zbynek.poliv

Jsem velký fanoušek Miyazakiho filmů. Od doby, kdy jsem prvně viděl Totora, Naušiku a Princeznu Mononoke, jsem mu úplně propadnul. Vnímám poselství, postavy a i příběh všech dosavadních snímků a jejich vysokou konzistentnost v rámci díla a považuju je za gró celého Studia Ghibli. S očekáváním vysoké kvality výpravy, animace a skvělé hlavní postavy, jsem se vydal do kina na dost možná posledního filmu celého ansámblu Studia Ghibli. A bez mučení se přiznám, že jsem z kina odcházel zmatený, jako snad nikdy. Chlapec a volavka mi připomíná souborné dílo celoživotní tvorby, které se nějak zkomprimovalo do pár minut hustého guláše, který má sice všechny ty dobré ingredience, ale zmrzlina s hovězím masem k sobě prostě nejdou, i když se budete snažit jakkoliv. Jednotlivé scény mi nedávaly valný smysl a celá geneze dvou světů mi připadala zmatečná, nedostatečně vysvětlená a ani náznaky v jednotlivých scénách mi nedávaly moc prostor pro rozvití nějaké smysluplné myšlenky. Horko těžko jsem porozuměl celému konceptu a když se ani hlavní postava malého chlapce nijak nevyvinula, ale zůstávala na úrovni trochu sebestředné, málomluvné a vlastně dost nezajímavé persony, měl jsem co dělat, abych vůbec celý film dokoukal. Magický svět se sice rozvíjí, ale jaktože vlastně existuje, proč spadl nějaký kámen na zemi a co teda vlastně způsobil, proč by měl být Mahito "dědicem" a vládcem toho realmu nemám ani nejmenší ponětí. A co stojí za jednotlivými zvířaty a jejich vlastnostmi mi uniká možná ještě víc. Proč volavky lžou a proč jsou Alexandři tak agresivní a usilují o nadvládu? Možná je to někde v knize, podle které je film natočený někde vyslvětleno, ale ve filmu jsem to nebyl s to odhalit. Mám dalako víc pochybností a otázek, než zážitků. Bohužel, a to myslím opravdu se slzou v oku, je Chlapec a volavka jen slepenec scén, témat a fajn animace, která to pro mě ale nezachrání. To hlavní poselství, příběh o přátelství, rodině, odpovědnosti, environmentalitě a lásce v jakékoliv její podobě, na to tu prostě asi nezbylo místo. Nízké hodnocení se mi nedává snadno, ne u Hayaho Miyazaki, ale bohužel mě Chlapec a volavka nepřesvědčila ani na ty tři hvězdy.

Po všech těch super-úžo recenzích jsem se po delší době těšil na animák, co mě bude bavit, u kterýho se  třeba i zasměju a který vyplodí i nějakou trochu hlubší myšlenku. Jenže hrubá chyba lávky, jak jsem záhy po shlédnutí zjistil. Hrdina, který odchází do důchodu a teprve v tuhle chvíli si začne vážit svého posledního života a konečně prozře, aby našel svojí životní lásku - rodinu. A není sám, i jiné postavy tohohle filmu najdou to samé, přátelství a rodinu, i když je původně nechtěli. A taky hamižnýho, sebestřednýho hamouna. Ano, tenhle patos je opěvován, jako by se jednalo o něco extra. Plochý a patetický příběh, který se strašně snaží být cool a předat tu myšlenku hlubokou, jako jezírko na zahradě po věším dešti, všem divákům. Dialogy jsou strašně nudné, retrospektiva hlavní postavy je nevýrazná, emoce, i když se výprava snaží, jsem nikde nevycítil. Humor jsem taky nikde nenašel, kocourovy hlášky jsou podobně ploché, jako je jeho příběh. Jako celek musím bohužel říct, že mě tenhle snímek strašně nudil. Animace byla ale fajn a obzvlášť, když se změnila na takový ten "anime styl", to mě hodně bavilo. A Smrt je hrozně cool a je skvěle nadabovaný. A vůbec netuším, pro kterou věkovou kategorii je film určený. Děti z toho pochopí dost málo, aby je to bavilo a pro dospělé je film zase hrozně plochý a nevýrazný. I když dětem se budou líbit medvědi a o ty roztomilý očka, co po sobě hází kočičky. Dvě hvězdy, ale jen za Smrťáka a za animaci. Jakýkoliv Miyazaki strčí tuhle plochou epizodku do zadní kapsy a zapomene na ní ve stejnou vteřinu.

"Pořád na tebe musím myslet. Jako na velryby. I když nejsi velryba." Není to zrovna obvyklé, abych se o city hlavních nebo i vedlejších postav postav zrovna nějak extra zajímal. A to platí jak pro film, tak pro seriály nebo hry. V naprosté většině je mi to většinou celkem  jedno. Ale přece jen se sem tam ukáže nějaká výjimka, která mě přiváže a nepustí. Advokátka U Jong-U je ta, která mi nedala ani minutu vydechnout, abych si jí nezamiloval. A je jedno, jestli je to kvůli fantastickému herectví, vyobrazení určitého spektra autismu nebo právnickému prostředí, které mě tolik baví. A nejen to, i ty city a vztahy mě tady baví. A to je fakt dost co říct. Postavy jsou skvěle napsané, skvěle zahrané, skvěle skvělé a baví mě po celou dobu. A i když se mi po první nebo druhém díle zdál seriál trochu naivní, dostal si mě na svou stranu opravdu velmi rychle. Celý tenhle příběh má tolik vrstev, které se v hlavním vysílacím čase odehrávají, že vlastně ani nevím, co je hlavním dějem celého seriálu. Ale strašně si to užívám až do konce.