-bad-mad-wolf-

Slabost pro Nepál, Tibet, Himálaj a věci s nimi spojenými mám velkou, tenhle dokument však přináší spíše jen dost letmý ukazovací zážitek s nevzrušivým komentářem, kde se zvědavec nic moc nového nedozví. Dokumentární béčko, každopádně i za něj dík.

Páni kritici sice rozcupovali první Silent Hill jako noviny, stejně ale šlo o film, do něhož se temnofilní videoherní duše ráda zamilovala. Byl to prostě fajn fanouškovský počin, který si našel ten správný poměr mezi potemnělou krásou a přiúchylnělou brutální historkou o příšerách a paralelních světech. Dvojka se rozhodla, že situaci zkomplikuje, takže se na scénu vrací Sharon, zatímco její táta se stává jakýmsi anti-silenthill agentem. Vedle toho by také ráda vysvětlovala... abych ty řeči zkrátil, oboje je solidní průšvih. Postavy si jsou vědomy nejasného, ale velikého nebezpečí a přesto vykonávají neuvěřitelně zbrklá a nesmyslná rozhodnutí. Celý druhý Silent Hill je souvislým sledem drastických výjevů, mezi nimiž se dozvídáme, že je třeba jít tam a tam, najít tohohle a tamhletu, spojit se s tímhle a vybodnout se na tamto, což je ozvláštněno zejména tím, že se titulní hrdinka chaoticky rozhoduje, co z toho udělá a co ne. Zásadní nedostatek spočívá v nesmyslné existenci všeho: Některá monstra se objevují zcela náhodně a nevíme proč, stejně tak některé osoby a situace. Když už je nám něco objasněno, tak si zase uvědomíme, že příběh buď nedává smysl vůbec, nebo pajdá na obě nohy a slintá si na triko. Jistě, pro kdekoho půjde o snáze pochopitelnější story, než jakou disponovala jednička - což není nutně klad. Potěšen jsem byl v průběhu celé stopáže celkem třikrát: V prvních sekundách filmu, při nástupu "pavouka" z figurín a při závěrečném souboji, protože mě bitka Pyramid Heada s dámou fetišisticky bavila (dáma ve své finální podobě připomíná slayery z videohry Suffering, což je mimochodem velice podařená hororová záležitost). Bohužel, impozantní scéna z jedničky, v níž úřaduje temnota a Pyramid Head před kostelem, strčí celou dvojku do kapsy...

Z informačního hlediska dobré - filmů z První světové zase tolik není a tenhle se tváří, že o ní jeho tvůrci něco věděli. Hill 60 je bohužel poměrně na štíru s napětím a vzruchem, takže divákem proteče a moc usazenin nezanechá... bojiště navíc smrdí ateliérem a nevelký rozpočet je znát. 6/10

Vláčilova syrově špinavá středověká lyrika je především obrazově dechberoucí, nicméně Údolí včel, jež vzniklo de facto jako "vejškrabek" Markéty Lazarové, mě zasáhlo o něco více.

Mass killer fantasmagorie aneb bezúčelná přehlídka vražd a destrukce těl, která dohromady nedává pražádný smysl - ale je docela sexy a absurdně brutální. Vlastně si dosud nejsem úplně jist, co jsem to viděl...

"Jednou stát před nezvratitelným... kde vás matka nehlídá... žádná žena nekříží vaši cestu... Kde vládne jen skutečnost, krutá a velká."

Slyšel jsem, že Arnold neumí moc hrát a že je jeho nasazení v době, kdy už nemůže oslňovat muskulaturou, poněkud kostrbatým tahem. Není. Arnold sice skutečně nikdy nebyl Daniel Day-Lewis, to od něj nicméně nikdo nečekal. A neměl by ani teď. Last Stand využívá veteránův ošlehaný ksicht efektněji, než okatě prohláškovaný domov důchodců v podobě Expendables 2 a zároveň ho galantně netlačí do polohy, v níž by musel předvést více, než na kolik má. Samotný film pak není ničím jiným, než trochu nákladnějším akčním béčkem s příkladně připitomělou zápletkou. Tvůrci ho naštěstí sem tam zpestřili (úmyslně i nechtěně), ať už komickým digitálním gore, kulometem ve školním autobusu či autohoničkou v kukuřici, navíc disponuje celkem fajn vidláckou atmosférou. Závěrečný old school duel na mostě příjemně drbe divákovu nostalgii a zároveň si zachovává půvabný nadhled. Je to debilní, ale dobrý, Arnolde. Zase jednou trčím v osmdesátkách a dobrovolně se stydím. (:

Oh, God... why?

Deset tisíc let císařem, deset tisíc tváří Číny. Sladký život nás všech, kteří si na tu strašnou "nesvobodu" a "těžký a nespravedlivý" osud můžeme alespoň stěžovat. Zase jednou film, jehož pozdější dopad válcuje dobrý, ale na první pohled ne tolik výrazný zážitek ze samotného sledování...

Tenká červená linie je nejsilnější v momentech, kdy nechává vyděšený tváře vojáků čelit absurdně nádherným výjevům přírody, skrývajícím nevyzpytatelnou bolest a smrt. Malick už pozvolna opouštěl lhostejně baladickou notu vyprávění svých starých kousků (Nebeské dny, Zapadákov) a blížil se ke spirituální filozofii těch novějších (Strom života), nicméně stejných kvalit se mu dosáhnout nepovedlo. Z jeho díla jsem vždy s chutí fetoval pocity - proč mám teď dojem, že mi některý byly banální formou nuceny? Náznaky klišé, nastrojenost a zbytečná konkrétnost zamrzí. I tak je to víceméně s přehledem za čtyři hvězdy, jelikož zase jednou někdo vypráví o válce a jejím pekle trochu jinak. To čekání, kdy panensky nádherný travnatý lány prořízne smrt... kdy válka arogantně pohřbí jedinečnost života kdesi v Pacifiku... to bylo prostě boží.