StaryMech

Na snímku je co obdivovat : zvážení svobody a zlaté klece, z určitého pohledu vlastně přírody a kultury (stále záslužnější ve věku, kdy na ose od živého zpěváka přes gramodesky a cédéčka k rozmanitým zkratkám po síti dochází k postupnému odosobňování/odhmotňování hudby)... trnkovský šerosvit... kroky vstříc výtvarnému projevu cizokrajných kultur ... a nesmím zapomenout na Smrt, věnující se - s hravým odkazem na Candida ?? - své zahrádce ! (I mě stejně jako FRAGREho v dětství zmíněný obrázek zasáhl.) Trnka je obrem v českém umění i světovém animovaném filmu, podle mého názoru však neudělal dobře, když příběh nafoukl do celovečerních rozměrů, a navíc jej vsadil do rámce, z jehož třeskuté "aktuálnosti" by se autor malé básně v próze "Hračka chudiny" pravděpodobně osypal.

Ne vše v tomto sympatickém a záslužném dílku přesvědčuje, dokumentaristickému rázu se tu a tam vzpírá až příliš zjevný tvůrčí záměr. Kritici právem zavzpomínali na neorealismus, Buňuelovy "Zapomenuté" a Truffautovo "Nikdo mě nemá rád" : vybraná společnost. V závěru Babenco cituje gesto ze Steinbeckových "Hroznů hněvu", aby je vzápětí zrušil a navázal na ně (ironicky) ikonickým pohledem na Tuláka mizejícího v dál. Co je za obzorem, si lze domyslet. Sám představitel titulního hrdiny prý o pět (jinde se uvádí sedm) let později nepřežil přestřelku s policií.

Sekvence úvodních titulků slibuje víc, než kolik Ladův žlutovzrušoun úhrnem poskytne : proti Benátkám snímaným s citem pro atmosféru a detail a v projevu sympaticky střídmému Lazenbymu (jedinému jednorázovému z filmových Jamesů Bondů) stojí slabiny scénáře, citová nezúčastněnost tvůrců (tedy pokud neslouží společenskokritickému záměru, mně uniknuvšímu) a nakonec i Morriconeho dětský sbor, který mi potřetí už nezněl tak účinně jako poprvé a pošesté mi obracel oči v sloup. Tím nejpozoruhodnějším na "Kdo viděl, jak umřela ?" pro mě nebyl některý z kladů snímku, nýbrž skutečnost, že se hned v několika podrobnostech shoduje s (o rok mladším !) "Teď se nedívej". Nejde o prvky zásadní, a přece... U režiséra Roegovy velikosti mě něco takového zaskočilo.

Z šesti režisérových snímků, s nimiž jsem se díky pěkné řadě DVD Slovenského filmového ústavu v posledních letech seznámil, je "Pásla kone na betóne" tím nejmladším a umělecky nejméně výrazným. Uher tu hraje (cituji ANDERTONa :) "na l´udovejšiu notu, ako sme zvyknutí" a ne všechno působí zrale, ústrojně a přesvědčivě. Úroveň i tak nadprůměrné tragikomedie ovšem neurčují ani takřečené hlášky, ve kterých si libují četní strávníci filmového umění i neumění, ani nějaká východňárská osobitost (ať už povahová, nebo jazyková) - obojí jen koření obecně platnou uměleckou výpověď, srozumitelnou na východě jako na západě. Poslední tvrzení si dovoluji podepřít spokojeností pisatele těchto řádek, čehúna jako poleno.

Počínaje "Divokými časy" (původní název zní zhruba "Pravdivý příběh mladíka na scestí") Wong Kar-wai jako by točil pořád znovu jeden film - ani ne tak příběh jako náladovou črtu odcizení a nenaplněné touhy, album momentek ze života bytostí, proplouvajících akváriem nočního velkoměsta mezi bludičkami neonů, přístav v nedohlednu.... Styl je - zčásti zásluhou Australana Doylea za kamerou - vždy o krok před obsahem, vždy šik a sexy, svůdný na způsob reklamy. Ale lze v něm nalézt i něco z takového Fitzgeralda a podobných, kteří nám upřímně a jímavě připomínají ztracený Ráj, klesnuvší kamsi na dno moderní duše.

Malý Ruiz taky Ruiz. Detektivní zápletka s podtóny nadpřirozena kryje (slovy samotného režiséra) příběh dětství Dona Juana. S přispěním dvou výborných hereček (Isabelle Hupert tradičně neprůhledné a Jeanne Balibar zásadně kočičí) a štábu (co Jacques Bouquin natočil v rozmezí od střízlivého popisu přes pochůzky podél metafyzických zátiší až po amatérské videozáznamy, věrný Jorge Arriagada svěže napínavě ilustroval) Ruiz ve stopách Chabrola a ještě spíš Buňuela předvádí krizi měšťácké rodiny a zklamání, nudu a protiútok dětí do ní bez viny vržených. Dílo, které sotva koho nadchne, a ctitele filmařské osobitosti neurazí.

Rozbujelí, ostří zbavení "Hledači" ; obrazy ze života vojenského, v nichž Američané, jakkoli rozpolcení na Sever a Jih, převálcují původní obyvatele i vetřelce z Evropy (přinejmenším ty, kteří nemají tvář a křivky Senty Berger, její ve Vídni získaný diplom a lidumilný koníček nepříčící se zájmům hrdinů). Sláva vítězům, smrt poraženým. Ve prospěch díla mluví temné kouty v nitru titulní postavy, realistický detail, akce, krajina a pár herců ve vedlejších rolích.

Pestřejší blíženec "Djanga" tíhne přiznaně ke komiksu a tu a tam maně (?) k "Limonádovému Joeovi" - bez jeho osvobodivého čtveráctví . Tvůrci obětují lecos (v rámci žánru) nevšednímu záběru / symbolu / výroku ; pilíře jejich snůšky nesmyslů obsahových i formálních tvoří přestřelka na pokračování, jízdní přesuny v malebném terénu (za zvuků převážně protivné hudby včetně povinného Hvízdání) a bezbřehé tlachy všech v záběru. Vzorek z rozmluvy, kterou vedou zlý mexický psanec (Adolfo Celi s přelivem) a dobrý americký lovec hlav (nezodpovědně obsazený Philippe Leroy) během závěrečného střetu : "Jenomže mně zbývá ještě pár nábojů... (pauza) ... zatímco ty máš v revolveru už jen jediný, jeden ubohý poslední náboj ..." (pauza) "Jediný náboj je víc než dost pro někoho, kdo s ním umí zacházet. Ale hry, v nichž jde o život, bohužel netrvají dlouho. A živý hráč je pořád ještě hráč ; mrtvý hráč není nic víc než mrtvola. (....) Ostatně hra se hraje pro pobavení, ne proto, abys vyhrál ...." Dva výjevy stojí za pozornost filmových dějepisců : hrátky se štírem v ohnivém kruhu tři roky před "Divokou bandou" a věšení ženy stojící na ramenou manžela dvě léta před "Tenkrát na Západě".

Ke konci filmu jeho "hrdina" pan Danglard, předobraz moderních manažerů šoubyznysu, drží řeč, v níž zjevuje grunt svého náboženství, a brzy nato se spokojeně usmívá : jako by se na nás / nám smál sám Satanáš. Netuším, zda Renoir v těch okamžicích zpytoval vlastní svědomí ; každopádně co v jeho estrádě platí, není příběh nebo poselství, nýbrž lesklý obal - pastva pro oko : výprava, kostýmy, ženská krása (všechny ostatní zastiňuje María Félix, dcera mexického Indiána a Baskičanky) - a především nepřetržitý, pečlivě řízený pohyb, vrcholící v závěrečném titulním lákadle. Na své si přijdou milovníci kankánu, Montmartru, francouzskosti na klíček, žánrového kýče, přízemního humoru, padesátníka Gabina v rozmanitých pyžamech.... a rovněž ti, kterým připadá zábavnou oslava bezduché honby za bezduchou zábavou, stavší se mezitím - i díky dílům jako "Francouzský kankán" - kulturní normou.

Žili, byli Vinetú ... kapitán Nemo ... Rychlé šípy ... - a Sedm statečných ! Dlouhá léta se sebe sama ptám : nakolik jsou oni poslední (v původním názvu přímo "skvělí", nikoli jen "stateční") nadčasově výjimečnou zábavou a nakolik v ni vyrostli v očích nás náctiletých Čechoslováků ? K odpovědi mi není dáno dojít, a tak se omezím na prohlášení, že film určitě patří k nadprůměrným zástupcům žánru a pro nejednoho zúčastněného - od režiséra přes autora hudby a scénáristu po řadu herců - představuje dílo vrcholné. "Až tohle budu vyprávět doma Floře, nebude mi věřit ani slovo." Jak by také mohla .... Ale ten spád ! vtip ! patos ! Calvera netrouchniví.