ostravak30

Mazaný Filip je jedna z filmových cest, u které by mi nevadilo, kdyby se jí český film ubíral. Kvalitní parodie nám tady chybí. Bohužel Mazaný Filip není až toliko kvalitní. Vedle dobrých frků a vizuálních vtipů najdeme i celou řadu opravdu nudných a nezajímavých věcí. A tak vlastně tím nejzajímavějším je na filmu vizuální stránka, která se vskutku povedla. Ani jednotlivé hlášky Phila Marlowa společně s jeho přirovnáními apod. nejsou úplně zábavné. Řekněme, že Filip si své fanoušky najde a mohla by to být první vlaštovka, ale chtělo by se to více se zaměřit na klasický český humor zkombinovaný s parodiemi samotnými.

Tak tato pohádka je zajímavá už samotným úvodním pojetím. Máme tu totiž princeznu, která se oproti zvyklostem vdávat chce, ale pro změnu ji nechce provdat její otec. Zajímavé, většinou to bývá naopak. Navíc proto má opravdu zajímavé důvody. Je to sice mocný car, ale vaří jeho dcera nikoli služebnictvo. Pak už přijde ale někdo, do by si princeznu rád vzal a tak musí král konat. Vymyslí úkoly, které má princ splnit a nikomu tak nějak nevadí, že před očima všech je neplní Jan, ale jeho najatí nohsledi. Navíc jsou zadány úkoly tři, ale Jan a jeho grupa de facto plní úkoly čtyři - vypít, sníst, přežít teplo a zažít noc na zámku. Trochu to v určitých parametrech připomíná pohádku Dlouhý, široký a bystrozraký. Jen kdyby herci na malém prostoru nemuseli odvést maximum. A ty kulisy jsou opravdu příšerné.

I přes hvězdné obsazení je za mě trochu škoda, že jsme markýze zachytili až ve chvíli, kdy už bručel. Přitom sem tam se dozvíme nějakou zajímavou a pikantní historku z jeho života. Samotné tajné vynášení jeho spisů ze zdí blázince už tak zajímavé není. Nedozvíme se ani mnoho o době, ve které se děj odehrává až na to, že sem tam někdo něco utrousí. Markýz de Sade je už jen člověkem, který se chce za každou cenu vypsat ze svých fantazií. A přestože celý ústav působí dostatečně temně a s určitými postavami i zajímavě, pořád si myslím, že bych se s filmem neminul, kdybychom dostali šanci zažít markýze na svobodě, když byl ještě v ráži.

Tak toto nejspíš není film pro mě, který bych dokázal ocenit. Sledovat devadesát minut policistu, který chlastá, fetuje a ojede vše, co mu přijde pod ruku mi přišlo nezajímavé už po dvaceti minutách. Jeho skutečné trauma se navíc odhalovalo postupně a trvalo dlouho než člověk do jeho osobnosti pronikl. Na druhé straně je třeba opravdu ocenit hlavního herce, protože zahrát tak rozpolcenou osobnost nemohlo být snadné a to už teda chtělo kus pořádného hereckého umění. Já si tenhle film ale znovu nedám.

Po první epizodě jsem měl za to, že sledujeme parodii na klasické kriminálky, což bych v záplavě ostatních kriminálních seriálů velmi ocenil. U prvního dílu jsem se ještě nasmál. Smích mi zamrzl u dalších epizod. Tam již bylo jasné, že o parodii nejde a tudíž, že to tvůrci bohužel myslí vážně. Že je na tom česká policie asi opravdu špatně by se dalo usoudit už z toho, že zaměstnává svévolného alkoholika. Ale pokud ani poté tohle divákovi nedojde, pak tu máme dvojici Norbert Lichý - Milan Šteindler, který vyjma té parodie, ale i na ni by už asi byli moc, se snad nemohou zařazovat reálně do policejního sboru. Pak tu máme ústřední dvojici, která na zabití byla ve skutečnosti první, možná ještě druhý díl. Že se do sebe zamilují a budou tvořit milostný páreček bylo více než jasné. Jednotlivé způsoby vyšetřování chvílemi působí, že to kriminalisty ani moc nebaví, tak proč by to vlastně mělo bavit diváky, že? Čím vlastně Dvojka na zabití je, čím být chce, nebo jak ji berou diváci lze asi jen těžko posuzovat. Není totiž ani seriózním kriminálním seriálem, a jestli má tuhle ambici, tak bych snad doporučil režisérovi, aby vykonal společnosti službu a už raději nerežíroval. Není ani komediálním seriálem, na což možná aspirovala zpočátku, ale věčně mastná huba Lichého nebo Šteindlera, či jejich nacpávání se nezdravými saláty a klobásami, požírání důkazů, živočišné až nechutné vtipy, nelze považovat za humor. Tak že by snad romantické nacházení věčně ožralého policisty nové lásky, která ho zachrání před uchlastáním a ještě mu pomůže odhalit skutečného pachatele jeho ženy? Těžko říct. Dvojka na zabití je každopádně seriálem, který v záplavě kriminálních seriálů těžce prohrává už jen proto, že ty ostatní se alespoň snaží tváři seriózně a profesionálně. Tady to na mě působí, že se parta amatérů sešla, aby vytvořila rádoby kriminální seriál, který snad má někoho pobavit, ale vůbec netuším koho, a vytvořila tento ultra humus. Znovu už opravdu ne. A co jsem pochopil, tvůrci nemají dost soudnosti a chystají se na pokračování...

Není lepšího Večerníčku než jsou Krkonošské pohádky. Osobně je miluju a mohl bych se na ně dívat znovu a znovu. Tento seriál, krom toho, že je výjimečný tím, že se jedná o hranou pohádku, kterých není u Večerníčků mnoho, se vyznačuje i kupříkladu svými kulisami. Ty jsou opravdu propracované do nejmenšího detailu a tvůrci neponechali nic náhodě. Vypadají skvěle. Klasickou je již i úvodní hudba. Všichni herci se stali ve svých postavách nezapomenutelní. A myslím, že správné je připomenout i vypravěče pohádek, kteří nebyli nikdy vidět, pouze slyšet: Bohouše Záhorského a Martina Růžka. Jednotlivými epizodami i celkovou atmosférou se Krkonošské pohádky zařazují mezi to nejlepší, co bylo v pohádkách vytvořeno.

Nejvíc mě zaujal samotný vznik této organizace. Je s podivem, že si s mafií dodnes v Itálii neporadili. Díky velkému množství archivních materiálů, dobových poznatků a rozhovorů se k nám dostává ucelený a chronologický přehled toho, jak mafie vznikla a jak se vyvíjela. Velmi dobrý nutno dodat.

Jak už to tak v pohádkách bývá, král ji chce provdat a ona nechce. Alespoň ne za ty, co se jí nabízí. A přirozeně se zamiluje do někoho úplně jiného. Jenže princ Chocholouš si dá dost na čas, než princeznu sbalí a konečně se rozhodne ji pojmout za ženu. A tak mezitím princezna utíká, vzdoruje a divák trpí. Po sedmdesáti minutách se konečně stane to, k čemu se po celou dobu schyluje. Nutno dodat, že oba hlavní představitele se pohybovali již kolem třicítky a je to docela znát. Nebýt té trojice podivínských princů asi by nebylo u čeho vydržet tak dlouho.

Petr Tuček asi nejvíc zaujal svým seriálem Slovácko sa nesúdí a komedií Copak je to za vojáka. V tomto filmu mě nejvíc zaujalo, jak snadné je potok přemostit jinam, "vypnout" ho a zase ho "zapnout". Tak nějak mi v tom ale chybělo větší klučičí dobrodružství. Chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že ti dva malí hrdinové se podobají klukům z Dobrodružství Toma Sawyera. Ovšem to by chtělo větší prostor, který by ti dva mohli dostat. A též silnější napětí a vytvoření atmosféry. Neurčité místo i čas tomu moc nepomáhalo a též jednotlivé postavy, kterých bylo ve filmu dost, nedostaly více prostoru, abychom se o nic něco dozvěděly. Takže takový docela průměrný snímek, který dnes už asi těžko zaujme mládež, když existují mnohé jiné a lepší filmy o dobrodružství ve staré době.

Žít s takovým člověkem musí být peklo, ale věřím, že i takoví jsou. Ten dialogový souboj mě docela bavil. Zvláště pak, když manžel vlastně prohrál boj s vlastními pravidly.