Arbiter

Smáli jsme se, až jsme se za Afflecky popadali.

Důležité téma, příliš dlouhá stopáž. Možná je škoda, že se snímek soustředil jen na vývoj do sedmdesátých let a nenabídl ani náznak reflexe vývoje náhledu na lidskou sexualitu v období následujícím. Také mi chyběl trochu kritičtější přístup: alespoň naznačit, že i Wisłocká se v "ordinaci" setkávala s tématy, která řešit nedokázala, a ve kterých její přístup zkrátka s časem doznal potřebného vývoje.

2049 je pro mě ve všech ohledech o něco horší, než předchozí díl. Už jen proto, že se až příliš soustředí na to, aby odkazoval ke svému předchůdci a vzdával mu hold, místo aby se zaměřil na sebe sama. I tak jde ale o důstojné pokračování. Za zhlédnutí stojí už jen pro scénu setkání s tvůrkyní replikantích vzpomínek. A vůbec, celý mikropříběh K, který je odsouzen hledat to "opravdové," kdesi za závojem hry na realitu, bylo příjemně melancholické. Jsem nadšený, že právě Villeneuve se rozhodl natočit Dunu!

(spoilery) Přepjaté. Někdy až k parodii. Nejsem si úplně jistý, že by mě Gaia měla tak rozčilovat do krajnosti dovedenou poddajností a pasivitou. Opravdu si její antropomorfní já nepředstavuju jako lehce pomatenou submisivní domácí paničku s posedlostí po domácích pracích. ___ Aronofsky se zas a znova vrací ke svým oblíbeným tématům. Abstrahuje rodinný mikropříběh přes obecný konflikt ideologií pozemského světa, až na úroveň alegorie k biblickým (a antickým) motivům (to poslední říká erased a má samozřejmě pravdu). Tísnivě strnulý, nereálný a mimoběžný vztah dvou lidí, kdy jeden je závislý na lásce druhého, druhých, k sobě a k tvorbě, zatímco ten druhý na svém obdivu k tvůrci a touze pro něj se obětovat a vytvořit "ráj na zemi," byl sám o sobě nejzajímavější. Bez dalších exkurzí k vysvětlování všehomíra bych se pohodlně obešel. ___ Mám pocit, že právě tou nejintimnější rovinou si Aronofsky trochu ublognul o svých pocitech z autorské tvorby – zejména z práce na Noemovi, respektive z následného (ne)přijetí ze strany veřejností. ___ Nic ve snímku neproběhlo náhodou, problém vnímám spíš v tom, jak moc vtíravě vše volalo po uznání svých symbolických hodnot. ___ S čím ale Aronofsky pracuje skvěle, je zvuk a čas. Postup tvůrčím procesem / vztahem / matérií / světem / cestou k poznání a k završení kruhu (což bude Aronofskyho oblíbený geometrický tvar), to vše mělo trpělivý spád a já si fakt užíval nejistotu a podivnost dění na plátně, ve které mě režisér udržoval po většinu snímku. V závěru dochází k poměrně brutálnímu a explicitnímu násilí na postavách, které tohoto jsou zpravidla ve světě filmu ušetřeny, a i to přispívá k uspokojivý katarzi. Tenhle film je stejně tak odpad, jako prvotřídní dílo. Nevím prostě. EDIT: Na druhé projekci jsem byl v multiplexu. Špatná volba. Lidé se s postupem snímku stále častěji smáli a teatrálně (tak, aby byli patřičně slyšet) zvažovali opustit sál. Tvrdím, že v tomto konkrétním případě k takovému přijetí ze strany diváků nedošlo pro příliš banální fúzi fragmentů řecké mytologie a Starého zákona. Snímek se pro tyto otrávené až znechucené diváky postupně a stále více stával naprosto nesrozumitelný. Nebyli to totiž Verbalové, který analogie ve snímku pravděpodobně pochopí, ale dá tomu odpad, protože mu to i tak bude připadat jako naprostá sračka. ___ Někde za půlkou hracího času dochází ke zlomu, kdy začíná být důležitá alespoň základní znalosti odkazovaných textů, jinak se Matka! stává silně nečitelnou, příliš absurdní. Snímek ve svém náhle frenetickém tempu asi pro mnohé přestává fungovat sám o sobě, nevystačí si - zejména protože se zdají absolutně nesrozumitelné skoky v dějí, motivace postav a mimoběžnost vzájemné interakce. Jako zajímavé také vnímám, že se přímé citace Hésiodose / Bible a kdo ví, čeho ještě, vyjmuté zpod ochrany vážených textů, stávají mnohem snáze terčem posměchu.

"Kdo se bojí, zemře," je podle mě skvělý ústřední téma terapeutického snímku pro hororfobiky. It je poetická klasika. Kombinace Forresta Gumpa a Bylo nás pět s trochou krve. Bylo příjemný zase jednou v žánrovce cítit sympatie k hlavním postavám a NEpřát si, aby co nejdříve a co nejbolestivěji zemřely.

Subverzivní Larrain dekonstruuje nejen Nerudu. Pod jeho taktovkou historicky významné postavy nežijí jen pro pohyb velkých dějin. Ale také například pro své ego, brakové detektivky, sex a chlast. Snímek je vystaven jako subverzivní a dekonstrukční také co do žánrových zvyklostí a co do formy (která pro repetitivnost brakových nebo dobou překonaných prvků nenechává moc prostoru si myslet, že v případě špatného nasvícení, duplicity promluv nebo směšně okaté jízdy ve vozidle před plátnem nešlo o záměr). Způsob vyprávění komunikuje s dějem a naopak (například: brakové detektivky jsou ve filmu nejen zálibou hlavní postavy, ale také materiální kulisou v podobě knih, prostředkem iniciace vedlejší (?) postavy, ale i v mnohém dominujícím žánrem samotného filmu - obdivovaným i lehce vysmívaným zároveň). Nerudovou rolí je být i nebýt hlavní postavou. Není nám dáno jistoty, zda sledujeme jeho vyprávění nebo vyprávění ve vyprávění "vedlejší postavy," která nás provází v roli vypravěče svého příběhu po celou dobu snímku. Vypravěče k smrti vážného, domněle poetického, ale ve skutečnosti nepatřičně ambiciózního a nedůležitého. A nebo je možné na věc koukat tak, že zkrátka sledujeme reprezentaci jedné epizody dějin plnou inscenovaně hlavních a vedlejších postav, kdy vidíme, že některým je z ne až tak snadno obhajitelných důvodů připisována větší důležitost, než jiným (což je o to křiklavější u komunistického hnutí). Larrain si tedy pohrává s žánry, s vrstvami vyprávění, s reprezentacemi hlavních postav i dějinných událostí a v důsledku tedy i s divákem samotným. Nenabízí uhlazenou jistotu, ale naštěstí ani neutopí diváka, protože jen málokdy dění na plátně rozvolní možná až příliš. Hodně příjemná a správně poťouchlá kritika romantizace střetávání světonázorů.

Audrey je překrásná. I tak mi ale zkrátka trochu leze na nervy dobou podmíněná stylizovanost její "ženskosti" (njn, já vím, jdu si prostřelit hlavu nebo tak něco). __ Gregory mě bavil zejména tím, jak neustále působil dojmem, že mu je každá lokace malá a vůbec všechno malé, až teda na oblečení, které mu bylo naopak jakoby velké a ruce a nohy jako by mu byly velké. Zkrátka: nevím, jaké to je mít metr devadesát. __ Nejvíc oceňuji o návodnou hudbu oproštěnou závěrečnou scénu a její všeobjímající ticho. Ona tedy závěrečná fakticky není, ale já se rozhodl, že mi film přijde mnohem hezčí, když končí cca minutu před svým koncem. Je to divný, ale nestalo se mi to zdaleka poprvé.

Humor. Už je tady zas varuje: cesta diktátora je lemována sobectvím těch, kteří mu krátkozrace a prospěchářsky pomáhají na vrchol, dále slepotou, samolibostí a neschopností se aktivizovat u těch, kteří by tomu snad dokázali zabránit a marností těch, kteří tu show sledují tupě nebo sarkasticky s popcornem v ruce. Tato cesta je podle tvůrců v současném Německu mnohem přístupnější, než by si kde kdo (kdo?) dovolil předpokládat, zejména protože se zkrátka nelze vyrovnat s ve společností přítomnou nenávistí tím, že o této nenávisti zarytě mlčíme (opět ale nevím, zda taková tendence opravdu v Německu převažuje..?). Jen těžko by se mi oponovalo proti představě tvůrců, že vykastrovaná a výhradně na ose zisl-ztráta uvažující mainstreamová kultura by takovému procesu vtiskla (vtiskne?) bizarní - a komerčně úspěšné - vyznění. Jen je škoda, že bylo na úkor jiného obsahu tolik prostoru věnováno šokujícímu zjištění, že když lidé vidí Hitlera v roce 201X, tak se směji. No way.

S takovými filmy je radost přijímat a smířit se s "našimi trapnými životy," jak to hezky pojmenoval Matty. Vždycky mě potěší romantické komedie, které si dokáží odepřít dementizující filtr nasazený ve jménu hesla, že zábava má být přece nenáročná.

Moc nevim, o čem to bylo. Po zhlédnutí jsem zapomněl i tvář svého otce. ___ Že filmovou adaptaci nelze nahlížet jako inkarnaci knižní předlohy jsem se naučil přijímat v okamžiku, kdy Legolas slajdoval na štítu schody Helmova žlebu. Temná věž ve filmu je generické akční tapas a nikdo mi od teď nevymluví, že je Junkie XL pseudonym Hanse Zimmera. Není důvod k tomu psát víc. Škoda. Vlastně jo. Alespoň jedno poznání jsem si z projekce odnesl: I Dánové, když se hodně snaží, umí udělat nezajímavý film. ___ Pokud bych ale přeci jen z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl snímek soudit pro jeho vztah k předloze, zůstanu bezradný. Nenacházím, až na materiální kulisy a několik filmem vyprázdněných říkanek, v podstatě žádnou souvislost. Asi alternativní světy neboco. Dobrej casting. Ochu. Fakt škoda.