Arbiter

Jsem já. Bytím výjimečný. V přítomnosti žijící. Pro ten okamžik co právě probíhá. Cesta, po které kráčím je tak krásná, jakou si jí udělám. Jak jí vnímám. Nejde o rezignaci, nejde o nezájem nebo o trpké smíření. Je to o obrovském vydechnutí, kdy člověk otevře oči a vidí sebe. Teď. Tady. Tak jak je, se schopností být spokojený. Né pro budoucí trofej, ale pro tu cestu. Je důležité najít se. Uvědomit si, kdo koho škrtí. Uvědomit si cenu a její podstatu. ___ Film nese silné poselství a je založen hlavně na dialozích. Jako instruktážní příručka pro sebezdokonalení funguje výborně. Protože je doslovný, protože je poměrně kategorický a smrdí agitkou. To mu ale ubírá jako filmu. Nemyslím si, že bylo třeba úvodní věty o skutečné události. Nemyslím si, že blo třeba podávat látku tak učebnicově, s vysvětlivkama. Lidská psychika si nezaslouží doslovné papouškování a křehká proměna nemá dávat tolik prostoru odříkávání pravidel a pouček. Důležité jsou ty okamžiky které nastávají mezi vyslechnutím poučky a pravým procitnutím. Na tyto se film moc nesoustředil a pro svou snahu o osvětu se vykašlal na kvalitnější kostru a vizuál, které by si obojí určitě zasloužil. ___ Vytýkat ale nemá moc smysl. Protože mi snímek toho spoustu dal a něco si na oplátku vzal a já jsem rád za každou minutu, kterou jsem mu věnoval. Je důležité být pro sebe důležitý.

Jackson vytvořil rozporuplný film. Co postava, to tvář pout. Síla jejich sevření, laskavost jejich objetí. Jiný dopad na život. Vypravěčsky nabízí množství látky na přemýšlení. Je přímý, nijak naivní ani otravně tragický. Citlivě bezeslov jasně obrazem sděluje víc, než místy patetické proslovy Susie, hlasem wtf nadpozemsky zefektovaným. Ta ale jinak svou rolí proběhala velice sugestivně. Hodně příjemně překvapila, zajímavá kráska s půlměsíčkovýma očima. Zážitek mi ale docela ničil vizuál. To byla kíčovitá krása podle definice. Photoshop art vytištěnej na voskovanym papiře a zasazenej do hnusnýho, růžovýho rámu. Dejme tomu, že to byl svět čtrnáctileté holky. Musely ale být renderované i části, u kterých to opravdu nebylo nutné? A proč ten fatalistickej závěr..Dobrý 3*. Hlavně za Saoirse Ronan a všechny ty nevyslovené příběhy.

Precizní filmařina. Víc mě toho moc nenapadá. Citlivý a dynamický střih, hudba. Minimalistické podání s vymazlenými částmi pro efekt. Byl by z toho krátkometrážní snímek na pět hvězd. Krásná práce s psychikou. Možná právě díky tomu se mi neustále připomínala nedávno dočtená kniha S. Kinga, Holčička, která měla ráda Toma Gordona, taky doporučuju.

[Kraťas] Trpce krásné. Co snad zprvu jasné zdá se, čistá mysl přetaví ..

[Kraťas] Krásně výtvarně zpracovaná atmosferická nuda. Skrze stránky živoucího deníku no name baťůžkáře si prožijeme jeden den na Madagascaru. Usměvavé tváře a všudypřítomné pozvolné tempo. Uspěchaný zápaďák ve mně ubírá hvězdu.

[Kraťas] Klasická rýmovaná vyprávěčka, která mě poslala pocitově do dětských let, což se dlooouho nepovedlo žádné jiné pohádce, jen tak mimochodem. Strach, smutek, nostalgie, hrdinství nebo smích. To zapnou spolehlivě Pixarovky. Ale tohle bylo jiné. Vážně jsem opět zažil ten pocit, kdy jsem obklopen houštinou příliš dlouhé peřiny bojoval s chřipkou a poslouchal desky s vyprávěnými pohádkami. Škoda animace postav. Absence řeči těla to dost zabíjela. Raději jsem semtam i zavřel oči a představoval si příběh po svém.

[Kraťas] On ten Pixar umí agitku tak hezky zabalit, až mi nevadí.

Mrtvý muž bez víry kráčí za svým cílem. Měl jiné plány, ale tak už to chodí. Nebyl výjimečný. Pokud ovšem nepokládáte za výjimečné perfektně padnoucí ošklivý oblek, jemné vlasy nebo lesklé rtíky. Nebyl výjimečný, dokud se stalo že nezemřel. Nezemřel .. Její krásný dekolt. ___ Papírové růže. Neoklamou ikdyž chtějí. Ony nevoní, nerozemnete mezi prsty jejich okvětní lístky. Když je ale svět černobílý, schovaný za plátnem, můžeme si na ně hrát. ___ Zapomínat vlastní básně. Není třeba jíst ani pít, není třeba chápat proč levá noha střídá pravou. Ostatní ti jdou po stopě v groteskní snaze urvat si kousek. Tělo nabírá hodnotu lemovanou počtem zářezů lovené zvěře, která žádá jen dojít tam, kde je její místo. Patřil on vůbec někdy někam? A co konkrétně z něj alespoň trochu zůstalo naživu? ___ Pitoreskní svět kterým procházel je náš, ale velice nepříjemný. Vtipný a anonymní. S motivací schovanou hluboko v nevědomí. Měl zemřít a zemřel. Zvláštním způsobem. Humorným, bez pauzy na smích a potlesk. Co zbývá mrtvému muži jiného, než dojít danému cíli, když od něj bytí jeho smrt tak nějak očekává.. Vybral možnost odejít s náznakem revolty. Po svých. Hrdě. Vybral? Ale notak ..

Jak to tedy je..? Kde je to správné rozhodnutí? Vyházet batoh a chodit jen se zbytečnejma popruhama bez obsahu nebo ho zaplnit tím přešťastným životem. Ono to zní hrozivě, co svým příležitostným ovečkám Clooney cpe do hlavy na svých namotivovaných seminářích, ale argumentačně by oponenty prostě ušlapal. Všechno logické, léty ověřené, statistikou podepřené a nejednapanípovídala stmelené mluví proti tomu, abychom se chovali v duchu stereotypů, které se časem tak nějak vyvinuly. Láska je vymyšlená, monogamní rodina je vymyšlená, hnízdění je lenost. Nehledě na to, že to stejnak časem přináší vrásky, díry v něčem jako srdce, hemeroidy a nasranost. Mimo jiné, samozřejmě. Správnému rozhodnutí jsme nejblíže, když ho nehledáme rigidně a impotentně jen na základě logiky a faktů, ale ani jen nějak citově. V citech stejně není tolik romantiky jak by si člověk přál. Chce to zkloubit a myslet při tom hlavně na sebe a to nemyslím nutně v sebestředném smyslu. Neuplatňovat touhu po jednom na úkor všeho ostatního. To pak stojí pěkně za hovno.

Běhá mi z toho mráz po zádech. Dobrej horor! Sebestřední, blbí a pasivní part II: Fall of Manipulathor, by se to mělo jmenovat. Ani konec nesmrděl duhou a po kopretinách. Né ale vážně, tohle já prožít odmítám.