Arbiter

Chválím vše, co není velkolepé.

Horké kakao, déšť za okny a Ponyo. Další hygge Mijazaki do sbírky snímků, ke které se budu pravidelně vracet.

Cool. Jen o těch kořenech motivů řadových KKK členů bych se hrozně rád ve filmu dozvěděl víc. Takhle zůstali jen povrchním podnětem k smíchu, pohrdání a odporu, důvodem k mrazení v zádech. Chtěl bych víc.

(spoilery) Snímek působí nekonečně jako díla Jane Austen. To klasicky nevyhledávám. Phantom Thread je skvěle nasvícený, nasnímaný a zahraný a postavy promlouvají promyšlenými dialogy. Hlavně ale film buduje příjemně bizarní dynamiku vztahů, umně propletenou snadno přístupnými podobenstvími: sledujeme muže, pro kterého jsou ženy múzami, tedy potravou pro vlastní kreativitu. Jakmile se jich nasytí, jakmile okorají, vymění je. On sám je oproti nim domněle nesmrtelný a nadřazený – myšleno svým mužstvím, géniem i fyzicky. V tomto duchu z počátku snímku sledujeme dění během snídaně, kde na manýry Woodcocka submisivně vycvičená, domestikovaná a psychicky rozebraná partnerka nabízí netečnému návrháři jídlo. On jej chladně odmítne s tím, že těžké jídlo už jíst nechce. Odmítá tak i ji. A záhy odmítá další svou múzu minulosti. Pro její věk a kila navíc. __ Woodcock je obklopen submisivitou jím hypnotizovaných žen, které plní jeho vůli a přistupují na svou podřízenou roli, kde jedinou výjimkou je jeho sestra, ukotvená kdesi mezi matkou, životní partnerkou a nejbližším důvěrníkem. Ženy jsou pro něj ale jinak pouhou jiskrou, nástrojem a ramínkem na šaty, nedosahující zdaleka kvalit milované matky, které ho hlavně nesmí vyrušovat a otravovat vlastní vůlí, bytím. Jen se jimi živí, dokud ho nezačnou svou nezajímavostí obtěžovat. ___ Když zanedlouho po zmiňované snídani Woodcock "dostane hlad", hledá ukojení své touhy v jakési restauraci – s nově objevenou chutí najde svou novou múzu, Almu. Své zalíbení v ní potvrzuje i symbolická rovina: těžká snídaně, kterou si s chutí objedná. __ Postava Almy prochází skvělým vývojem. Z počátku je jen další naivní a subimisivní obdivovatelkou, která se, sice s bolestí ale nechá, komandovat návrhářovými manýry a zacházet se sebou jako s krejčovskou panou. Časem v sobě ale nachází zpupnost. Projevy z počátku evokující slabost režisér Anderson časem nasvítí jako konání možná oddané, ale také chladné a nebezpečně sebevědomé vytrvalosti. Tu předznamenává už dialog Almy a Woodcocka z počátku jejich vztahu. Zpříma na sebe hledí. Alma se pousměje a řekne, že hru o to, kdo uhne pohledem nemůže Woodcock vyhrát. A ukáže se, že má pravdu. ___ Woodcock zanedlouho nasycen opět projevuje nechutenství. A Almu to pohne proměnit cestu stále větší poddajnosti a submisivity v pravý opak. Podbízivost ustupuje, přesycenému nabídne své sebevědomí a jed. A tím, že ho dostane na pokraj smrti, jeho učiní závislým na ní. Otočí dynamiku vztahů. Najednou je on bez ní ničím. A podlehne jí. Kouzelně motivy snímku kotví závěrečná scéna, kdy on si uvědomí, že ona ho tráví. Zkoumá ji pohledem – ale ona neuhne. Opravdu vyhrává. Woodcock se dobrovolně zakousne do otráveného jídla, aby opět zakusil bolest, blízkost smrti a závislost na Almě, a tím si oživil hlad po ní. A oba v tom bizarním spojení nachází lásku, kdy géniovi jeho partnerka strhne dominantní masku, aby tak zasytila jeho doposavad skrytou touhu – po jedu, po vlastní submisivitě a závislosti na někom, která mu dala pocítit vlastní smrtelnost. A která ho sundává z nedotknutelného piedestalu.

S každým dalším filmem mám podezření, že Woody Allen je sebestředný skřítek - a nic moc víc.

Kde samotný snímek vzbuzuje nepříjemné podezření, diskuze s jeho tvůrcem po promítání bohužel obavy potvrdila: jde o kolonialistický, paternalistický, konzervativní a romantizující ufňuknutí stárnoucího snoba ze západu, který má ve svém černobílém světě tu drzost tvrdit, že se snaží zachytit nuance vstupu technologií do "netknutého" světa (nesnaží, respektive v tom tragicky selhává), a který má naprosto jasno: "v Bhútánu se před rozšířením moderních technologií žilo 5000x lépe" (to je fakt citace). Jeho postoj byl o to trapnější, o co víc si s jistou dámou z publika notoval, jak dnešní děti dominanci technologií nezvládají a pod jejich bičem trpí - tak jako Bhútánci, kteří doposavad žili tak plný duchovní život, až jim nic nechybělo. Nodoprdele. Způsob, jakým selektivně ohýbá a desinterpretuje současné poznání co do pojímání kultur a dopadu technologií je pobuřující.  ___Ta analogie k dětem je mimochodem naprosto přesná, protože ilustruje, s jakým přístupem Balmés téma nahlíží. Kouká na Bhútánce a jejich civilizaci a kulturu jako na děti, které nikdo neochránil před skokově nastoupivší dravou současností naší rozvinuté civilizace, a které on jako moudrý pozorovatel lituje. Kulturní darwinismusmus mu teče všema elitářskejma otvorama. Dřív zkrátka bylo lépe, mýtická minulost je bezcitně rozšlapána. Proto plačme - za zvuku dramatické hudby při záběru na mladého Bhútánce, který hraje Counter Strike. Balmése totiž ani nenapadne pojímat dějiny jako neustálou proměnu kdy nikdy nebylo žádné pravé čisté a správné "ono". Svou perspektivou konzervuje svět, vytváří umělý skanzen a dojímá se nad ním. Fuj. /FJS 2020/

Prosím vás, tohle je ve skutečnosti to sociální inženýrství. /Oscar Shorts 2020/

Všem nám jednou změkne mozek. Roztečem se jako vodovky. Nevim, jeslti to bude romantika. /Oscar Shorts 2020/

Awwwwwww! /Oscar Shorts 2020/

Awwwwwwwwwwww. /Oscar Shorts 2020/