Trpas

Po zhlédnutí filmu Děti úplňku mi bylo hodně těžko. Převládající emoce u mě byly úzkost a děs. Děs, že těm dětem asi nikdy neporozumíme, protože základní komunikační kanál zůstává uzavřen. Nedovedu si představit, že bych něco takového vydržela. Nikdy nekomentuji příspěvky ostatních, ale zde se musím ohradit. Nikdo, kdo toto nezažije na vlastní kůži, by neměl hodnotit chování rodičů. Ani snad rodiče jiných autistů, protože z dokumentu a dostupných materiálů je patrné, že míra postižení je u každého jedince jiná. A ve filmu rozhodně nemůže a není zachyceno vše. Jejich vyznání byla naprosto upřímná, odzbrojující a nadmíru lidská. Nesmírně si jich za jejich odvahu vážím a paní režisérce děkuji za silné téma nutící k zamyšlení.

Originálně uchopené detektivky od A. Ch. Trvalo mi asi 10 minut, než jsem si zvykla a přestala porovnávat Angličany a Francouze. Skvělý výběr hlavních hrdinů, skvělý humor, skvělé dialogy a kouzelně prostá sekretářka. A také krásné barvy.

V sobotu večer jsem se dobrovolně rozhodla podívat na tuto Legendu, která se vrací. Asi mám masochistické sklony,protože jinak si tento zkrat nedovedu vysvětlit.Sem tam mám neodolatelnou touhu potrápit sama sebe. A dostalo se mi co proto. Dobře mi tak. Bylo to snad ještě horší, než jsem čekala. Co jen to se sebou ta Helena provedla? Je mi vždycky smutno, když vidím někoho takhle trapně (Být stále mlád, to bych si přál!) zestránout. Nevím, jak velikou odměnu členové proty dostávají, ale stojí to za to? Někdo, kdo má alespoň kapku hudebního sluchu musí trpět. Natož pak muzikanti a zpěváci. No jo, prachy jenom prachy nečekají, jak po nich sáhneš, už tě mají! Celkový dojem: TRAPNÉ

Víte, jak ihned poznáte americký film od evropského? Podle zubů. Amanda Peet má zuby tak bílé, že ve tmě tmoucí by mohla sloužit jako záchytná stanice pro zbloudilé. Mně se nelíbil ani původní film z roku 1976 natož pak tento remake. Bylo to celé takové neuvěřitelné - dialogy "šustily papírem", oba stále vypadali tak "skvěle" (žádné vedlejší účinky léků?), po herecké stránce taky nic moc. Z mého pohledu zbytečný filmový počin.

Big Lebowski je můj nejoblíbenější film. Poprvé jsem ho viděla v minulém (!) století a od té doby si ho pouštím zcela pravidelně 1 až 2x ročně. Říká se dobrého pomálu, ale v tomto případě výjimka potvrzuje pravidlo. Od začátku do konce se těším na hlášky hlavních postav (drž hubu Donny!). Taneční vystoupení - to se můžu fakt počůrat smíchy a nepřekonatená jízda autem s vajglem ležérně odhozeným do klína. Naprosto nejlepší a nepřekonatelný majsrtštyk bratří Coenů.

Chodila jsem do osmé třídy a naprosto si, i potěch dlouhých letech, vybavuji pocit, který jsem měla když jsem odcházela z kina. Byla jsem naprosto omámená. A také zamilovaná a nešťastná. Film jsem vstřebávala celý zbytek dne a druhý den jsem na něj šla znovu.Ten příběh a zpracování mě naprosto ohromil. Zpětně si uvědomuji, že to byl můj první velký filmový zážitek. Do Romea jsem se ihned zamilovala. A Julie! Ta byla tak překrásná a pro mě, 14-cti letou holku, naprosto nedostižná. Doteď vidím její rudé sametové šaty a krásné dlouhé hnědé vlasy. Byla jsem zamilovaná do obou. A vždy když ten film vidím, tak zcela irocionálně doufám, že se Romeo stihne vrátit a všechno dobře dopadne. Nedopadne. Tragédie byla, je a vždy bude dokonána. Vivat mistr Shakespeare a vivat mistr Zeffirelli!

Hlavní hrdina je bezcharakterní zrůda, kterou naprosto vynikajícím způsobem ztvárnil Matt Damon. Krásný film u kterého mrazí a člověk doufá, že nikoho takového jako je pan Ripley ve skutečném životě nepotká. Zkažený a rozmazlený Jude Law je k pomilování, Philip S. Hoffman jako vždy dokonalý a Gwyneth s Cate jsou nádherné. Mám ráda scénu v jazzovém klubu - nádhera!