-bad-mad-wolf-

Von se ani del Toro moc nevytáhl, ale tohle je i na Asylum silný kafíčko. Ohromně nucený plagiát každým záběrem křičí "naletěls, debile!" a buď už postrádá tradičně mamutí porci nechtěného humoru, nebo jí naopak má takové množství, že to průměrný pozemšťan není schopen pobrat. Graham Greene, kdysi tančící s vlky, by na tohle bebíčko potřeboval náplast o rozloze Bangladéše.

Panoptikum afektovaného herectví a ohavných triků. Fascinujícím způsobem nevkusná záležitost.

Pacific Rim je především rozervaný celek. Jsou tu úžasní a trikově skvěle rozpohybovaní Jaegeři, které můžeme obdivovat stejně, jako to dělají postavy filmu. Jenže ten není jen o robotech. Následkem toho uvidíme stroje pouze čtyři, z nichž dva se na plátně sotva mihnou a třetí se mihne třikrát. Vzhledem k tomu, jak jsou jinak roboscény krásně vymazlené, by si zasloužili té fetišistické pozornosti o něco víc - a tím jako profesionální hračička nemyslím nutně jen akci. Abych nekřivdil kaiju, příšerky vypadají rovněž skvěle, byť jim je logicky dopřáno ještě méně péče, než jejich mechanickým protivníkům. Zbylá část filmu se věnuje ukecanému zákulisí. Není to problém, protože dokud se mluví o propojování myslí (nečekaně výživný element) a dokud se chlapci trumfují, kdo je větší macho, tempo rozhodně nevázne. Hůře dopadly samotné postavy, včetně jejich hereckého představenstva. Pokud pominu fakt, že je hlavní mužský hrdina podobný svému australskému konkurentovi a neustále mi tak oba splývali, jednotlivé charaktery postrádají vtip, údernost i propracovanost, o chytrém dialogu nemluvě. Jinými slovy, nepobaví pravděpodobně žádnou věkovou kategorii. Čestnými vítězi zůstávají tvrďák Idris Elba a provinilý kukuč Rinko Kikuči. Příběh je debilní a kulhá na obě nohy, ale upřímně, čekal někdo sofistikovaný příběh od filmu, kde se mydlí stometroví roboti s monstry? Ve finále divák spíše lituje, že se přerostlá monstra nepromenádují na scéně za denního světla. Fyzikální lapsusy a patos raději přejdeme, soundtrack brzy zapomeneme, fantastickou bitku v Hongkongu si užijeme, pobaví nás úchylný vtípek s agresivním plodem a v závěru nás nechá zcela chladnými barvičkami přeplácaná podmořská bitva, která se tváří jak vysokorozpočtoví Strážci vesmíru a která definitivně stvrzuje, že to del Torovi moc nevyšlo. Osud propadáku je patrně nevyhnutelný a dvojku vlastně ani vidět nechci...

Hodně intenzivní a bolestivá jednohubka. A taky další z filmů, který je posedlý především destrukcí lidského těla, takže se řeže, láme, pálí, bodá, kouše a drtí. Přesně jednou mi vyvstala husí kůže vskutku majestátně (Mia v zrcadle), přesně jednou jsem si říkal, že nechci vědět, co bude dál (Mia sedí na schodech) a přesně jednou to bylo opravdu cool (zmrzačená Mia versus plazící se démon v efektním záběru shora, zatímco nebe brečí krev). Zápletka s drogami a rodinnými výčitkami tu překvapivě má své místo, vše ostatní je typicky dementní. Pokud bych našel sklep, jehož obsah tvoří stádo mrtvých zvířat a prastará démonická kniha, načež by má ségra začala provádět nadpřirozeně znepokojivé věci, popadl bych všechno v dosahu a zdrhal pryč - jelikož radši budu zápasit s rozvodněnou řekou, než s nakrknutým lidožravým démonem. Mytologická pravidla nejsou příliš objasněna, lecos podléhá efektnosti, postavy se chovají jako idioti a navrch je tu porce hororových klišé, z nichž některá tvoří svým vzorům natolik identické kopie, že v divákovi vyvolají maximálně tak pocit smradlavého deja vu. Krví zbrocení žlutoocí bubáci jsou však se svými psychopatickými výrazy dostatečně děsiví, gore efekty stojí za to a celým filmem se line aura jednoho velkého gradujícího hnusu, který nikdy nepolevuje - vůbec největší plus. V kombinaxci s krátkou stopáží je to cajk. P.S. Původní filmy nebrat v potaz - vyjma prostředí a démonické knihy nemají společného prakticky nic a Bruce Campbell má několikavteřinový výstup až po závěrečných titulcích. Tahle řezničina si zasloužila vlastní název a na Raimiho zcela odlišně pojatou klasiku měla jen uctivě odkazovat.

Ozdobný doplněk k pamětihodné hře od Valve, jež však přidanou hodnotu nenabízí.

Když se do sebe zamilují dva magoři, je to zábava. Pokud má navíc jeden z nich magora i otce, je to zábava s korunkou. Dialogy jsou hyperaktivní lahůdkou a závěrečné sázkařské orgie jakbysmet. Nic víc divák hledat nesmí - pro samotnou romanci zase tolik prostoru nezbývá (naštěstí) a povinný závěr je skutečně jen povinností. Jennifer Lawrence - palec hore (zase).

Dokument o studené válce a úpadku superhrdinů, hm - a zatím také jediný Snyderův film, který má obsah. Dokonce se dá říci, že tu obsah mocně převyšuje formu, jelikož ač rozpočet nebyl nízký a triky koukají z každého záběru, netvoří jediný tahák filmu. Na pozadí dekadentního příběhu o zkažené společnosti a jejích sebedestruktivních sklonech se odehrávají morální i amorální dilemata a skutky několika kdysi ctnostných frajerů v maskách. Funguje to a závěr je prvotřídní. Rorschach táhne celý film - zhnusené misantropní komentáře, podpořené drastickým, ale zásadovým cítěním pro správnou věc budou diváka vždycky lákat, reflektovat, nutit přemýšlet i odsuzovat. Kdo by to byl čekal od vysokorozpočtového trikového filmu...

Na rovinu přiznávám, že Snydera příliš nemusím – jeho Třístovce zoufale chyběla dynamika a Sucker Punch není nic víc, než nerdovsky zanícený a videoherně přepálený blábol. Man of Steel je lepší z několika důvodů. Je větší. Je dynamický. Je skvěle obsazený. Má perfektní triky a hudbu. Má všechno, co divákovu první signální rozstřílí na cucky. Zimmerova technosymfonie je zase o kus kolosálnější a do celku zapadá fantasticky; chytlavý titulní motiv se mi navíc zakousl do hlavy a patrně ho hned tak nevyženu. Po vizuální stránce rovněž není co vytknout. Sice jsme už všechno z toho viděli, jelikož nastala doba bohatá na blockbustery, avšak ve Snyderově podání je výsledek skutečně vybroušenější a našlapanější – a rozhodně nejen proto, že Kryptoňané rozflákají větší část města, než Godzilla s Transformers dohromady. Man of Steel spoléhá na estetické cítění svého tvůrce, jenž je v tomhle ohledu krok před konkurencí. Design, kompozice a choreografie to zkrátka mají za jedna s pěkně tučnou hvězdičkou. Horší je to se scénářem. Goyer sice vše uzpůsobil megalomanské řeži, jejíž obří rozpočet teče z každého záběru, nicméně obsahově je tu sucho jako v Patagonii. Man of Steel skvěle nastíní mytologii v úvodu, povedený je rovněž tah s flashbacky, dokonce se dočkáme několika slušivých náznaků existencionálních dilemat, ale... bohužel. Příběh je jednoduchý a plochý, postrádá humor, zvraty, hlášky, kvalitní dialogy i emoce a minimálně dvakrát zabředne do zbytečného sentimentálního průšvihu. Nesluší mu to, protože jinak je v rámci gigantické destrukce odvyprávěn vyrovnaně a rychle uteče. Herecké obsazení mou osobu potěšilo převelice – Michael Shannon jako generál Zod je úžasný arcixindl, nezaostává ani Antje Traue jako jeho pravá ruka Faora-Ul. Potěšili Kevin Costner a Russell Crowe v minirolích otců a mentorů. Henry Cavill jako Superman a Amy Adams jako Lois jsou sympaťáci, nicméně za výše uvedenými zaostávají. Pokud to mám shrnout, Man of Steel je famózní pastva pro uši a oči, jež sice nevyvolává kdovíjak velkou touhu vidět znovu, ale svou roli kinobombardéru plní monstrózněji, než kdokoliv předtím. A to rozhodně není málo...

Zbytečné řešit věrohodnost čehokoliv u filmu, kde fyzikální zákony neexistují a postavy jsou spíše komiksovými figurkami v zajetí patetických scének a přetažených chlapských žvástů. Dokud Hobbs mlátí týpka ve vyslýchací místnosti a tanky vyskakují z obrněných konvojů, je to fajn a nadhled s Linovým "gravityfuckoff" stylem z obrazu vyloženě tečou. Horší je to ve chvíli, když poletující Dom chytá poletující Letty - moment těžko stravitelný sám o sobě je ještě podtržen směšným dialogem o pár minut později. Scéna s nejdelší ranvejí všech dob je od premiéry filmu často omílaným fórkem, tak ji raději necháme být. Naštěstí je ve filmu pořád dostatek báječně předimenzovaného testosteronu. Jednomu se chce až brečet, když si uvědomí, jak moc nevyužitá je bitka Dwayne Johnson vs. Kim Kold...

Aneb co se děje, když nakrknete supermoderní barák. Evoluce: Ze supermoderního se postupem času stává superblbé, nikoliv však supervtipné, spíše... pořád jen superblbé (v době svého vzniku pouze blbé, případně hodně blbé).