forsberg

Představte si, že hrajete stařičkou Incredible Machine a najednou si dostanete do jakéhosi postapokalyptického levelu, kde musíte všelijaké nástrahy překonat pomocí drátků, sklíček, jehel, provázků a kyblíků od barvy. A do toho vás pronásleduje strašlivý nepřítel, něco mezi Frankenweenie a roboty jako vystřiženými z obalu desky Jeff Wayne's The War of the Worlds. To vše za doprovodu svižné Welcome Home od Coheed and Cambria. Vynikající zážitek.

Ve srování s komiksovou předlohou ultrablbé, ale dvě * přeci jen dám. Jednu za Zinedina Zidana, který si svou roličkou vydobyl svůj profil na imdb i tady na csfd ( obskurní podmnožina tvůrců zahrnující třeba Reynolds Koranteng-pohlaví muž, prioritně herec nebo Keiko-pohlaví žena, prioritně herec). A druhou za Alaina Delona v roli Caesara a jeho geniální hlášku:" Ave já".

Marion Cotillard je v roli Edith tak uvěřitelná a skutečná, až z toho mrazí, ale jinak veliké zklamání. Jako kdyby Olivier Dahan roztrhal biografii Simone Berteaut na jednotlivé stránky, ty pak tahal z klobouku a lepil dohromady v náhodném pořadí. A protože znám knihu velice dobře, mrzí mne velice, že obraz Edith Piaf je ve filmu...přinejmenším pokřivený.

Austin Powers in Black, aneb kterak happy afroameričané s big ego (rozuměj dlouhými penisy) zvítězí nad nemotornými, hloupými, rasistickými bělochy. Nic moc, jen pár celkem slušných fórů, jedna vtipná narážka na O. J. Simpsona...proč vlastně dávám **? Inu, fandila jsem jim. Taky nemám ráda majonézu.

Nečekala jsem nic než další příspěvek do škatulky: "Kterak chrabrý hrdina ke svým schopnostem a traumatu z dětství přišel." Čehož se mi dostalo v míře vrchovaté. A navíc jako bonus ještě dramatický úvod, který perfektně vtáhne do děje, charismatický Liev Schreiber a velice zábavná první polovina filmu. Tu druhou zdatně zachraňuje Hugh Jackman oděn spoře nebo vůbec...i nezbývá mi než přiznat, že být chlapem, asi dám o * míň.

Chápu Jacksonovu touhu splnit si svůj dávný sen, ale spíš se mu povedlo zhmotnit ad absurdum Pratchettův výraz "mnozí efektové". Ve chvíli, kdy proběhl závod soutěskou pro savce bez orientačního smyslu, načež byl jeden z hrdinů sežrán (fakt to tak vypadalo) obřími pyji, začala jsem mít všech těch triků dost. Příběhy o krásce a zvířeti jsou krásné, protože jsou docela prostinké a všechen ten balast okolo je možná efektní, ale docela zbytečný.

Dnes jsem čirou náhodou shlédla kousek jednoho dílu a nevěřila svým uším, když ten bodrý muž pravil: "Chřest je bílej protože roste pod zemí." Příští sobotu si ho zapnu znovu, třeba pronese nějaké moudro o mrkvi.

Nikdy jsem neviděla žádnou z Troškových komedií, ale takhle nějak si je představuji. Hodinu a půl jsem si říkala, že jestli se zasměju alespoň jednou, tak odpad nedám, ale bohužel, nezadařilo se. A pohled na Jeana Rocheforta v takovéhle slátanině je stejné utrpení, jako vidět Jana Kačera v Rodinných poutech.

Vratné lahve jsou milý příběh, plný dobře napsaných i zahraných postav a postaviček, ale nějak mi ten model: "Vrazíme do toho trochu laskavého českého humoru a lidi se do kina pohrnou" začíná vadit. I když, kdo ví, třeba mi jednou, za mnoho let, připomene Svěrákův aktivní učitel, že lze v tomhle věku provozovat i jiné věci, než dva národní sporty českých důchodců, totiž vysedávání v čekárně u doktora a objíždění hypermarketů s akčním letákem v ruce.

Jímavý příběh o hrdinství běloruských židů za druhé světové války.....ale ne, budu upřímná. Odpor je k mé velké lítosti ( protože téma by si zasloužilo mnohem lepší zpracování) béčko s židy v lese a celou dobu jsem trpěla ukrutnou chutí na borůvky.