na seznam.cz, abych se přihlásila do mailu a praštil mě do oka článek na super.cz nazvaný: O tohle tělo jsi přišel, Brade! Pod titulkem následoval poměrně tupý článek o Jennifer Aninston. Autorka té slátaniny se zřejmě ve snaze o světovost svého plátku pokouší vzbudit dojem, že si tyká s celebritou, ale výsledek je poněkud tristní. Živě si představuji Brada Pitta, kterak přijde domů unaven z natáčení, letí k compu, vygůgluje si super.cz, zhltne článek a zbytek večera stráví v příšerné depresi nad tím, o jaké to tělo přišel. Jsem zvědavá na další článek. Napjatě očekávám, zda se bude jmenovat: Angelino, sedni na rotoped.

V pondělí mi přestal fungovat ostřikovač. Auto řídím obstojně, ale obsah jeho vnitřností je pro mne stejnou záhadou jako dno Mariánského příkopu, i požádala jsem kolegu světa a hejblátek v motoru znalého, zda by mi ze svézelné situace nepomohl. Prohlédl mého Citroena (ve firmě láskyplně přezdívaného Annie Girardotová) a pravil, že se mi asi spálila pijistka od motorku ostřikovače, a že si na druhý den přinese nářadí a opraví to. V úterý začalo sněžit. V centru to ještě šlo, ale za městem začal z aut cákat blátivý hnus a s neomylnou přesností mířil na přední sklo ubohé Annie. První vesnici za Prahou jsem ještě rozeznala v hrubých obrysech. Další cesta dala smrtelnou ránu mému přesvědčení, že bych do práce trefila i poslepu. Nezbylo než hanebně se přilepit na zadek přede mnou jedoucímu autu tak blízko, až jeho naštvaný majitel vzteky pustil ostřikovač, šlápl na plyn a zmizel v dáli. Těch pár zachycených kapek mi zachránilo zbytek cesty. Kolega vyměnil pojistku, motorek se rozvrčel...voda žádná. Máš tam zimní směs? - tázal se. Opáčila jsem popravdě, že nemám tušení. Máš tam vůbec něco!? - Kdyby se dalo hanbou propadnout, píšu tenhle příspěvek z Austrálie.

Onehdy jsem hledala klíče a vzpomněla si na mého manžela. Měl s nimi problém neustále. Vlastě nebylo dne, aby je nehledal nebo nezapomněl v práci či kamsi nezašantročil. I osvítil mne jednou duch svatý a koupila jsem takové chytré udělátko. Po zapískání prý začne pípat, i připevnila jsem ten zázrak manželovi na klíče v radostném očekávání, že konec nervózního hledání vnese do naší rodiny klid a harmonii. Chyba lávky. Na pískání ta věcička neeagovala. Rozpípala jen ve dvou případech. Když slyšela zvuk kytary nebo můj smích. Což se záhy ukázalo jako v problém v domácnosti, kde byla zkušebna rockové kapely. A tak, zatím co pro mne bylo pípátko zdrojem nekonečné zábavy, manžel dostal po pár týdnech výraz štvané zvěře a jednou, v záchvatu vzteku, oderval pípající přívěšek z klíčů a strčil ho do mrazáku. Vrátili jsme se k věčnému hledání a nějakou dobu byl klid. Přesně do té doby, než jsem se trošinku hlasitěji zasmála příliš blízko ledničky a ozvalo se tlumené píp, píp, píp...manžel vyrval přívěšek z útrob mrazáku a za strašlivého řevu, v němž jsem rozeznala pouze - Jebem ti majku - ho rozšlapal napadrť. Drobné střepinky jsem nacházela v koutech podlahy ještě pěkných pár týdnů.

Synek dostal k Vánocům magnetické kuličky Neocube. Hravě z nich složí kostičku, mističku, šestiúhelník a všelijaké jiné patvary. Neocube leží na stole v obýváku a většina našich četných návštěv z nich dokáže sestavit to samé a ještě obohatit sestavy o další tvary. Jediný, kdo z té věci nevytříská vůbec nic jsem já. Nepřekvapuje mě to. Jsem celkem logické stvoření, ale Rubikova kostka je pro mne dodnes španělskou vesnicí a Ježka z klece jsem schopná vyndat jen když ho rozšlápnu. Ale zatím, co kostka a ježek mne neobtěžují, Neocube to činí neustále. Na pár zapomenutých kuliček na podlaze se mi povedlo šlápnout bosou nohou (vrcholně nepříjemné). Na stole se láskyplně lísají k mému mobilu a  lžičce na čaj. A tuhle ty mrchy pachmizerné přepadly nůžky na kuře, když jsem prostírala k obědu. Musela jsem svést lítý boj, abych je odervala, a že mi kvůli nim vystydlo na talíři, jim jen tak neodpustím.

Realitní kancelář Svoboda&Williams prodává nemovitosti v Praze. Občas na jejich stránky zabrousím a kochám se nádhernými byty o sedmi pokojích s klenutými stropy, koupelnami vyvedenými v mramoru a záchody o velikost obývacího pokoje. Až nedávno jsem si všimla možnosti "vložit do košíku". Ha, říkám si, vyzkouším tu věcičku,  i vložila jsem byt ve Sněmovní s renesančním stropem za sto milionů a následovalo trpké zklamání. Domnívala jsem se naivně, že mi bude nabídnuto cosi jako "doporučené příslušenství", jaké mají třeba na Alze nebo "zákazníci, kteří zakoupili tuto položku kupují také", jako na Asosu. Možnosti jsou přitom obrovské. Třeba gramofon Bang&Olufsen. Jak bychom si mohli koupit byt ve Sněmovní a nemít v něm takový gramofon? Nebo další nezbytnosti: Zlatá záchodová mísa. Pokojská. Obraz od Dalího. Hedvábné závěsy. Křišťálové lustry...no nic, jdu mýt nádobí. Nemám totiž myčku.

Před týdnem mi v balíčku přišla objednaná a toužebně očekávaná e-cigareta, i přestala jsem tím dnem být kuřákem a stala jsem se neméně vášnivým nikotinistou. A jak tak experimentuji s různými příchutěmi (pár kapek citronu, trochu mentolu, k tomu maličko tabákové vůně), vzpomněla jsem si na kolegyni mé kamarádky, které volal do práce zoufalý přítel - Prosimtě, až půjdeš domů, kup mi cigára, já už tu ze zoufalství kouřím čaj a děsně mě to škrábe v krku. Kolegyně neztratila duchapřítomnost - hele, tak si ubal průduškovej.

Koupila jsem si knížku o domech v naší čtvrti a uchvátila mne velice. Je v ní psáno, že v domě kde bydlím, se u jedné z rodin scházeli němečtí a židovští intelektuálové, včetně Franze Kafky a Sigmunda Freuda. A teď se opájím představou, že možná v obýváku kde sedím, sedával Franz Kafka. A možná, když to tak domýšlím, chodil na náš záchod Sigmund Freud, i když pravda, mísa už dobová není...o té doby, co do ní dědečkovi spadl papiňák, načež se rozpůlila, načež jsme pár dní museli chodit na záchod do metra. Nadšeně hlásím synkovi (zapomínajíc, že nesdílí mé sympatie pro starou Prahu), že náš dům tu stojí od roku 1872, i  odpověděl mi ve vší prostotě - Prosimtě to je blbost. Dyť by dávno spad.

Silvestr neslavíme. Uchýlím se každý rok ten den k matce na venkov, abych utekla dělbuchům, hulákání a zvratkům v ulicích. Večer sedáváme u compů, matka pilně hraje Travian či Farmville a já doháním povánoční resty v nahazování biografií a do toho se přejídáme česnekovou pomazánkou. A těsně po půlnoci k nám zaběhnou sousedé, popřát do Nového roku a připít si šampaňským. Akorát loni se nezadařilo. Matka, vyčerpána hraním usnula a mě se chtělo o půlnoci děsně na záchod. Načež přišli sousedi a byli naprosto konsternováni - Ženský, vy jste fakt děsný...jedna novej rok prochrápe a druhá prosere...

Bydlím vedle starého hotelu s nádhernou secesní kavárnou a každý den, ať svítí slunko nebo pálí mráz, umývá měděné parapety oken malý pikolík. Maličko napadá na jednu nohu a nikdy s nikým nemluví, jen občas kývne na pozdrav. Jednou brzy ráno, na Štědrý den, jsme při každoročním odjezdu na chalupu nosili dárky do auta, když se zpoza rohu vynořil neznámý muž. Velice elegantně oblečen, v krásném kabátě, kráčel naší ulicí a jeho chůze byla zvláštní, skoro to vypadalo, jako by se vznášel, jako by snad ni nenechával stopy ve sněhu. Usmál se na pikolíka a dali se do řeči, jev v naší ulici naprosto nevídaný. Odtrhla jsem na chvilinku oči od té nevšední podívané, abych odemkla auto, a když jsem zvedla hlavu, muž tam nebyl. Ani žádné stopy nepokračovaly ve sněhu. Stál tam jen ten malý pikolík a blaženě se usmíval. A od toho Štědrého dne vím, že andělé nosí kabát od Armaniho.

Před pár týdny dostala má matka skořicový domácí parfém. Nevoněl jí, i věnovala mi ho se slovy, že je to drahá značková záležitost s mocnou vůní. S jako mocnou, jsme měli tu čest seznámit se brzy. Vylil se nám totiž v autě. Můj život se proměnil ve skořicový dýchánek. Už vím, jak se cítil Jerome Klapka Jerome, když vezl vlakem sýry. Akorát, že já mám jižní skořicový vítr, severní skořicový vítr...první dny po té nehodě, jsem musela jezdit do práce s otevřenými okénky. Má to ovšem i své výhody. Už nemusím ráno bloumat po naší čtvrti marně vzpomínajíc, kam jsem včara zaparkovala auto. Cítím ho na kilometry. Sousedi mne poznávají i potmě. A dnes večer, zaobírajíc se myšlenkou, že letos na Vánoce pečení skořicových šneků asi vynechám, přistihla jsem se jak si tiše prozpěvuji - Tiše a ochotně, skořice na plotně voníííí.

Pokaždé, když přede dveřmi zoufale hledám klíče, přísahám si - večer si uklidím v kabelce. Samozřejmě to nikdy neudělám. Už jen představa vyndání jejího obsahu mne děsí: zrcátko, lžička, diář, multitool od Victorinoxe, přenosný harddisk, šroubovák, kapesníky...zkrátím to...obsah mé kabelky, vyskládaný vedle sebe by třikrát obtočil zeměkouli. Hloubkový průzkum činím vyjímečně - třeba když mě před pár lety příšerně bolela záda a koumala jsem, proč je má kabelka tak těžká. I zalovila jsem a nalezla tři hokejové puky, zakoupené synkovi k Vánocům a zapomenuté (byl červenec). A dnes...přilepila se mi ruka k něčemu podivnému...a ejhle to bude to lízátko co jsem dostala onehdy od kamaráda v kině (na jaře), jen se mu trošinku sloupnul obal, a taky se na něj maličko nalepil tabák z cigarety a kdovíco ještě...inu, po vytažení na denní světlo to vypadalo jako mrtvý ježek. Svatosvatě přísahám - zítra si uklidím v kabelce.

První advent připomene každému něco jiného. Rozsvěcení vánočního stromu. Adventní koncerty. Podle obsahu nákupních košíků dnes v Globusu hlavně asi vánoční přejídání. Já si vždycky vzpomenu na ten rok, kdy byli moji synové maličcí a trávili jsme prázdniny s kamarádkou v malém městečku v Jižních Čechách. Zaběhla jsem tenkrát něco koupit a při návratu slyším už od dveří srdcervoucí nářek mého mladšího synka. Plakal usedavě a pořád opakoval - Že k nám nepřijde, že k nám nikdy nepřijde...Ptám se kamarádky co se to probůh děje a ona pravila nešťastně - Ale prosímtě, prcek se ptal co nám to visí támhle na zdi (byl to velký krucifix s Ježíšem velice zkrvaveným a velice tragicky se tvářícím). A pokračovala - No a já mu řekla, že je to Ježíšek, a že každej rok na Vánoce sleze z toho kříže a přinese mu dárky.

Volali mi z pojišťovny, že mají jakési nesrovnalosti v mé pojistce, i vyděšena, že jsem zapomněla něco zaplatit, zaběhla jsem na pobočku. Chyba největší. Ujala se mě jakási dáma a sotva mne posadila ke stolku, začala mi líčit dramaticky kolika způsoby můžu umřít. Docela přesvědčivě a ještě k tomu vypadala, jako by na druhém břehu už byla. Kostým, melíry a lak na nehtech mne neošálily, z  očí jí přímo čišelo její pravé já - pod plachetkou hnáty křivé, hlas vichřice podoba. Zrovna když zaníceně vyprávěla, že nyní, s novou pojistkou, kterou si jistojistě pořídím, můžu si dovolit umřít v autě nejen jako řidič, ale též jako spolujezdec, už jsem nevydržela mlčet, i opáčila jsem, že pokud v autě zemřu, bude mi asi úplně šumák na kterém místě jsem seděla. Pokus o vtip se naprosto minul účinkem. Káravě se na mě zahleděla a řekla - Máte děti? Což mě namíchlo, i řekla jsem dámě, kam si může strčit svou pojistku za tři tisíce káčé ročně a vykráčela jsem hrdě z pobočky. A z radosti nad úsporou tolika peněz, koupila jsem si parádní kabát. Kdyby mne to auto přeci jen porazilo, bude se v rakvi pěkně vyjímat.

K dnešnímu úmrtí jen malá vzpomínka. Vezli jsme jednou Magora z Prahy do Českého Krumlova na premiéru rockové opery Apokalypsa. Cesta věru nebyla snadná. Při každém zastavení na semaforu utekl Magor z auta, zaběhl do nejbližší hospody a jeho rychlost byla neuvěřitelná - než ho manžel doběhl a lapil, stihl si nejen objednat pivo, ale většinou i vypít. Na kraji Prahy už jsme nabrali slušné zpoždění a ve snaze vylepšit naší svízelnou situaci, zaběhli jsme do sámošky, koupili basu piv, obložili jimi milého Magora na zadním sedadle. Zbytek cesty proběhl naprosto hladce. Usadili jsme v hledišti, představení začalo...a Magor usnul. Tvrdě. Hlavu zalomenou přes sedadlo, ústa dokořán. Probudil se až při závěrečném potlesku, roztleskal se též a vykřikuje Bravo, Bravo, dral se na pódium pronést řeč. Zatrnulo mi. Jak chce řečnit o věci, kterou kompletně prospal? Vystřihl fantastický projev, velice emotivní a naprosto přesně popsal uplynulé dvě hodiny...které prokazatelně neviděl a neslyšel. Dodnes nevím, jak to dokázal.

V Reflexu vychází na pokračování seriál o soumraku mužů v Evropě. Zajímavé čtení, sepsáno kupodivu soudně a bez emocí, jen občas prosvitnou mezi řádky povzdechy ukřivděné chlapské dušičky. Třeba o tom, že malí chlapci nemají mužské vzory, protože školství je přefeminizováno. Inu je, aby nebylo. Povolání učitele bylo vždy vážené, leč placené pomálu a ve chvíli, kdy se ženy vrhly do pracovního procesu, ochotní muži jim rádi předali nevýnosné fleky. Taky je v článku psáno, že od dob Betty Friedanové se po mužích chce, aby ženám rozuměli. Ale prdlačku, milý Reflexe. Nestojím o to, aby mi muž rozuměl. Ostatně, taky mu nerozumím. Nechápu, proč dokážu vyrobit deset omáček a použít jeden hrnec, zatím co on spáchá jednu omáčku a spotřebuje deset hrnců. Nechápu proč radí fotbalistům v televizi kam mají běhat, stejně ho ti pánové neslyší a už vůbec nerozumím tomu, proč u toho musí být zhasnuto v obýváku. Onehdy jsem se pokoušela vysvětlit synovi význam slova atavismus - To je, když vezmeš do ruky dálkový ovládání od televize a chováš se jako kdybys vyrazil na lov mamutů. Nepochopil mě. Dobře, že tak. 

Poslední dobou trávím hodně času prací na rodinném rodokmenu a čím víc nacházím, tím víc pochybuji o tom, že pokud poznáme své předky, uvědomíme si své kořeny. A tak, zatím co já jsem jen kromobyčejně netalentovanou editorkou biografií, moji předkové byli intelektuálové, básníci, herci, lékaři a právníci, taky jsem našla jednu pěknou poctivou sedláckou větev (pověst jí kazí jen  praprababička, která se evidentně stala předlohou pro Viktorku v Babičce). Až nedávno se mi podařil objev. Jeden z mých praprapradědečků, švec ve starém Josefově, byl u odvodu ohodnocen jako postavy malé a slabé, o tři roky později při revizi dokonce jako neduživec. Sláva...konečně vím, po kom jsem.