Arbiter

Jestli pak v té školce znovu začal pracovat.

Nebudu se pouštět do argumentačního střetu s některými komentátory z mé topky, a brojit proti jejich (pro mě nepochopitelnému) požadavku na korektní "objektivitu" ani proti neadekvátní potřebě rozvádět myšlenky o tom, že současnost je stejně prohnilá, jako období totality. To je vážně spíš důkaz oné nic neříkající a po povrchu věci plující "blbé nálady". Pro mě jde každopádně o jeden ze tří nejlepších "českých" porevolučních snímků a zároveň o další důkaz, že zdaleka největší problém naší kinematografie tkví v tom, kteří režiséři se dostávají k financím pro natočení celovečerních snímků.

Pokrok, jakým si prošla kresba studia Ghibli, je rozhodně fascinující. Stále větší důraz na vykreslení detailů ornamentace kdejaké vázy v záběru nebo stále reálnější nápodoba lomu světla ale možná trochu ubírají na tak přiléhavé lehkosti a přívětivosti většiny Mijazakiho snímků. ___ Miluju mimoběžnou logiku pohádek, v rámci které je sled dějů divákovi předkládán se skálopevným sebevědomím - nehledě na místní neaplikovatelnost na struktury našeho každodenního světa. ___ Zámek v oblacích má u mě jedinou nevýhodu: vidím ho jako pátý Mijazakiho snímek a začínám se jejich vzájemnou podobností asi trochu přejídat a o to víc jsem citlivý na pravidelné (byť sporadické) dávky kýče.

O Marekovi Brezovskom jsem do zhlédnutí filmu nikdy neslyšel. Vlastně ještě o pár týdnů předtím se o něm zmiňoval někdo na festivalu Vrbovské vetry, kde s ním někteří účinkující a organizátoři byli úzce spjati. Na sledování snímku pro mě bylo především zajímavé sledovat unikátní příběh o člověku, který by právě bez lidí na natáčení se podílejících dnes v podstatě neexistoval. Jen jejich přesvědčení o jeho výjimečnosti mu znovu dalo život. O kolik takových lidí asi společnost přichází jen proto, že okolo sebe nemají přátele, kteří se o jejich zápis do dějin postarají, hm?

Samotné hry jsou napínavé, zábavné, požitkářsky krvavé. Mňam dpč. Možná si mohl seriál odpustit aspirace na sociální drama odhalující nerovnosti kapitalistické společnosti. Ne úplně úspěšně si tím zvyšuje laťku. Ale možná jsem jen příliš kritický a na mainstreamový seriál se to vlastně dost podařilo. Nvm. ___ Jde mi o to, že Oliheň nehraje úplně fér. Je nekonzistentní, precizně se vyhýbá jednoznačnému vyznění. Maskuje to jako sofistikovaný projev vrstevnatosti, ale já mám nepříjemné podezření, že jde zkrátka o nechtěnou mělkost nebo ústupek masovému přijetí. ___ Jako sociální drama úplně neobstojí, protože svět Olihně je v podstatě pohádkový:  má vlastní vnitřní zákonitosti, které ho od našeho světa odlišují. Mluvíme tu o uvěřitelnosti reakcí lidí na smrt, o jejich ochotě a schopnosti vzít život jiným, o ochotě riskovat život svůj, o přílišné lehkosti konat tak zásadně v rozporu se sebou samým, o možnosti nechat vypařit stovky lidí bez větší pozornosti policie, o dopadu dění na lidskou psychiku, o tom která akce vyvolá jakou reakci. Tyto zákonitosti světa Olihně, tak odlišné od světa diváka (byť se tvářící jako uvěřitelný příběh z našeho světa), jsou navíc vnitřně nekonzistentní, tedy často popírají pravidla, která tvůrci v rámci světa sami definovali. To samé se děje samotným postavám.  ___ To, že je náročné chytit se na udičku morálního poselství seriálu nebo například cítit sympatie k hlavní postavě, myslím také není projevem mnohovrstevnatosti snímku. Nejde o důsledek toho, že nejsou lidé jen dobří nebo jen špatní a realita má různé odstíny šedi. Jde zkrátka o kognitivní disonanci. Postavy konají ve vleku scénáristovy vůle, nikoliv v souladu se sebou samými. Apely na slušnost a sugerované projevy dobroty od těch "správňáků", které je mají odlišovat od těch "špatných" působí naprosto směšně v kontextu toho, na čem se všichni podílí. ___ Nevím, možná to přeháním a na Oliheň uplaťňuju zbytečně přísnější metr. Nebo se pletu. Celkově to byla legrace. Šestá epizoda je klenot. A soundtrack a estetika taky. _ PS: A baví mě, že záporáci jsou bílí, zlouni mluví anglicky a jedinej místní Ind je stereotypně úslužný, naivně připitomělý a jeho bolywoodská superschopnost je fyzická síla. Trochu líp teď chápu, jak Číňany nebo Japonce svého času hnětlo jejích stereotypní zobrazování v západní kinematografii. PPS: Proč proboha ten nenapravitelnej sebelítostivej připitomělej gambler nešel zkrátka tomu bezdomovci pomoct sám?

Pro zájemce tu mám takovou hračku.

Nevim. Potácel jsem se mezi vzájemně dost protichůdnými vjemy. První minutky na téma 'vraťte mi deník,' mě urputně ničily. Provedením jsem vlastně sledoval herní adventuru, bez možnosti interakce (jestli pak Scorsese hrál Syberii?). Postavy se pohybovaly často uměle a startovaly své monology způsobem... automatonským. Pravidelně rozčílen nějakým tím filmově teatrálním prohlášením jsem ale nemohl nevnímat úžasnou osobitost překrásně fantaskního světa Huga Cabreta (který mi byl jako herec snad nejprotivnější) a péči a lásku, se kterou byl formulován sebemenší detail odkazující na kořeny kinematografie a způsob, jakým nám Scorsese předkládal svou vizi světa z úhlu pohledu dětí - dospělí byli tajemní, jejich autorita těžce zpochybnitelná a motivy jednání neuchopitelné. Často byli zabíráni z podhledu - vlastně stejně jako celý svět, z výšky malého chlapce. Věřím, že i to, co mě na Hugovi štvalo, byly projevy zamýšlené, cíleně dětské. Jen je otázka, jak moc se svou dospěláckou vizí dětského chápání Scorsese jejich světu opravdu přiblížil... Viděl jsem film, který pro svého autora musel být velice osobním. Viděl jsem ho ale v rozpacích a jaksi z odtažité dáli.

Zamilovala se teda do toho mlynářovic synka nebo ne? Hrozně creepy film.

Moc nerozumím tomu, jak se z pokřivené jedničky mohlo vyklubat o tolik řádů lepší pokračování.

Tento komentář je věnován uživateli Socraates a na památku všech padlých jaffů.