StaryMech

Slibná černohumorná provokace zanedlouho zkrotne v místy vtipnou, ale konvenční frašku; Simovo z mnoha stran opěvované herectví mi tu připadalo spíš jako přehrávání.

Lo Cascio je k sežrání v roli Antonia, jemného snílka, který miluje sci-fi a zhlédne se v ženě, s níž jsou větší problémy než se všemi mimozemšťany dohromady. Koňské dávky sladkobolu, hezké nyvé hudby a jinotajných citací z Antoniovy četby; závěr rovněž jako by přilétl z vesmíru.

Scénářem a vedením herců Argento, jak je jeho zvykem, od začátku do konce fackuje soudného diváka; dlouho jsem měl za hotovou věc, že to dělá s humorným nadhledem, rozhovory s ním ale můj dojem nepotvrzují. Jeho audiovizuální hra na nervy má ovšem v "Jevech" alespoň tu a tam něco do sebe, stejně jako nezletilá Connellyová. V roli mladšího kriminalisty Kurta Michele Soavi, mistrův asistent a žák s vyvinutějším smyslem pro legraci.

Misantropický morytát s přemírou muziky a zahraničních herců, léta před Kusturicou šířící představu Srbska jako groteskně bizarního předpeklí. Úroveň Petrovičovy tvorby od "Nákupčího peří" přes "Brzy bude konec světa" k "Mistrovi a Markétce" jde myslím očividně od desíti k pěti.

Z průměrně napsaného a režírovaného filmu trčí Brunova úctyhodná osobnost, spolehlivý Volonté a Storarův šerosvitný manýrismus podle Caravaggia. Montaldo, víc politický řečník než inspirovaný umělec, se už dřív pasoval do role chodícího levicového svědomí Západu, a nadále ji bere až příliš vážně.

Svým způsobem roztomilý první záběr nepřipraví na to, co bude následovat. Dvorcevoj se ve svém druhém celovečerním snímku vydal cestou raných bratří Dardennů; štve svou kazašskou krasavici ze železa vánicí zaskočenými ulicemi a zatemněnými brlohy posovětské Moskvy, přesvědčivý, soucitný k své hrdince a nelítostný k divákovi. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo si po zhlédnutí filmu přál, aby se režisér příště vrátil do asijských stepí.

Film o lidech a kozách a psovi jménem Vlk zaslouží jen chválu. V humanistickém, filosofujícím, ekologicky uvědomělém dílku s vysokou estetickou i zábavní hodnotou tvůrci v prostoru mezi tragédií a komedií nechávají prolnout přírodu a kulturu, cit a rozum, život a smrt, vesmír a mikrosvět - způsobem, který je zároveň realistický i metafyzický. V jednom rozhovoru režisér zmiňuje okamžik ve svém snímku, kdy starému pastevci, sedícímu v trávě, začne po tváři lézt mravenec; "mužova tvář ve velkém detailu se stává krajinou". Mohli bychom dodat, že z pohledu mravence je dotyčný jako takový zcela zaměnitelný se stromem, balvanem, terénní vlnou... (Mimochodem kolik z nás nechá mravence volně putovat po svém povrchu? Přiznávám se: já ne.) Jiné záběry mohou připomenout v přírodě a spolu s ní vytvářené "sochy" Andyho Goldsworthyho; jinde je zas na divákovi, aby podobně jako u Kiarostamiho z dlouhého statického záběru, navenek bezvýznamného, vyhmátl nečekaný niterný obsah. Pálení milíře je natočeno s až dokumentární střídmostí, a přece v sobě má něco z patosu závěrečné sekvence odlévání zvonu v Tarkovského "Andreji Rubljovovi"...

"Nebe je vaše" oplývá nadčasovými půvaby: malebné prostředí, milé realistické detaily, vtipné dialogy, dobří herci... Vedle nich tu ovšem najdeme i dobovou situací podmíněné prvky, s nimiž je mi zatěžko se ztotožnit - Grémillon staví pro mě nepřijatelný pomník 1) francouzskosti a 2) západní soutěživosti a rozpínavosti. V dojemném rozhovoru poblíž závěru si manželé připomenou tradiční hodnoty, kterým se zpronevěřili; bohužel film na tomto místě nekončí. Co mi zůstalo záhadou, je motiv sirotků. Vypadá to, že právě letiště je připravilo o místo na hraní - že by tvůrci záměrně pošpinili svou idylu podvratnou vsuvkou?

"Měsíc" je sice lepší film než třeba Eubankova "Láska", obdobně "inspirovaná" staršími vzory, ale ne o mnoho. Jistý zahraniční kritik si pochvaluje, že Jonesův snímek na rozdíl od většiny hollywoodských vrstevníků "je o něčem" - jenomže i do češtiny zavlečené spojení "být o něčem" sotva něco vypovídá o kvalitě věci, v našem případě malého sci-fi vzrušounu, ukuchtěného z cizích nápadů/obrazů (vybavily se mi "2001: Vesmírná odysea", "Solaris", "Silent Running", "Prestige"...). Film s talentovaným hercem v občas protivně karikující dvojroli a místy účinně budovaným napětím spíš manipuluje než strhuje a zvlášť v druhé půlce kolečka průhledného scénáristického stroje nahlas drhnou.

DJCREMO a MALARKEY "Giulii" nehezky křivdí. Film nabízí mimo jiné nadprůměrný středoproudý novoromantismus, ke konci vypjatě slzodojný, hru se skutečností a uměleckou lží, dobré výkony v hlavních rolích a víc než dobrou kameru a hudbu. A je inteligentní i bez Kafky, který se, řečeno na okraj, v dialozích ani neohřál.