StaryMech

V melodramatu ze starého dobrého němého Hollywoodu, které začíná jako červená knihovna, pokračuje jako nechtěně komická lekce z psychiatrie a končí v duchu vypjatého romantického dojáku, jsou Lon Chaney a (čtrnáctiletá) Loretta Young lidmi na svém místě. Po technické stránce také není nač si stěžovat - zvlášť na divadelních výstupech si Howe dal jaksepatří záležet.

Po posledním setkání s "Barbarosou" jsem uvažoval o tom, že čtvrtou hvězdičku umažu, nakonec nic neměním: režisérova práce s krajinou je jako obvykle skvělá, hra s žánrovými vzorečky svěží, dialogy střízlivé a věrohodné (jak poznamenal jistý kritik, překvapivě se obejdou bez vulgarismů), oba hlavní představitelé stejně jako autor hudebního doprovodu zaslouží jen chválu... Nad některými detaily děje jsem nejdřív kroutil hlavou, než mi došlo, že se tvůrci pohybují v rovině lidových balad a zkazek, ba dokonce ji zdůrazňují.  Douška k českému DVD: ořezem obrazu zhruba na třetinu se vydavateli povedlo velmi pohledný film dokonale zmršit.

Šestá půlhvězdička je za poslední záběr.

Chabá připomínka "Třetího muže" (a "Štvance"), ohláška režisérova pádu do průměrnosti. Co napáchali scénáristé, nezachránil ani už obligátní šerosvit, spolehlivý Mason, zářivý úsměv Claire Bloom a větším dílem v Sheppertonu kašírované zbytky Berlína. Wilderova o pár let starší "Zahraniční aféra" se mi líbila víc, a nadto jsem se při ní nejednou zasmál.

Slavná kritička, jíž si velmi vážím, věnovala chvále "Posledního tanga" celých sedm stránek. Já kdysi viděl jen dobovou atrakci na tři hvězdičky, a po letech dokonce tu třetí ubírám. Ve výtvarně a hudebně okázalém návodu jak řešit (a nevyřešit) krizi amerikánského supermejla (kritička měla nejspíš správný dojem, že film je ze všeho nejvíc o Brandovi, a on sám se prý později vyjádřil, že ho režisér zneužil) postupujeme od stehen jedné zdravě sebestředné sotva zletilé k jejím ňadrům a klínu a končíme - jak jinak - v hrdinově zadku. K tomu náladový saxofon, metro, Camus na zdi, novovlnný Léaud, koupelna zacákaná krví a spousta zbytečných slov. Další kritik pochválil "paletu děložních barev"; taky se mi líbily, i když mám za to, že v děloze bývá většinou tma.

Půvab snímku, zdaleka ne tak mocný jako jeho předchůdce "Lidé v neděli", spočívá v drobnokresbě jednoho berlínského penzionu a jeho osazenstva. Schüfftan nasnímal všední detaily s básnivým přesahem, méně chvály zasluhuje herecký projev hlavní dvojice a místy i dialogy. O klavírní doprovod se postarala jedna z postav, sebe samého hrající člen souboru Comedian Harmonists Erwin Bootz. Závěrečná pointa se nadmíru povedla.

"Jižan", slovy jistého kritika "pochmurná selanka", je nehollywoodsky decentně natočená hollywoodština, skládající hold jak svépomocnictví, tak solidaritě. S dialogy v nářečí prý Renoirovi vypomohli Nunnally Johnson a William Faulkner, asistoval mu Robert Aldrich; dobře vybraní herci odvedli dobrou práci až na Beulah Bondi, jejíž hubatá babička nezná míru.

Debutu jednadvacetiletého režiséra, natočenému s neherci (mezi nimiž vyniká dějiště příběhu) pod vlivem raného Pasoliniho a v duchu neorealistického lyrismu, dám vždycky přednost před jeho pozdějšími superprodukcemi.

"Jeden z nejvášnivějších filmů, jaké kdy byly natočeny"? Možná ano; rozhodně jeden z nejbizarnějších. Browning za něj zaplatil ztrátou komerčně slibné budoucnosti; dnes by jeho kousek sotva dostal razítko "Korektní".

Od začátku do konce a ve všech ohledech napínák jako fík, s prvky hodnými Hitchcocka. Nikdy bych nevěřil, že Alda Raye zažiji jako přirozeně sympatického a (zvlášť v barové sekvenci) roztomilého chlapíka. Nálada je navzdory občasnému sněhu černá, kulisy nejdramatičtějších scén odkazují do říše indiánských westernů. Jistému kritikovi vadila titulní píseň v úvodu - já ji vnímal jako zdařilý kontrastní prvek.