Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Pohádka
  • Animovaný

Recenze (6 662)

plakát

Desatero přikázání (1956) 

Poslední film Cecila B. DeMilleho, který natočil svůj vlastní remake. Měl k tomu ale důvod. Zatímco první snímek byl němý, o více než 30 let později využil všech moderních vymožeností, aby natočil pořádný velkofilm. A není to u něj nic překvapivého. V roce 1916 natočil Janu z Arku, pak životopisný film o Ježíšovi, Kleopatře, ale i Křižácích. Historické filmy ho evidentně lákaly, ale to nej si připravil úplně na konec. Jak se říká - závěr patří mistrům. Klobouk dolů, co se tvůrcům podařilo v druhé polovině 50. let. Vizuálně vypadá snímek skvěle. A to se nebavíme jen o tricích, ale záběrech krajiny, pozadí, či velké výpravné scény staveb, davové scény. Samozřejmě Heston s Brynnerem jsou výborní. Příběh O Mojžíšovi, který připlul po řece připomíná našeho Plaváčka. Přesto je rozhodnutí Mojžíšovo zvláštní. Kdyby se stal faraonem, mohl pro svůj lid udělat mnohem víc. Svůj lid ale vyvedl a Bůh tomu pomohl - tvůrci to zobrazili podle hodně povedených trikových záběrů. A my ne zcela věrní katolíci můžeme jen doufat, že Bůh se také trochu reformoval a netrvá na tom, aby se člověk denně modlil, ale hlavně aby žil bez hříchu z psaného desatera.

plakát

Temný úsvit (2006) 

Temný úsvit není žádným akčňákem z Vietnamské války. Místy téměř dokumentárním způsobem vypráví především o zajetí a psychologii vojáka, který je též člověkem. Jako by na to hlavně vojenské kancelářské krysy zapomínaly. Film se zaměřuje na plynulost času, na to jak pomalu to utíká, kam směřují myšlenky zajatého apod. Charaktery lidí, kteří by se v civilním životě možná nikdy nesešli, najednou musí a chtějí spolupracovat, aby unikli nepříteli. Američané, ne poprvé, dostali ve Vietnamu na prdel a tato země to přežila, jako ostatně mnohé. Ovšem obyčejní vojáci a jejich příbuzní trpěli a v tomto světle jsou životy mrtvých a zajatých více než zbytečné. Další takový příklad ze současnosti je trapas při útěku z Afghánistánu. Těm nahoře to ale nevadí, oni do bojů nemusí. Film je skvěle obsazen, nevím přesně, zda se natáčelo v autentických místech, ale atmosféra je parádní, herecké výkony úžasné. Měl jsem cukání dát pět hvězd a nakonec jsem podlehl. Tohle je jiný film o Vietnamské válce než většina ostatních. Možná je to i tím, že ho nenatáčel Američan.

plakát

Nepřátelé (2017) 

Je to zkrátka černá skvrna americké historie, jen tak jí nevymažou a hlavně se s ní nevypořádají. O tom svědčí další film na toto téma. Američané masakrovali indiány a ti zase je. Není divu, že pak ve všech zůstávala nenávist k druhé straně. Filmaři se tu zaobírají vzájemnými křivdami, ale nikomu nenadržují, všichni totiž mají svůj kus viny. Tento filmový zážitek je umocněn vynikajícím C. Balem a Wesem Studim a souhlasím s režisérem, že si na jeho roli neumím představit nikoho lepšího. K tomu parádní kamera a absolutně špičkově zvolené místo natáčení. Snímek asi nepřekvapí drsnými scénami, které k tomuto žánru tak nějak patří. Tvůrci se totiž snaží vylíčit, jak krutosti na jedné či druhé straně mohly učinit, a většinou tak učinily, člověka krutým, bezcitným a hlavně chladným k jistým věcem. Právě kapitán Joseph Blocker takový je.

plakát

Hercule Poirot (1989) (seriál) 

Pro mě zkrátka David Suchet bude nejlepším Poirotem ze všech dosavadních představitelů. On jím vskutku je. Britům se povedlo dokonale vystihnout atmosféru a sladit dekorace, kostýmy, exteriéry...tady sedí úplně všechno. Jednotlivé případy jsou, až na výjimky, delší filmy. Tento seriál má atmosféru. Snad jediné, co mě trochu mrzí je, že se od jistého dílu na velmi dlouho zcela vytratil kapitán Hastings a vrchní inspektor Japp. Ti se pak objevují až v závěru. A jak se říká, závěr patří mistrům, což je pravda. Poslední díl je vskutku překvapivý a strhující.

plakát

Krtek a zajíček (1997) 

Tak to už je podruhé, co vidím lišku, kterou Krteček musí usměrnit. Tentokrát se její pochoutkou měl stát zajíc. Oni jí fakt nedopřejí. Přece nebude jíst trávu. Krtek ale zachrání rodinu a následuje dojemné shledání.

plakát

Marek Ztracený v Edenu (2023) (koncert) 

Marek Ztracený má teď všechno - slávu, slavíky a fanoušky. Ti pro něj udělají skoro vše a není divu. Jeho texty jsou nápadité, co píseň to prakticky hit. Moc se nedivím, že vyprodal Eden a to rovnou třikrát. Koncert jeho osoby měl navíc opravdu hodně co nabídnout. Od skvělých hostů přes světelnou show či bubenické umění jeho syna. Navíc jde o skromného kluka, který se opravdu dojímal a měl neskrývanou a nefalšovanou radost. Není namyšlený, arogantní apod. Sám říkal, že se směrem k přístupu k fanouškům učil od Gotta a rozhodně se učil dobře. Mistr, pokud se z nebe dívá, je určitě rád, že má toho nejlepšího možného nástupce. Písničky skvělé, show parádní a odezva neskutečná. Mě samotnému běhal mráz po zádech, co teprve jemu... Něco podobného jsem naposledy viděl u Freddieho Mercuryho během koncertu Live Aid. A je opravdu symbolické, že další sen je tím pádem právě Wembley. Ztracenému to opravdu přeju. Zavzpomínal na Hanku Zagorovou. Jeho sny se plní právem. Klobouk dolů před tím co dokázal, zaslouží si to.

plakát

Krtek a sněhulák (1997) 

Další výjimečný příběh o krtkovi, který znovu ukazuje svou citlivou povahu. Ke sněhulákovi, poté co jej vytvoří, se chová opravdu roztomile. A pak pro něj hledá pomoc, aby jeho kamarád nezhynul bídnou smrtí. Podobně asi většina dětí přistupuje ke svým nejmilejším plyšákům, takže tomuhle budou dobře rozumět.

plakát

Moulin Rouge (2001) 

Vedle hodně slavných muzikálů a starších kolegů Moulin Rouge! mám právě s tímto filmem problém. V první řadě Baz Luhrmann nepřišel s žádnou původní muzikou a jen vzal slavné hity a strčil je do filmu. Tím de facto podstatně ulehčil práci nejen sobě, ale především Craigu Armstrongovi. V komentářích je tu mnohokrát zmíněn kýč. Pravda, je to jeden obří kýč, ale je to pochopitelně záměr. Hlavně proto, že film jako by trochu parodoval samotnou dobu a třeba i grotesky, možná částečně i šantán obecně, francouzské vyznávání lásky a milování či právě skutečné Moulin Rouge (alespoň mám ten pocit). Možná na tom něco pravdy bude, vždyť snímek je z nemalé části i komedií nebo minimálně fraškou. Během sledování mě ale přeci jen příběh vcucnul do sebe. Jeho největší nevýhoda je vlastně i výhodou. Tím, že snímek nemá původní hudbu dostává divák možnost si od první minuty broukat s postavami nebo alespoň podupávat nohou, neboť se většinou jedná o notoricky známé megahity. Pokud si práci ušetřili s písněmi, naopak taneční čísla jsou grandiózní. Nápadité, skvělé, geniální. To je jedna z obrovských deviz tohoto filmu. Samotnou Nicole Kidman mám moc rád a tohle je jedna z mých nejoblíbenějších rolí, které ztvárnila. Další kapitolou jsou kostýmy. Tady se kostyméři vskutku vyřádili. Horší je to s exteriéry, protože Paříž opravdu nevypadá jako Paříž a to ani při pohledech z výšky. Hlavní dějová linka možná není až tak originální, ale když se na to tak člověk podívá celkově, tak chtě nechtě musí přiznat, že Moulin Rouge! je velkolepý projekt, který baví, to každopádně. Humorem, tancem, hudbou, herci a s přimhouřením očí celkovým vizuálem.

plakát

Dokonalá planeta (2021) (seriál) 

Tohle je asi nejpádnější odůvodnění moderních technologií. Když už mají sloužit, tak takto. V pěti epizodách vidíme nádherné záběry různých živlů ačkoli kvůli nim vědci riskují drahou techniku. Rozhodně je dobře, že různé jevy jsou zachyceny, protože možná budoucí generace dostanou možnost vidět něco už jen ze záznamů. Rozhodně to hrozí při rychlosti ničení celých krajin i živočišných druhů. Já se nad zařazením epizody Lidstvo do této série nepodivuji. Jsme také živel. Budujeme i ničíme. Na Zemi máme veliký vliv a bohužel je nutné si opět připomenout, jak moc je devastační.

plakát

Štace Miloně Čepelky (2021) (TV film) 

Tak zhruba takhle si představuji životopisný dokument. Ten o M. Čepelkovi je ve své podstatě dokonalý. Důležité je, že divadlo Járy Cimrmana mám velmi rád a Miloň Čepelka v něm patří opravdu k nejlepším. Je to komplexní herec, který zahraje prakticky cokoli a navíc geniálně. Pravda, sám Zdeněk Svěrák připustil, že je lepší básník než scénárista. A bylo nám též vysvětleno, proč zakládající člen žižkovského divadla hrál tak málo ve filmech. Pro mě je ale ještě důležitější, že se sám Čepelka nevyhýbá kontroverzním a ožehavým částem jeho života - členství v KSČ, odchod původních členů apod. A když k tomu připočtu, že jsme navštívili řadu míst jeho života, představených navíc malebně, nebo že za zvuků úžasné hudby a pohledů na krásnou krajinu posloucháme jeho verše, neměl jsem o hodnocení pochyb.