CaptAnne

Než budu komentovat cokoliv jinýho, je třeba říct: SOUNDTRACK. Ach můj Bože. Super. A teď k tomu dalšímu: Na Dunkerku je sympatický, že je válečným dramatem, aniž by sledoval strukturu hollywoodskejch dojáků. Není tam žádnej hlavní hrdina, žádná love story. Na válce nic dojemnýho ani poetickýho není. Film naopak ilustruje neuvěřitelnou frustraci mladejch kluků, kteří se snaží zachránit si život, a to, jakým způsobem je ta úporná snaha o záchranu vlastního krku připravuje o zbytky lidskosti. Ukazuje absurditu a zbytečnost jejich umírání. Obdivuju Nolana za to, že se pokusil zachytit válku právě z tohohle úhlu pohledu, kterej pokládám za natolik realistickej, že přimhouřím oko i nad tím poněkud nerealistickým závěrem, kdy si pilot plachtí vzduchem půl hodiny bez paliva.

Ačkoliv není asi nijak zásadně originální, bylo to právě téma tohohle filmu, co mě na něj zatáhlo do kina. Dva pasažéři, kteří se probudí o 90 let dříve než zbytek posádky a musí se smířit s tím, že zbytek života prožijí sami na luxusní vesmírný lodi. „Jasný,“ říkala jsem si, „tím pádem časem se ukáže, že jeden probudil druhýho, aby nebyl sám, a budou se s tím muset vyrovnat. To by přece mohlo bejt zajímavý téma. Budou se nenávidět? Nebo si na sobě vytvoří závislost, nebo bude ponorka, rozhodnou se probudit někoho dalšího z 5000 spících pasažérů? Nebo se budou chtít navzájem zabít, nebo budou chtít spáchat společně sebevraždu, budou se snažit loď vrátit zpátky na Zemi nebo třeba budou chtít mít děti a začít to tam zalidňovat coby Adam a Eva?“ No, jenže… ono ne. Veškerej potenciál, kterej pro mě ale mohla tahle zápletka mít, byl zadupán do země přibližně v polovině filmu, kdy se ukázalo, že film bude jen o zoufalé (a nakonec úspěšné) snaze protagonistů o opravení lodi, protože ta měla poruchu a hrozilo, že celá vybuchne. Oba u toho málem zemřou, teče plno slz a řve se a s rozechvělými rty se pronáší „Come back to me, I can't live on this ship without you“, a pak jsou tam výbuchy a ohně a efekty a nakonec to všechno dobře dopadne. Dobře, ten (dle mého názoru) nevyužitej potenciál příběhu bych skousla. Co mě ale vyloženě otravovalo, byly scénáristické kličky, které by si úsměvností často nezadaly s cimrmanovským vichrem z hor. Jako například když se bez jakéhokoliv logického vysvětlení probudil další člen posádky jen proto, aby za pár hodin umřel a dal protagonistům přístupový kód k oblastem, kam se do té doby nemohli dostat. Nebo když (a to mě při sledování filmu skutečně rozesmálo) je už po všem a Jim vysvětluje Auroře, že objevil na AutoDocu (což je jakési lůžko na ošetření pacienta, které provádí lékařské operace) způsob, jak ji znovu uspat a nechat ji doletět do cíle mladou, a ona mu se slzami v očích řekne „But there's only one AutoDoc…“ a on jí odpoví, že on by se obětoval a zůstal vzhůru. Představa, že by na lodi pro více jak 5000 lidí bylo pouze jeden takový funkční AutoDoc, se mi prostě zdála vtipná, ale podle zákonů Hollywoodu je evidentně zcela legitimní. A vlastně i onen nejzajímavější konflikt ve filmu, kdy se Aurora dozví, že je vzhůru kvůli Jimovi, a začne ho nenávidět, je v neřešitelné situaci smeten pod stůl, když se coby deus ex machina zjeví zmiňovaný třetí pasažér a závada na lodi, a celé se to uzavře stylem „teď máme problém, tak musíme začít spolupracovat“, načež tedy následuje to výše popsané pomalé sklouznutí do Armageddonu s happyendem. Čili all in all je to vizuálně krásný film, kde může divák obdivovat jak vypiplanou loď, tak naleštěné herce (Jennifer Lawrence i Chris Pratt se tu svojí nadlidskou dokonalostí přibližují voskovým figurínám), a pod tím vlastně už téměř nic. Maximálně se tak můžete plácat po rameni, že vám došlo, že spící dívka, kterou Jim probral, se jmenuje Aurora asi podle Disneyho verze naší Šípkové Růženky. A i to vám po minutě hrdosti na vlastní důvtip začne připadat pěkně otravně prvoplánový.

V podstatě bez děje, myšlenkově nedotažené. S napětím čekám na dvojku, která bude o tom, co se děje v hlavě postaviček v hlavě.

Po zhlédnutí několika úvodních scén s klusajícím ořem, duhou nad kopečky a postavami, které na první pohled vypadaly, že je někdo vystřihnul z doktorky Quinnové, jsem málem nablinkala nic netušícímu divákovi přede mnou do kapuce. Naštěstí se skákajícími ovečkama začal film postupně vystupovat z dlouhé řady britských dramoprovařenin (založených na výjimečné ženě, zelených lukách, křídových útesech a knižní předloze z osnov střední školy) a zpátky už nezapadl. Není to (díkybohu) příběh o lásce, ale spíš o utrpení a ideálech (o bohatství, o manželství, o budoucnosti) a o jejich konfrontaci s realitou. Jinými slovy je to sladké, nikoliv však úplně tupé, což je ve výše popsaném žánru světlá výjimka, stejně jako hlavní herečka, která není úplně bez výrazu (tady byl totiž bez výrazu hlavní herec, ale vzhledem k tomu, že je Belgičan a režisér Dán, jsou nejspíš příbuzný a nelze jim vyčítat spolupráci).

Dobře, když už se protagonisté půlku filmu líbají v okně ve tvaru srdíčka, okolo lítaj víly a ke kankánu hraje Nirvana, pochopí i nejotupělejší a-filmové hovado, že kýč je úmyslný. To z toho ještě nedělá dobrej film.

Ždímací klišopaskvilní doják. Zaprvé nevim, co to je teorie všeho, a zadruhý mě to uráží, protože pokud se mě něco tak příšerně snaží dojit, asi mě to považuje za krávu. Eddie Redmayne fakt něco hrál, což bylo ještě víc vidět v tý změti bezvýraznejch typů, mezi kterýma se pohyboval (a pak nepohyboval, ho ho). Thewlis nerozdal čokošku ani nevykouzlil patrona, takže za něj nic.

Bez ohledu na to, jak moc jsem chtěla, aby se mi ten film líbil (válečnej příběh podle skutečnejch událostí s Jonem Snowem v hlavní roli by snad člověkem měl pohnout, ne), usoudila jsem nakonec, že hodnotu má jedině tak akorát jako ilustrační výukový materiál k hodinám literatury a dějepisu na britských středních. Silné je téma, film už ne. Záběry na rozlehlá vřesoviště a mořské vlny rozbíjející se o křídové útesy se prostě přejí (zvlášť když je jimi zaplněna pomalu čtvrtina dvouhodinového filmu) a jednotlivá lidská dramata jsou tak strašně schematická, že ve výsledku má jako postava šanci vyrůst jedině protagonistka. To vytváří zdání, že je skvěle zahraná, i když to zas taková hitparáda není – ta holka je prostě nemastná neslaná, a z toho, že se umí zatvářit po smrti snoubence a bratra smutněji než na začátku filmu, bych ještě hlavou o podlahu nemlátila. Ostatní postavy jsou prostě na první dobrou: chudáček kamarád, co by taky rád, oddanej bráška, zdánlivě přísná oxfordská pančelka, vtipná tlustá tetička. Jsou tak typizovaní, že se člověk nemůže zbavit dojmu, že je mu předkládán průřez britskou společností, která bez ohledu na pohlaví, zázemí či postavení trpí válkou (odtud ten dojem výukového materiálu). I myšlenka, že ve válce se dá jedině prohrát, je výchovná. A tak, po dvou hodinách, kdy jsem se dočkala pouze morální sondy do srdíčka, ale žádného filmu, nedá se hodnotit vysoko. P.S.: Kita nehodnotím, protože je to méďa a neumím bejt nezaujatá.

Boží pohádka pro kluky (a holky), co si rádi hráli s autíčkama. Postapo svět je nádhernej, bouře jsou nádherný, „kmeny“ jsou nádherný, manželky jsou nádherný, konvoje jsou nádherný. Celej film vás zaboxuje do křesla a řve na vás, abyste ho zřeli (Witness meee!). Z toho, co vypadá jako válka o benál a vodu, vyleze boj o lidství a svobodu. Hezoučký, jen místy až moc. Kéž by to vydrželo až do konce s pompézníma hláškama, bizár soubojema a krvavejma výbuchama, a nezačalo se v posledních dvaceti minutách filmu se skelnými pohledy a desetivteřinovými scénami s významným pokývnutím hlavy. Achjo.

Veškerý působení na diváka je tady postaveno na tom, že pupkatí televizní diváci či sociálové, co chodí tak akorát zadarmo na čsfd projekce (yeah) si přičichnou k velkému světu Hollywoodu a zírají, kolik mají v té továrně na sny holek, drog a příležitostí, a jak tam stačí bouchnout pěstí do stolu a dostanete, co chcete. Jednu hvězdičku za to, že jakmile se smíříte s tím, že prostě koukáte na špatnej film, je to celkem sranda, a druhou nakonec přidám za Jeremyho Pivena, protože má dobrý jméno a protože na jeho bouchání pěstí do stolu (a do obrázku s kočičkou nebo štěňátkem nebo co to bylo) bych mohla koukat pořád.

"Pročež s Tondou do smrti smrťoucí nepromluvím, a kdyby dolejzal, řeknu mu, ať nedolejzá." Atmosféra knihy skvěle přetažená na plátno. Geniální dialogy, pan Fajst, Otakárek a kultovní stěry. "A tebe, tebe příště osobně utopim!" "Já tebe osobně utopim v močůvce!"